Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2341/18 #1Usnesení ÚS ze dne 22.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.2341.18.1
Datum podání09.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2341/18 ze dne 22. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D. M., zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 15 A 92/2017-70, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a za účasti Ministerstva vnitra - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 9. 7. 2018 se P. D. M. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě. Stěžovatel navrhl odložit vykonatelnost tohoto rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce se správní žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "správní soud") domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "žalovaný") ze dne 6. 3. 2017 č. j. MV-168788-6/SO-2016, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. 8. 2016 č. j. OAM-1760-22/ZR-2015, kterým mu byla podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců mu byla stanovena lhůta 30 dnů k vycestování z území České republiky od nabytí právní moci rozhodnutí, resp. ode dne propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce zároveň se správní žalobou podal správnímu soudu návrh na přiznání odkladného účinku žalobě podle § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.").

Dne 24. 4. 2018 usnesením č. j. 15 A 92/2017-70 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") návrh žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě nepřiznal. V odůvodnění správní soud poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011 č. j. 5 As 73/2011-100 a uvedl, že v případě žalobce nebyla splněna jedna ze tří podmínek přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tj. podmínka nerozpornosti odkladu s veřejným zájmem na výkonu pravomocných rozhodnutí a na ochraně veřejného pořádku. Správní soud poukázal na vyjádření žalovaného k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, ve kterém žalovaný uvedl, že rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobci jím tvrzenou újmu - případnou nutnost opustit území České republiky a s tím spojené důsledky v rodinném životě - nezpůsobí. Podle žalovaného povinnost opustit území České republiky může být spojena až s rozhodnutím o správním vyhoštění, při němž je však nutné posoudit přiměřenost dopadů takového opatření. Navíc i proti tomuto rozhodnutí může žalobce brojit žalobou, která má odkladný účinek ze zákona. Zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce nestanoví nepřekonatelnou bariéru mezi něj a Českou republiku, potažmo jeho rodinné příslušníky. V daném případě je mu rušeno pouze nejvyšší pobytové oprávnění. Zákaz pobytu mu však vysloven nebyl, a proto může požádat o nižší pobytový status.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím správního soudu o nepřiznání odkladného účinku žalobě bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, neboť jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění a opomenuté důkazy. Stěžovatel poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k odůvodňování rozhodnutí a opomenutým důkazům; byl toho názoru, že správní soud se nevypořádal s věcnými argumenty ohledně jeho zájmu na respektování rodinného života, povinností uložených mu jiným soudem a na náležitém a osobním uplatňování procesních práv v rámci soudního řízení.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z níže uvedených důvodů se však jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§ 73 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím správní soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, a to nesprávným postupem při dokazování a nedostatečným odůvodněním svého rozhodnutí.

Jelikož předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí, nutno připomenout, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod. Za takové rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí však nepovažuje.

Porušení požadavků spravedlivého procesu, resp. práva na soudní ochranu, stěžovatel může již nyní namítat v řízení před správním soudem a následně pak i v řízení před Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti, shledá-li k jejímu podání důvody. Není-li o jeho pobytové věci s konečnou platností rozhodnuto, nelze ji za daných okolností projednat v řízení o ústavní stížnosti. Podle stávající judikatury Ústavního soudu pouhý nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatele učiněným obecnými soudy za porušení požadavků spravedlivého procesu nelze považovat. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."

Ústavní stížností napadené rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku správní žalobě nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, jak to předpokládá ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nelze je též považovat za takové dílčí rozhodnutí, kterým by bylo neodčinitelně zasahováno do některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod, např. do základních práv chráněných články 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jímž může být např. správní rozhodnutí o vyhoštění cizince. Ústavní stížnost je proto nepřípustná a z toho důvodu nemohlo být vyhověno ani návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel navrhoval přiznání odkladného účinku též s ohledem na ochranu jeho procesních práv a z obavy z nuceného opuštění České republiky a z něj vyplývajícího zásahu do soukromého a rodinného života. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017 č. j. 1 Azs 156/2017-21, ve kterém jmenovaný soud vyslovil, že důsledkem pravomocného rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není bezprostřední následek spočívající v tom, že by stěžovatel byl státní mocí donucen území České republiky opustit. K tomu by mohlo dojít až při uložení správního vyhoštění s vymezením doby, po kterou by mu nebylo umožněno vstoupit na území členských států Evropské unie. Napadené rozhodnutí správního orgánu proto neznamená ani povinnost stěžovatele k vycestování, ani nucení stěžovatele pobývat na území České republiky nelegálně. Neudělení jednoho pobytového oprávnění neznamená, že stěžovatel nemůže zažádat o jiné pobytové oprávnění a získat tak na území České republiky legální pobytový status.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru