Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2338/13 #1Usnesení ÚS ze dne 03.07.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkSmlouva
odůvodnění
interpretace
Dovolání
soud/stížnost na postup soudu
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.2338.13.1
Datum podání30.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 164

99/1963 Sb., § 355, § 238 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2338/13 ze dne 3. 7. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Františka Vacka a Jarmily Vackové, zastoupených JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem V Aleji 23, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1149/2011-331 ze dne 30. 4. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 36 Co 522/2006-285 ze dne 10. 6. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 29. 4. 2003 č. j. 18 C 199/2000-152 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 25.206,- Kč, která představuje rozdíl mezi cenou, jež jim měla být vyúčtována za dodávku elektrické energie podle přiznané sazby "N" - zaměstnanecké sazby, a cenou, jež jim byla v období od 1. 11. 1996 do 14. 10. 2002 jednotlivými fakturami vedlejšího účastníka, v původním řízení žalované, účtována za dodávku elektrické energie po jednostranném odnětí této sazby. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 6. 4. 2004 č. j. 36 Co 642/2003-183 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelům částku ve výši 25.206,05 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2006 č. j. 33 Odo 1155/2004-218 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl tzv. zmatečnostní vadu řízení spočívající v tom, že členkou senátu, který rozhodoval o odvolání žalobců, byla soudkyně, která na začátku řízení ještě jako soudkyně soudu prvního stupně prováděla první procesní úkony ve věci. Dále připomněl, že žalobci po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozšířili svou žalobu na plnění o dalších 5.942,70 Kč, přičemž o této změně žaloby odvolací soud opomněl rozhodnout.

Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 30. 1. 2007 č. j. 36 Co 522/2006-242 poté, co připustil změnu žaloby na plnění, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 31.148,75 Kč, ve zbývající části rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K opětovnému dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2009 č. j. 33 Odo 1621/2007-262 zrušil tento rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 31.148,75 Kč, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že smlouva, která byla dne 17. 2. 1997 uzavřena mezi účastníky řízení, je neplatná. Dovodil také, že jednání vedlejšího účastníka nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť ten byl povinen respektovat stanovisko finančních úřadů a svůj postup uvést do souladu se zákonem, konkrétně s daňovými předpisy.

Po tomto, v pořadí již druhém kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, shora označeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu prvního stupně (a to již pouze ve výroku o plnění) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustná odmítl.

Proti posledně dvěma uvedeným rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud při projednání jejich dovolání ponechal zcela bez povšimnutí ustanovení § 355 o. s. ř., ve znění od 1. 1. 2013, podle kterého se tento zákon vztahuje i na řízení zahájená před nabytím jeho účinnosti. Rovněž opomněl zohlednit ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., které stanoví, že nepřípustnost dovolání u peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,- Kč neplatí, jde-li o vztahy ze spotřebitelských smluv, což je právě jejich případ. Namítli, že Nejvyšší soud postupoval ve svém předchozím rozhodnutí, vydaném k dovolání vedlejšího účastníka, rozdílně, když jím napadeným výrokem bylo rozhodnuto o stejné výši plnění, přesto dovolací soud toto dovolání připustil a meritorně věc rozhodl. V tom stěžovatelé spatřují nerovnost ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelé popsali okolnosti, za kterých smlouvu, jejíž neplatnost byla v řízení jako předběžná otázka řešena, podepsali, a namítli, že odvolací soud, ač mohl, nevyhodnotil předložené důkazy o psychickém nátlaku ze strany vedlejšího účastníka. V neposlední řadě stěžovatelé také poukázali na nepřiměřenou délku procesu zahájeného žalobou již v roce 1997 a jeho ukončení v roce 2013, v čemž rovněž spatřují porušení práva na spravedlivý proces. Tyto své argumenty stěžovatelé ve svém návrhu blíže rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, resp. polemikou s obecnými soudy, s níž se soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, uspokojivě vypořádaly.

Pokud jde o výhrady stěžovatelů směřující proti rozhodování Nejvyššího soudu, nelze jim přisvědčit. Ustanovení § 355 o. s. ř. Nejvyšší soud aplikovat nemohl, neboť toto ustanovení je součástí občanského soudního řádu již od jeho původního znění z roku 1963, přičemž jeho smyslem byla úprava přechodu z původního procesního předpisu [tj. zákona č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění pozdějších změn] na nový, kdy ohledně řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti nového občanského soudního řádu, avšak ke dni nabytí jeho účinnosti nebyla skončena, bylo zakotveno obecné pravidlo o použití předpisů pozdějších, ztělesněné právě v § 355 o. s. ř., z něhož však nový občanský soudní řád znal celou řadu výjimek (srov. kupř. § 358 o. s. ř. apod.). Odtud je pak zřejmé, že toto zákonné ustanovení svůj potenciál časem vyčerpalo, stalo se obsoletním úměrně tomu, jak "stará" řízení byla postupně skončena. To je ostatně dáno samotnou povahou tohoto ustanovení jako přechodného, intertemporálního. Je evidentní, že právní věc stěžovatelů nebyla zahájena podle procesních předpisů z 50. let, a proto § 355 o. s. ř. ani použít nebylo lze (jeho význam může být dnes již jen zprostředkovaný, kupříkladu za účelem posouzení zákonnosti určitého, nenormativního právního aktu v restitučních věcech apod.).

Ani platné ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., které stanoví, že nepřípustnost dovolání u peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,- Kč neplatí, jde-li o vztahy ze spotřebitelských smluv, nemohl Nejvyšší soud aplikovat, jelikož bylo do občanského soudního řádu vloženo až zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013. Tento zákon současně v rámci svých přechodných ustanovení v čl. II bod 7 stanovil, že "[d]ovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona." Protože rozhodnutí odvolacího soudu, které stěžovatelé dovoláním napadli, bylo vydáno 10. 6. 2010, tedy přede dnem nabytí účinnosti zmíněné novely, musil Nejvyšší soud v době svého rozhodování postupovat podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012, jež přípustnost dovolání v tzv. bagatelních věcech ve vztahu ke sporům ze spotřebitelských smluv neumožňovalo. Netřeba přitom zdůraznit, že úprava dovolání obsažená v občanském soudním řádu je kogentní povahy.

Pokud jde o námitku, že Nejvyšší soud postupoval ve svém předchozím rozhodnutí, vydaném k dovolání vedlejšího účastníka, rozdílně, když tehdy jím napadeným výrokem bylo rozhodnuto o stejné výši plnění, avšak dovolací soud přesto toto dovolání připustil a meritorně věc rozhodl, a to v neprospěch stěžovatelů, ani tu není možno akceptovat. V době, kdy vedlejší účastník podal dovolání proti v pořadí druhému rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. k 9. 3. 2007 (č. l. 245 - 247 příslušného spisu), připouštěl občanský soudní řád dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku 20.000,- Kč, resp. 50.000,- Kč v obchodních věcech. Takový stav trval až do 30. 6. 2009, kdy s účinností od 1. 7. 2009 byla zákonem č. 7/2009 Sb. hranice přípustnosti dovolání zvýšena na 50.000,- Kč, resp. 100.000,- Kč v obchodních věcech. Současně i tento předpis také stanovil, že "[d]ovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů" (čl. II bod 12). Přestože tedy právní úprava přípustnosti dovolání v bagatelních věcech v době vydání kasačního rozsudku Nejvyšším soudem (tj. k 24. 11. 2009) již vycházela z nových limitů, nemohl, resp. nesměl ji dovolací soud vzhledem k citovanému přechodnému ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. použít; jinak by se byl dopustil nejen nezákonného, ale svým charakterem též i protiústavního postupu, konkrétně odepření vedlejšímu účastníkovi přístupu k soudu. Mezi účastníky řízení též nebylo sporu o povaze právního vztahu jako spotřebitelského, tj. neobchodní povahy. Tento výklad současně objasňuje, proč bylo stěžovatelům odmítnuto jejich dovolání jako ex lege nepřípustné, neboť v době, kdy odvolací soud vydal svůj v pořadí třetí rozsudek, resp. kdy podali dovolání, už byly změny podmínek přípustnosti dovolání v bagatelních věcech, vložené zákonem č. 7/2009 Sb., účinné. Ve světle řečeného Nejvyšší soud nepochybil, pakliže ze zákona nepřípustné dovolání stěžovatelů usnesením odmítl.

Ani s výtkou stěžovatelů, že odvolací soud, ač mohl, nevyhodnotil předložené důkazy o psychickém nátlaku ze strany vedlejšího účastníka, nelze souhlasit. Jednak je tato námitka velmi obecná a nekonkrétní, jednak se z napadeného rozsudku krajského soudu zřetelně podává jeho nesouhlas s vývody Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti uzavření smlouvy (str. 3). Nejde tedy o situaci, kdy by sám odvolací soud nesouhlasil s uvedenými tvrzeními stěžovatelů. Důvodem, pro který odvolací soud přistoupil k potvrzení (pro stěžovatele nepříznivého) rozsudku okresního soudu, je jeho přesvědčení o nemožnosti zvrátit právní posouzení věci dovolacím soudem na pozadí důkazů provedených před soudy obou stupňů (ibidem). Ústavní soud přitom s ohledem na své postavení v ústavním systému není povolán rozřešit tuto diformitu, poněvadž se dotýká hodnocení skutkových okolností a listinných důkazů, které je úkolem soudů obecných. Nejvyšší soud ve vzpomínaném rozsudku z 24. 11. 2009 dostatečně jasně zformuloval důvody, které jej vedly k závěru o platnosti sporné smlouvy, přičemž tyto důvody na sebe logicky navazují a navzájem si neprotiřečí. Dovolací soud současně uvedl, proč některým argumentům stěžovatelů nebylo možno přisvědčit (srov. str. 4 a 5 citovaného rozsudku).

Konečně nelze přijmout ani námitku nepřiměřené délky soudního řízení. Tou se Ústavní soud zabývat nemohl, protože stěžovatelé nedoložili vyčerpání všech procesních prostředků, které jim právní řád nabízí k ochraně jejich práva. Jedná se především o stížnost na průtahy řízení dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. července 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru