Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2339/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Pracovní poměr
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2339.08.1
Datum podání17.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 32, § 68

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2339/08 ze dne 11. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky PhDr. M. R., právně zastoupené advokátem Mgr. Petrem Polachem, Na Ořechovce 580/4, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008 č. j. 21 Cdo 3229/2007-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 č. j. 20 Co 484/2006-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 8. 2006 č. j. 27 C 16/2004-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky o splnění povinností vyplývajících z pracovního poměru, resp. o zaplacení mzdy a přidělování práce. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Stěžovatelka zvítězila ve výběrovém řízení na místo ředitele Českého centra v Madridu. Do této funkce byla schválena personální radou Ministerstva zahraničních věcí a ministrem zahraničních věcí. Z důvodu nedostatku finančních prostředků doporučilo Ministerstvo zahraničí začlenit provizorně programové aktivity Českého centra do struktury zastupitelského úřadu v Madridu a vytvořit systemizované místo specializované pro kulturu. Tímto byla provizorně řešena neexistence Českého centra. Výše zmíněné systemizované místo bylo obsazeno stěžovatelkou, co by designovanou ředitelkou, s tím, že až dojde ke skutečnému zřízení Českého centra, systemizované místo zanikne a stěžovatelka bude převedena na místo ředitelky Českého centra. Stěžovatelka svým přístupem dala svoji vůli vykonávat práci pro vedlejšího účastníka jasně najevo a tento projevil vůli akceptovat práci stěžovatelky. Ke stěžovatelce bylo ze strany vedlejšího účastníka vždy přistupováno tak, jako by byla řádně do funkce ustanovena, a proto měla stěžovatelka za to, že došlo k jejímu jmenování do funkce ředitelky Českého centra konkludentně. Dne 12. 12. 2003 bylo České centrum otevřeno a vedlejší účastník odmítl stěžovatelce přidělovat práci ředitelky Českého centra a tuto funkci začal vykonávat protiprávně jiný uchazeč Ing. J. H., který ve výběrovém řízení neuspěl a který vystupoval fakticky jako ředitel centra až do poloviny roku 2005. Jak nalézací, tak i odvolací soud dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla do funkce ředitelky Českého centra jmenována k tomu oprávněným ředitelem, neboť vedlejší účastník neměl dostatek finančních prostředků na otevření Českého centra. Dotčené projekty v zahraničí zajišťovala stěžovatelka jako zaměstnankyně Ministerstva zahraničí, a to z pozice kulturního přidělence zastupitelského úřadu v Madridu. Vedlejší účastník tak dle mínění zmíněných soudů nebyl povinen po otevření Českého centra přidělovat stěžovatelce práci ředitelky. Nejvyšší soud pak dospěl v rámci dovolacího řízení k závěru, že se nejedná o situaci spjatou se závěrem o zásadním právním významu.

Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje především na práva garantovaná jí jak Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tak i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastník zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na svobodnou volbu povolání tím, že i přes splnění veškerých podmínek požadovaných pro výkon funkce ředitele Českého centra ze strany stěžovatelky, odmítl stěžovatelce po otevření Českého centra přidělovat práci a na její místo dosadil protiprávně jiného uchazeče, který nesplnil ani jednu ze stanovených podmínek. Tímto postupem porušil vedlejší účastník i zákaz diskriminace a zásadu rovného zacházení, která představuje právem zajištěnou stejnou možnost v přístupu k zaměstnání a rovnost občanů při zacházení s nimi v pracovněprávních vztazích. Je nepřípustné, aby vedlejší účastník pro výkon dané funkce požadoval na jedné straně splnění řady přísných kritérií a straně druhé upustil od všech takto stanovených podmínek jen proto, aby danou funkci mohla vykonávat konkrétní osoba, která přes stanovená kritéria neprošla. Obecné soudy se ve své argumentaci zaměřily toliko na možnost vzniku jmenování písemnou formou. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, sice předpokládal pro vznik funkce písemnou formu, nicméně výslovně nestanovil, že nedodržení písemné formy v případě jmenování způsobuje neplatnost takového právního úkonu, tzn. že jmenování je platné, bylo-li provedeno ústně, případně i konkludentně. Zde pak stěžovatelka odkazuje na konstantní judikaturu, podle níž může ke jmenování dojít písemným právním úkonem nebo ústně, a může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost, že zaměstnanec byl skutečně do funkce jmenován. Rozhodující pro posouzení, zda došlo ke jmenování do funkce, jež je jmenováním obsazována, je to, zda lze dovodit vůli zaměstnavatele jmenovat a souhlas zaměstnance se jmenováním. Projevená vůle vedlejšího účastníka adresovaná stěžovatelce vyjadřovala a znamenala její jmenování do funkce ředitelky Českého centra. Dle náhledu stěžovatelky se vůle zaměstnance a zaměstnavatele střetly v okamžiku, kdy byla vyslána do Madridu, vykazovala práci pro vedlejšího účastníka, který ji přijímal a který s touto souhlasil, jakož i s dočasným řešením neexistence Českého centra. Tím, že stěžovatelka nemohla vykonávat funkci ředitelky Českého centra, jí bylo odepřeno i právo na spravedlivou odměnu. Z úhlu pohledu spravedlivého procesu stěžovatelka vyzdvihuje situaci, kdy nalézací soud předvolal k soudnímu jednání PhDr. M. S., jehož opětovné předvolání, po jeho omluvě, bezdůvodně zamítl. Stejně tak soud neprovedl důkaz výslechem Mgr. J. R. Obecné soudy se s neprovedením takto navržených důkazů ve svém odůvodnění nevypořádaly, resp. s tím, z jakých důvodů je nepřevzaly pro základ svých skutkových zjištění.

III.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 16/2004, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Podstatou předmětné ústavní stížnosti je posouzení toho, zda byla stěžovatelka řádně jmenována, resp. zda měla být jmenována ředitelkou Českého centra v Madridu a zda jí tedy vznikl pracovněprávní vztah, na jejímž základě by měla právo na mzdu a přidělování práce. Dle náhledu Ústavního soudu je posouzení vzniku či zániku pracovního poměru v podstatě otázkou jednoduchého práva, do jehož výkladu mu v zásadě nepřináleží zasahovat. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí objasnily, které skutečnosti mají za prokázané, jak je hodnotily a k jakým závěrům dospěly. Z hlediska kautel spravedlivého procesu jim tak není čeho vytknout.

Skutečnost, že stěžovatelka absolvovala úspěšně výběrové řízení, jakož i to, že byla posléze schválena jak personální radou Ministerstva zahraničí, tak i samotným ministrem zahraničí, nemůže nahradit či subsumovat samotný akt jmenování, který náleží řediteli Českého centra. Z hlediska jednoduchého práva představuje pozice ředitelky Českého centra v Madridu a kulturního přidělence při zastupitelském úřadu České republiky v Madridu dva různé pracovní posty, byť s částečně se překrývající obsahovou náplní. To, že byla stěžovatelce přidělována práce v pracovní pozici s obdobným pracovním obsahem ještě nemůže založit právní nárok na výkon ředitelky Českého centra v Madridu, neboť formálně se jedná o dvě různá pracovní zařazení. Z uvedeného důvodu pak nelze na předmětný případ nahlížet jako na faktický pracovní poměr, neboť stěžovatelka byla pracovně zařazena do struktury zastupitelského úřadu, kde jí byla přidělována práce, vyplácen plat a příslib na pozdější výkon funkce ředitelky Českého centra je tak z právního hlediska irelevantní. Předpokladem vzniku funkce v rámci instituce je existence instituce samotné. Pokud tedy nebylo České centrum v Madridu zřízeno, nemohl stěžovatelce vzniknout v rámci této instituce pracovní poměr, byť faktický. Výše uvedené nemění ničeho na tom, že postup Českého centra po zřízení Českého centra v Madridu nelze vůči stěžovatelce považovat za korektní, neboť lze mít za to, že tato byla po úspěšném absolvování výběrového řízení a aktech státních orgánů v legitimním očekávání svého jmenování do funkce.

Další námitkou stěžovatelky jsou neprovedené navržené důkazy, jež nebyly řádně odůvodněny. K otázce dokazování lze v obecné rovině uvést, že je to právě obecný soud, který váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Z hlediska zásad spravedlivého procesu, jež je stěžovatelce garantován čl. 36 Listiny, je pak nezbytné, aby se soudy v rámci svého odůvodnění vypořádaly i s důkazy, jež byly navrženy, ale nebyly soudem provedeny. Stěžovatelka ve svém návrhu takto zmiňuje výslovně výslech PhDr. S., který byl původně předvolán k jednání, ale na jehož výslechu soud po omluvě netrval a výslech Mgr. J. R. Ústavní soud se vznesenou námitkou zabýval, přičemž dospěl k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu jsou zcela zřejmé důvody, pro které nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v předmětném případě zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru