Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 233/95Nález ÚS ze dne 29.04.1996K institutu zástavního práva podle bývalého hospodářského zákoníku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 18/5 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.233.95
Datum podání21.09.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb., § 129e, § 129d odst.3, § 129f odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 233/95 ze dne 29. 4. 1996

N 18/5 SbNU 153

K institutu zástavního práva podle bývalého hospodářského zákoníku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl o ústavní stížnosti B. K., zast.

advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,

sp. zn. 9 Co 378/95, ze dne 26.7.1995, za účasti Krajského soudu

v Ostravě, jako účastníka řízení, a KB v Praze, zast. advokátem

JUDr. V. S.,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze

dne 26.7.1995, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní soud ČR obdržel dne 21.9.1995 včas podanou ústavní

stížnost B. K., směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského

soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 378/95, ze dne 26.7.1995. Krajský

soud tímto rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku

- Místku, sp. zn. 13 C 121/94, ze dne 7. 3. 1995, kterým okresní

soud zamítl návrh stěžovatelky na určení, že ke vzniku zástavního

práva k nemovitosti stěžovatelky na základě zástavní smlouvy ze

dne 8.8.1991 pro úvěr, poskytnutý KB, a.s., firmě R.K.B. PkO, se

sídlem v P., zapsaného k návrhu KB v katastru nemovitostí

u Katastrálního úřadu ve Frýdku - Místku na LV č. 1142 pro k.ú.

Kunčice pod Ondřejníkem, platným způsobem nedošlo. Zamítl jím

rovněž návrh stěžovatelky, aby KB byla uložena povinnost provést

na její náklady do 3 dnů od právní moci rozsudku výmaz tohoto

zástavního práva. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování

dovodil, že k zápisu zástavního práva ve vztahu k nemovitosti ve

vlastnictví stěžovatelky došlo právem, když stěžovatelka s tímto

zajištěním závazku vyslovila souhlas v listině ze dne 5.8.1991

(text uvedené listiny je následující: "Věc: Ručení k poskytnutí

úvěru u KB prostřednictvím nemovitosti. Já, níže podepsaná, B. K.,

bytem..... souhlasím, aby můj majetek - rekreační objekt - chata

č.p. ....byl vzat do ručení pro poskytnutí úvěru u KB, firmy

R.K.B. se sídlem v P. ..., kde je můj syn I. K. smluvním

společníkem firmy a zároveň uděluji panu K. I. plnou moc

k vyřízení této záležitosti za mě. Podpis ověřený dne 5.8.1991").

V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně pak v podstatě uvedl,

že uvedený projev vůle stěžovatelky nelze vykládat jako ručení

(tj. podle § 52 až 56 tehdy platného znění o.z.), neboť nebyly

splněny předpoklady jeho vzniku (např. prohlášení adresované

věřiteli). Soud proto vyložil její projev vůle obsahově jako

souhlas se zastavením její nemovitosti v souvislosti s poskytnutím

úvěru firmě R.K.B.,PkO. Zároveň na straně zástavního věřitele

dovodil dobrou víru při uzavírání zástavní smlouvy.

Toto rozhodnutí soudu I. stupně napadla stěžovatelka

odvoláním, v němž dává najevo nesouhlas s právními závěry soudu I.

stupně. Ona sama své písemné prohlášení ze dne 5.8.1991

interpretuje toliko jako příslib ručitelství. Poukazuje na to, že

soud I. stupně, který její projev vůle vyložil jako souhlas se

zastavením nemovitosti, tento svůj názor neodůvodnil, zejména

z rozhodnutí není patrno, na základě kterých ustanovení, v té době

platných, by mělo ke vzniku zástavní smlouvy dojít. V této

souvislosti poukazuje na to, že novela občanského zákoníku, která

umožnila vznik zástavního práva na základě smlouvy (§ 151b odst.

l), nabyla účinnosti teprve l.1.1992. Kromě toho pak v odvolání

mimo jiné také namítá, že její prohlášení bylo nedostatečně

určité, nemělo náležitosti nyní platného ustanovení § 151b odst.

4 o.z.

Krajský soud v Ostravě, který se věcí k odvolání stěžovatelky

zabýval, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak

je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel při interpretaci

prohlášení stěžovatelky ze dne 5.8.1991 z rozboru dvou právních

institutů, které, podle jeho názoru, v dané věci přicházely

v úvahu, a to z institutu zástavního práva, jehož tehdejší úprava

byla obsažena v ustanovení § 129c - 129i hospodářského zákoníku,

a z institutu ručení, které oba slouží k zajištění závazku,

přičemž odlišnost ručení od zástavního práva lze shledat ve

způsobu uspokojení věřitele, když u zástavního práva může být

věřitel uspokojen toliko ze zástavy, u ručení pak z celého

majetku. V tomto základním kontextu je pak, podle krajského soudu,

nutno interpretovat prohlášení stěžovatelky,z něhož,podle jeho

názoru, zcela jednoznačně vyplynul po obsahové stránce souhlas

stěžovatelky se zabezpečením splnění závazku dlužníka vůči

věřiteli její vlastní nemovitostí. Obsah jejího souhlasu k ručení

je tedy nutno vykládat jako souhlas se vznikem zástavního práva.

V odůvodnění uvedeného rozhodnutí mimo jiné dále krajský soud

zdůrazňuje, že nemůže obstát ani ta část odvolání stěžovatelky,

v níž se hovoří o obsahu zástavní smlouvy, když uvedená

argumentace pomíjí zásadní rozdíl mezi smlouvou o zřízení

zástavního práva na straně jedné, jakožto dvoustranným právním

úkonem, a souhlasem vlastníka věci se zřízením takového zástavního

práva, jakožto jednostranným právním úkonem na straně druhé.

Vlastník nemovitosti totiž není účastníkem smlouvy o zřízení

zástavního práva, těmi jsou jen věřitel a zástavce, přičemž při

zástavě cizí věci je relevantní jen souhlas vlastníka věci se

zástavou, což je právní úkon jednostranný, předvídaný v tehdejší

právní úpravě v ustanovení § 129e hospodářského zákoníku. Zmíněné

ustanovení pak tomuto právnímu úkonu nepředepisuje žádné zvláštní

náležitosti a lze tudíž vycházet z toho, že kromě obecných

náležitostí právního úkonu (§ 37 o.z.) musí tento právní úkon

obsahovat výslovný souhlas se zřízením zástavy na konkrétní

nemovitost, což v daném případě bylo dáno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému

rozhodnutí krajského soudu, shrnuje své výhrady k rozsudkům obou

soudů s poukazem na jejich nezákonnost, a to v důsledku

nesprávného hodnocení důkazů a nesprávného právního posouzení

věci, v důsledku kterého došlo k porušení jejího ústavně

zaručeného vlastnického práva (čl. ll Listiny základních práv

a svobod).

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

v podstatě připomíná nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního

soudu, svazek l, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že nespadá do

pravomoci ÚS hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy,

a to i kdyby se s nimi neztotožnil. Obecným soudům není

stěžovatelkou vytýkán vadný procesní postup a namítanou

hmotněprávní problematiku proto zřejmě nepřísluší, podle názoru

krajského soudu, Ústavnímu soudu posuzovat. Navrhl proto zamítnutí

ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník se k obsahu ústavní stížnosti písemně

nevyjádřil. U ústního jednání navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud již ve svých dřívějších nálezech vyjádřil, že mu

nenáleží vykonávat ve vztahu k obecným soudům přezkumnou pravomoc,

to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo

porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem

nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. V daném případě však

stěžovatelka namítá porušení svého vlastnického práva zaručovaného

čl. ll Listiny základních práv a svobod, a proto se Ústavní soud

musel z tohoto pohledu věcí zabývat. Poté, co se seznámil

s obsahem spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 13

C 121/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Obecné soudy, které se při svém rozhodování v předmětné věci

zaměřily především na posouzení projevu vůle stěžovatelky,

obsaženého v listině s ověřeným podpisem ze dne 5.8.1991, dospěly

k závěru, že zástavní právo k nemovitosti stěžovatelky platně

vzniklo na základě zástavní smlouvy ze dne 8.8.1991, za souhlasu

stěžovatelky daného uvedenou listinou. Zástavní smlouva, jak je

patrno z jejího obsahu, byla uzavřena mezi KB, pobočkou v F.M.,

a R.K.B., PkO, dne 8.8.1991, a to s odvoláním na ustanovení §

129c - 129i hospodářského zákoníku, v té době platného. Z obsahu

spisu však neplyne, že by žádost o zápis zástavního práva

v evidenci nemovitostí podala ve smyslu ustanovení § 129f odst.

3 hospodářského zákoníku, v té době platného, sama stěžovatelka

- vlastnice zastavované nemovitosti. Právě tato skutečnost vede

Ústavní soud k závěru, že k platnému vzniku zástavního práva

(podle tehdejší jeho úpravy, obsažené v hospodářském zákoníku

- před nabytím účinnosti obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb.

a novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb.)

k nemovitosti stěžovatelky nemohlo dojít. Ústavní soud je totiž

toho názoru, že vlastník věci nemovité - jehož věc byla

zastavována zástavcem jako cizí věc -, který na rozdíl od zástavce

nebyl účastníkem zástavní smlouvy uzavírané podle ustanovení §

129c a násl. hospodářského zákoníku, byl právě uvedeným

ustanovením § 129f odst. 3 hospodářského zákoníku chráněn obdobně,

jak to činil zákon ve vztahu k vlastníku věci movité v ustanovení

§ 129e hospodářského zákoníku. V této souvislosti je třeba také

poukázat na to, že obecné soudy při posuzování věci nesprávně

vycházely z ustanovení § 129e hospodářského zákoníku. Toto

ustanovení je totiž možno aplikovat pouze v případech, byla-li

zastavena cizí věc movitá. Tento závěr je třeba dovodit z dikce

uvedeného ustanovení (v návaznosti na předcházející ustanovení §

129d odst. 3 hospodářského zákoníku), které vznik zástavního práva

v případech zastavení cizí věci vázalo, kromě dobré víry

zástavního věřitele, na odevzdání věci zástavnímu věřiteli, přitom

odevzdání věci pojmově, ve smyslu uvedené úpravy, přicházelo

v úvahu pouze u věcí movitých.

Za stavu, kdy obecné soudy na daný případ aplikovaly nesprávně

ustanovení § 129e hospodářského zákoníku a pominuly zajišťovací

funkci ustanovení § 129f odst. 3 hospodářského zákoníku, jehož

prostřednictvím se v podstatě osvědčoval kvalifikovaný souhlas

vlastníka nemovitosti se zastavením věci, v případech, jaký byl

i tento, kdy vlastník zastavované věci nemovité sám účastníkem

hospodářskoprávního vztahu nebyl, je pak třeba učinit závěr, že

stížností napadené rozhodnutí porušilo čl. 90 Ústavy ČR, podle

něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům, kteréžto ústavní zásadě je

třeba rozumět tak, že prohlášené právo na soudní ochranu zaručuje

každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho

tvrzeného práva. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené

rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 2, písm. a) a odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb]. Pro úplnost je třeba dodat ke

stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. ll odst. l Listiny základních

práv a svobod, že v dané věci bylo napadeným rozhodnutím

vlastnické právo stěžovatelky pouze ohroženo, nikoliv však

porušeno, když k přímému zásahu do jejího vlastnického práva by

mohlo dojít teprve při realizaci zástavního práva.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. února 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru