Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2337/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Stát
odpovědnost/orgánů veřejné moci
družstevní záložna
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2337.15.1
Datum podání31.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2337/15 ze dne 10. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Simona, zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 318/2015-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014 č. j. 30 Co 84/2014-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2013 č. j. 27 C 145/2012-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutími soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že mu byla civilními soudy odepřena náhrada škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem příslušných orgánů veřejné správy.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel - bývalý družstevník 1. Družstevní záložny Ostrava (dále jen "záložna") - se žalobou podanou proti České národní bance (dále jen "ČNB") právnímu nástupci Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") domáhal zaplacení náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nesprávného úředního postupu se měly dopustit Úřad, ČNB a Ministerstvo financí, a to nedostatečnou kontrolou činnosti záložny a nedostatečným informováním členů záložny. Škoda měla spočívat v tom, že v důsledku nucené správy uvalené na záložnu bylo stěžovateli zabráněno v jakémkoli nakládání se vklady, později nebyl jeho vklad vyplacen v plné výši, přičemž rozdíl mezi výší vkladu a vyplacenou částkou činil 507 466 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v dané věci vystupuje za Českou republiku jako její organizační složka ČNB. Úřad se podle Obvodního soudu pro Prahu 1 nedopustil nesprávného úředního postupu a nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním Úřadu a vznikem škody, jejíž bezprostřední příčinnou bylo nezákonné jednání členů statutárního orgánu záložny. Tvrzená škoda nebyla podle Obvodního soudu pro Prahu 1 způsobena činností či nečinností Úřadu, ČNB či nesprávným úředním postupem státu. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho právním posouzením, že nebyly naplněny dva z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to nesprávný úřední postup a příčinná souvislost mezi postupem orgánu státu a vzniklou škodou. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Obvodní soudu pro Prahu 1 i Městský soud v Praze v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nekvalifikovaly činnost orgánů státu jako nesprávný úřední postup v režimu zákona č. 82/1998 Sb., když neshledaly naplnění zákoných podmínek pro vznik odpovědnosti státu, zejména příčinné souvislosti mezi jednáním Úřadu a vznikem škody. Oba soudy odkázaly v odůvodnění napadených rozhodnutí na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2007 č. j. 25 Cdo 838/2005-152 nebo usnesení ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1429/2013, dostupné na http://www.nsoud.cz) týkající se typově shodné věci. Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15).

Podle názoru Ústavního soudu nelze na posuzovaný případ vztáhnout závěry stěžovatelem uvedeného nálezu zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 529/09, který se týká odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře. V daném případě Ústavní soud posuzoval skutkově i právně zcela odlišnou situaci, kdy nesprávný úřední postup byl dovozen u notáře sepisujícího notářský zápis, který nezkoumal pravost zástupcem předložené plné moci.

Ústavní soud naopak odkazuje na svoji předchozí judikaturu, v níž v typově obdobných věcech ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. V usnesení sp. zn. III. ÚS 404/08, na které v odůvodnění napadených rozhodnutí odkazovaly i Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze, Ústavní soud potvrdil, že "nelze přenášet odpovědnost za negativní výsledek ”podnikatelských aktivit” záložny na stát jen proto, že v jejím čele stály nekvalifikované a nezodpovědné osoby, u nichž se projevila snaha se na úkor záložny obohacovat." Podobně v usnesení sp. zn. II. ÚS 2101/14 Ústavní soud konstatoval, že "jen ve skutečnosti, že v rozhodné době absentoval efektivní přezkum rozhodnutí o uvalení nucené správy, nelze spatřovat hlavní či dokonce jedinou příčinu vzniku tvrzené škody, která stěžovateli vznikla. Stěžovatel se tak ocitá v určité argumentační ”pasti”, když na straně jedné státu vytýká, že řádně nekonal, ač konat povinen byl, nicméně současně Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami přijaté rozhodnutí o uvalení nucené správy považuje za nesprávné. Za škodu, způsobenou stěžovateli, proto neodpovídá stát,(...), nýbrž příčinou jejího vzniku byla činnost a způsob vedení I. Družstevní záložny. Odpovědnost, že v čele této záložny stály nekvalifikované či nezodpovědné osoby, nelze na stát přenášet."

Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Všechny soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru