Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 234/95Usnesení ÚS ze dne 27.01.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.234.95
Datum podání25.09.1995

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 234/95 ze dne 27. 1. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 234/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. P.L., zastoupeného advokátem JUDr. P.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 1995, čj. 6 A 82/94-15, za účasti Vrchního soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.M., a Ministerstvem obrany České republiky, jako vedlejšího účastníka,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 25. 9. 1995 doručena včas podaná ústavní stížnost, směřující proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR ze dne 28. 4. 1994, čj. 34/21-821-45/2. Tímto rozhodnutím Ministerstvo obrany ČR nevyhovělo odvolání stěžovatele a potvrdilo tak rozhodnutí V.ú., ze dne 28. 2. 1994, čj. 53308309445905, kterým mu byl v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního poměru vojáka z povolání přiznán podle ustanovení § 33 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, výsluhový příspěvek v částce Kč 4 500,měsíčně. Současně bylo vysloveno, že jeho výplata podle čl. II. zákona č. 304/1993 Sb. , náleží až po skončení výkonu funkce

.1

IV. ÚS 234/95

soudce obecného soudu. Ministerstvo obrany ČR své rozhodnutí odůvodnilo odkazem na čl. II bod 2. zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého, pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Vrchní soud v Praze po provedeném řízení dospěl k závěru, že skutečnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 304/1993 Sb. byly dány. Zároveň konstatoval, že zákonodárce je oprávněn vyloučit určitou kategorii osob z poskytování některých výhod, a proto nelze považovat aplikaci uvedeného ustanovení a její smysl jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci a ostatními bývalými vojáky z povolání.

Základní námitkou stěžovatele je, že zákon č. 304/1993 Sb. na služební poměry a nároky stěžovatele nedopadá, ale řídí se předpisy jinými, zejména zákonem č. 76/1959 Sb. Namítá, že vojenské soudy zanikly ke dni 31. 12. 1993, zatímco zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, a protože jde o data odlišná, nelze je směšovat a dochází tak k závěru, že v době účinnosti zákona č. 304/1993 Sb. již žádný vojenský soudce, který by se mohl chovat způsobem, jaký tento zákon předpokládá, neexistoval. Poukazuje i na to, že výplata výsluhového příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním poměru vojáků z povolání až do dne 31. 12. 1993. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že postup, jaký byl v jeho případě zvolen, má diskriminační charakter a je porušením principu rovnosti občanů před zákonem. Faktickým odnětím výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce dochází podle jeho názoru i k nepřípustnému vyvlastnění, což je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhá zrušení všech výše uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal

2

IV. ÚS 234/95

vyjádření Vrchního soudu v Praze a Ministerstva obrany ČR.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření v podstatě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále uvedl, že pro posouzení, zda napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele, je zcela nepodstatné, že správní orgán údajně snad v jiných případech vycházel z odlišných právních závěrů a právo na výplatu výsluhového příspěvku jiným osobám přiznal. S poukazem na princip rovnosti před zákonem by bylo absurdní se domáhat vydání nezákonného rozhodnutí shodného s případně jiným, rovněž nezákonným rozhodnutím.

Ministerstvo obrany ČR, V.ú. pro právní zastupování, ve svém vyjádření ze dne 7. 11. 1995 uvedl, že není oprávněn vykládat příslušné ustanovení zákona jinak, než jak bylo potvrzeno v odvolacím řízení. Napadený rozsudek považuje za zákonný a odůvodněný. K námitce stěžovatele, komu dalšímu je výsluhový příspěvek nadále vyplácen, vedlejší účastník ve svém doplněném vyjádření ze dne 12. 12. 1995, shrnul, že v daném případě jde zřejmě o nedostatek zákona č. 304/1993 Sb., který z nároků nevyloučil všechny vojenské soudce.

K vyžádané zprávě od V.ú. bylo dne 11. 1. 1996 sděleno, že JUDr. P.L. byla s účinností od 26. 10. 1995 uvolněna výplata výsluhového příspěvku ve výši Kč 5 642,- měsíčně, a to na základě zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, kterým byl zrušen i zákon č. 391/1991 Sb., ve znění zákonů č. 7/1993 Sb. a č. 304/1993 Sb.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis vedený u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 82/94, s jehož obsahem se seznámil.

Ústavní soud dále uvádí, že III. senát Ústavního soudu při

IV. ÚS 234/95

projednávání obdobné ústavní stížnosti předložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení čl. II. zákona č. 304/1993 Sb. Nálezem Ústavního soudu č. 286/1996 Sb. byl tento návrh zamítnut s tím, že uvedené ustanovení lze interpretovat dvojím způsobem: buď jako ustanovení vztahující se pouze na soudce vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, nebo jako ustanovení vztahující se na soudce všech soudů vykonávajících pravomoc vojenských soudů. V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Plénum Ústavního soudu proto neshledalo právní úpravu provedenou zákonem č. 304/1993 Sb. jako diskriminační a s obsahem, kterým by byla založena nerovnost.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Proto soudce zpravodaj při svém rozhodování ústavní stížnost posuzoval z pohledu zmíněného nálezu. Zabýval se tedy především námitkou stěžovatele, zda postup soudu, který byl v jeho případě zvolen, má diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků z povolání, kteří byli ve stejné, či velmi podobné sociální situaci jako soudci vojenských soudů. Diskriminace znamená znevýhodnění určitého jedince nebo skupiny z důvodů náboženských, rasových, pohlaví, náboženského vyznání, příslušnosti k jiné sociální skupině apod. V případě stěžovatele Vrchní soud postupoval stejně jako ve všech případech obdobných. Nelze tedy říci, že by stěžovatele oproti jiným bývalým soudcům vojenských soudů znevýhodňoval, a že by postup soudu měl tedy diskriminační charakter.

V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ustanovení § 33 až 33b zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vojákům z povolání vyplácejí peněžité dávky, které mají

4

IV. ÚS 234/95

sociální a motivační charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby, potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost, vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil. V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých hospodářských a v současné době i politických práv. Přechod vojáků z povolání do občanského života je velmi problematický, zejména z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména pracovního života. Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří splňují zákonem stanovené podmínky, bez ohledu na jejich konkrétní sociální situaci. Soudci vojenských soudů byli v případě ukončení vojenské služby v podstatě zvýhodněni oproti jiným vojenským profesím, neboť jim byla dána možnost bezproblémového uplatnění v civilním sektoru. Právní úprava jim garantovala jejich další působení ve funkci soudců obecných soudů, přičemž v případě jejich odchodu je jim poskytován výsluhový příspěvek, a to bez ohledu na skutečnost, zda působí dále v právnické profesi. V této souvislosti je třeba poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech pod

sp. zn. III. ÚS 189/95 a III. ÚS 231/95.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv uváděných stěžovatelem. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru