Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 233/17 #1Nález ÚS ze dne 27.02.2018K poučovací povinnosti soudu podle § 118a o.s.ř. a k odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Svitavy
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
poučení
žaloba/na určení
důkazní břemeno
výzva
Vlastnické právo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/88 SbNU 479
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.233.17.1
Datum vyhlášení13.03.2018
Datum podání24.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1994 Sb./Sb.m.s., čl. 4

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 1025

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 157 odst.2, § 118a, § 118b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou pro naplnění požadavků čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod povinny vypořádat řádně navržené a odůvodněné důkazy účastníků řízení buď jejich provedením a zhodnocením, nebo náležitým zdůvodněním zamítnutí konkrétních důkazních návrhů.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 27. 2. 2018 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Josefa Kopeckého rozsudek Okresního soudu ve Svitavách č. j. 5 C 101/2014-53 ze dne 3. 11. 2014, rozsudek Krajského soudu č. j. 27 Co 79/2015-77 ze dne 11. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3706/2015-96 ze dne 15. 11. 2016 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na určení jeho výlučného vlastnictví ke zdi. Stěžovatel spatřoval v postupu obecných soudů zásadní nedostatky spočívající v opomenutí zabývat se stěžovatelem navrhovanými důkazy, tvrzeními a námitkami a v absenci dostatečného a komplexního odůvodnění. Provedení z pohledu stěžovatele klíčového důkazního návrhu měly obecné soudy zamítnout bez jakéhokoli řádného zdůvodnění. Vzhledem k vývoji důkazní situace pak měly obecné soudy pochybit tím, že stěžovatele nepoučily ve smyslu § 118a občanského soudního řádu o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně vlastnického práva k předmětné zdi.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

K otázce opomenutých důkazu se Ústavní soud vyjadřoval nesčetněkrát již od počátku své existence. Podstatu ústavní stížnosti, kterou tvořila námitka opomenutí řady podstatných důkazů a tvrzení stěžovatele, tak shledal důvodnou.

Pochybení civilních soudů, zejména soudu nalézacího, spočívající v neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, ačkoli byly řádně navrženy a odůvodněny, a v jejich zamítnutí bez řádného odůvodnění zapříčinilo porušení čl. 36 Listiny bez dalšího. Tato vada založila nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a tím i jejich protiústavnost.

Ústavní soud dále ověřil, že stěžovatel skutečně nebyl řádně poučen podle § 118a o. s. ř. a vyzván k doplnění důkazních návrhů. Stěžovatel byl pouze poučen o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. S přihlédnutím k argumentaci stěžovatele však Ústavní soud nabyl přesvědčení, že tvrzení a důkazy předestřené v řízení před obecnými soudy nebyly plně dostačující k učinění závěru, kdo je vlastníkem předmětné zdi. Zmíněné poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. tak bylo zcela namístě. Absenci takového poučení lze z hlediska ústavnosti akceptovat pouze ve chvíli, kdy není pochyb o tom, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn. Což v dané věci nebylo možno říci.

S touto skutečností se dále pojil také tzv. zákaz překvapivých rozhodnutí. Jeho účelem zajisté není automatické seznámení účastníků řízení se závěry soudu ještě před vynesením rozhodnutí. Smysl je třeba spatřovat v možnosti účastníků řízení účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní; je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení (srov. § 118a odst. 2 o. s. ř.) či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. I zde je opačný postup v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vladimír Sládeček. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018

N 34/88 SbNU 479

K poučovací povinnosti soudu podle § 118a o.s.ř. a k odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 ve věci ústavní stížnosti Josefa Kopeckého, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Šuchmanem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. 11. 2014 č. j. 5 C 101/2014-53, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 3. 2015 č. j. 27 Co 79/2015-77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 22 Cdo 3706/2015-96, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení vlastnictví ke zdi, za účasti Miroslava Švandy, Ing. Zdeňka Švandy, Renaty Švandové, Marie Švandové a Hany Švandové, zastoupených JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou, se sídlem Rektora Stříteského 187, Litomyšl, jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. 11. 2014 č. j. 5 C 101/2014-53, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 3. 2015 č. j. 27 Co 79/2015-77 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 22 Cdo 3706/2015-96 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. 11. 2014 č. j. 5 C 101/2014-53, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 3. 2015 č. j. 27 Co 79/2015-77 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 22 Cdo 3706/2015-96 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, jímž se domáhal určení svého výlučného vlastnictví ke zdi. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které se v řízení opomenuly zabývat stěžovatelem navrhovanými důkazy, tvrzeními a námitkami, neodůvodnily dostatečně a komplexně svá rozhodnutí, nevykládaly právní předpisy ústavně konformně a jejich výklad byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně navrhoval, aby vedlejší účastníci předložili původní stavební dokumentaci ke stavbě domu, který je v jejich podílovém spoluvlastnictví. Tento důkazní návrh, ačkoli se podle stěžovatele jednalo o návrh klíčový, soudy neprovedly a bez jakéhokoli řádného zdůvodnění jeho provedení zamítly, a to i přesto, že stěžovatel řádně tvrdil, které rozhodné skutečnosti měly být tímto důkazem prokázány. Porušení práva na soudní a jinou ochranu spatřuje stěžovatel i ve skutečnosti, že znalecký posudek zpracovaný soudním znalcem pro účely jiného řízení, byl v tomto řízení proveden toliko jako listinný důkaz, přičemž znalec nebyl slyšen. Nadto se soudy podle stěžovatele nevypořádaly se zjevnými rozpory v tomto znaleckém posudku a bez jakéhokoli kritického hodnocení převzaly jeho závěry do svých rozhodnutí. Civilní soudy bez jakékoli hlubší argumentace prohlásily stěžovatelem předložené důkazy k prokázání jeho vlastnického práva k předmětné zdi za nedostatečné, resp. uzavřely, že stěžovatel neprokazuje své vlastnické právo.

3. Pochybení soudů je podle stěžovatele o to závažnější, že v nastalé situaci nerespektovaly poučovací povinnost plynoucí z ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a nepoučily jej, že neunáší důkazní břemeno ohledně vlastnického práva k předmětné zdi.

4. Rozhodnutí soudů lze podle stěžovatele označit za tzv. překvapivá rozhodnutí, která jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces. Soudy zcela odmítly aplikaci stěžejní soukromoprávní zásady superficies solo cedit, a to bez jakéhokoli řádného odůvodnění a přesto, že vzhledem k době vzniku jak domu stěžovatele, tak době rekonstrukcí z let 1920 a 1930 se uvedená zásada pod vlivem obecného občanského zákoníku z roku 1811 aplikovala. V důsledku vadného právního závěru soudů o jednotnosti právního osudu předmětné zdi bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho vlastnického práva, které nabyl originárním způsobem (zhotovením), vlastní silou, vlastními prostředky, se souhlasem sousedů (právních předchůdců vedlejších účastníků) a v souladu s tehdy platnými právními předpisy.

5. Způsob, kterým se soudy vypořádaly s argumentací stěžovatele, jakož i jeho důkazními návrhy (soudy z hlediska stranami předložených důkazů přistupovaly při výběru důkazů k provedení značně selektivně, a to v neprospěch stěžovatele), vykazuje podle stěžovatele znaky libovůle při rozhodování, která je v rozporu s principy právního státu, na nichž je Česká republika založena.

II.

6. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") vedený pod sp. zn. 5 C 101/2014, z něhož zjistil následující skutečnosti.

7. Stěžovatel se u Okresního soudu ve Svitavách domáhal určení, že je výlučným vlastníkem zdi postavené na pozemku parc. č. st. X1, sousedící s nemovitostí žalovaných (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejších účastníků) označenou č. p. X2, vše v katastrálním území a obci Litomyšl. Stěžovatel uvedl, že on sám je výlučným vlastníkem nemovitých věcí v téže obci a v tomto katastrálním území, zapsaných na LV č. X3, a to konkrétně domu č. p. X4 a č. p. X5. Mezi stěžovatelovým domem č. p. X5 a domem vedlejších účastníků č. p. X2 je nosná sousedící zeď, která podle tvrzení stěžovatele je jeho výlučným vlastnictvím, a není proto možné ji považovat za společnou, jak tvrdí vedlejší účastníci.

8. Stěžovatel dokládal své výlučné právo k předmětné zdi výkresovou stavební dokumentací z roku 1920 a 1930, vyjádřením příslušného Purkmistrovského úřadu v Litomyšli ke stavebním úpravám ze dne 25. 4. 1930, jakož i technickou zprávou vypracovanou společností Geodézie Česká Třebová, s. r. o., ze dne 24. 5. 2014, která obsahuje geometrické zaměření pozemků mezi domy č. p. X5 a X2.

9. Otázka vlastnictví předmětné zdi byla řešena jako otázka předběžná v řízení o odstranění stavby vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 106/2006. Soudy prvního i druhého stupně žalobu stěžovatele zamítly, neboť vyšly z toho, že předmětná zeď je v podílovém spoluvlastnictví vlastníků sousedních nemovitostí (tj. stěžovatele a vedlejších účastníků). Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3700/2009 odmítnuto.

10. Okresní soud ve Svitavách v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl návrh stěžovatele (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Okresní soud přitom vyšel z dokazování provedeného v řízení o odstranění stavby vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 106/2006. Znaleckým posudkem Ing. Pavla Dostála založeným ve spise 10 C 106/2006 vzal za prokázané, že mezi domy č. p. X5 a X2 je pouze jedna zeď, která se v přízemí mezi objekty č. p. X5 a X2 nachází na obou pozemcích, tedy stavebních parcelách č. X6 a č. X1. Mezi objekty č. p. X5 a X2 v 1. patře se podle závěrů znalce nachází pouze jedna zeď, a to na pozemku stěžovatele. Okresní soud uzavřel, že právní osud zdi musí být stejný po celé její výšce. Není podle něj přijatelný závěr, že by zeď mezi domy byla součástí jen jednoho z domů, a druhý dům by tak ztratil oporu a obvodovou zeď. Proto dospěl k závěru, že zeď mezi domy č. p. X5 a X2 je zdí společnou, kterou vlastníci sousedních domů (stěžovatel a vedlejší účastníci) vlastní v podílovém vlastnictví.

11. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud odkázal na závěry civilních soudů, které se k vlastnictví zdi vyjádřily v rámci předběžné otázky v řízení o odstranění stavby vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 106/2006. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. 22 Cdo 3700/2009-182, v němž dovolací soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 20. 11. 2006 č. j. 22 Cdo 2097/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4623. Podle názoru odvolacího soudu provedl okresní soud ve věci dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a na základě nich dospěl k logickým a přesvědčivým závěrům o skutkovém stavu věci. Ten také podle odvolacího soudu správně posoudil po právní stránce.

12. Dovolání stěžovatele následně odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud, neboť stěžovatelem uváděná právní otázka, zda může být předmětná zeď v části nacházející se nad jeho pozemkem v jeho výlučném vlastnictví, přípustnost dovolání nezakládá. A to z toho důvodu, že ji odvolací soud řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na rozsudek ze dne 20. 11. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2097/2006, v němž uvedl: "V době před 1. 1. 1951 nebylo vyloučeno spoluvlastnictví zdi oddělující sousední stavby rozdílných vlastníků. Na trvání tohoto zvláštního spoluvlastnického vztahu nemá vliv skutečnost, že občanské zákoníky z roku 1950 a 1964 možnost takového vztahu neupravují."

13. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení zdůraznil, že právní režim zdi musí být po celé její výšce totožný, což podle něj vyplývá již z toho, že právo platné při výstavbě zdi neumožňovalo, aby bylo vlastnictví ke zdi rozděleno mezi více osob. To podle dovolacího soudu neumožňuje ani právo současné. Jestliže tedy z dokazování nevyplynulo, kdo byl stavebníkem předmětné středové zdi, a jestliže zeď byla postavena mezi oběma domy jak na pozemku stěžovatele, tak i na pozemku vedlejších účastníků, neshledal dovolací soud na závěru, že předmětná zeď je společnou věcí v režimu podílového spoluvlastnictví, ničeho nepřiměřeného.

III.

14. Ústavní soud vyzval v souladu s § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.

15. Okresní soud ve Svitavách ve vyjádření ze dne 6. 3. 2017 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž argumentaci v něm obsaženou považoval za dostatečnou.

16. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ve vyjádření ze dne 7. 3. 2017 odkázal zcela na své závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou a je přesvědčen, že ani v průběhu řízení před krajským soudem, ani v důsledku jeho rozhodnutí napadeným rozsudkem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti proti svému rozsudku.

17. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 17. 3. 2017 uvedl, že v předmětném soudním řízení neshledal přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Oproti přesvědčení stěžovatele zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno pouze na jediné stěžovatelem předestřené otázce, zda může být sporná zeď v části nacházející se nad jeho pozemkem v jeho výlučném vlastnictví, přičemž zdůraznil, že tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť byla vyřešena zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou poukázal. Nejvyšší soud především zdůraznil, že právní režim zdi musí být po celou její výšku totožný; to podle něj vyplývá již z toho, že právo platné při výstavbě zdi neumožňovalo, aby bylo vlastnictví ke zdi rozděleno mezi více osob, to ostatně neumožňuje ani právo současné. Jestliže tedy z dokazování nevyplynulo, kdo byl stavebníkem předmětné středové zdi, a jestliže zeď byla postavena mezi oběma domy jak na pozemku stěžovatele, tak i na pozemku vedlejších účastníků, neshledal dovolací soud na tomto závěru ničeho nepřiměřeného.

18. Nejvyšší soud dále uvedl, že neshledal přípustné dovolání stran námitek svou povahou vad řízení. Zdůraznil, že vady řízení nejsou samostatným dovolacím důvodem, a proto tvrzenými vadami řízení se dovolací soud v zásadě může zabývat ve shodě s § 243 odst. 2 o. s. ř. (sic - pozn. red.) až za situace, kdy je dovolání shledáno (z jiného důvodu) přípustným. Nejvyšší soud však s respektem k judikatuře Ústavního soudu ve svém vyjádření připustil, že otázkou přípustnosti dovolání může být jak otázka práva podústavního, tak i práva ústavního, a proto pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení pokládá právní otázku přípustnosti dovolání, lze i z tohoto důvodu považovat dovolání za přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3332/2015); takový výklad je podle Nejvyššího soudu ústavně konformní [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3782/11 (N 131/66 SbNU 49) či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)] a odpovídá i současné právní úpravě kladoucí důraz na řádné vymezení otázky přípustnosti dovolání, jakož i povaze a úloze dovolacího řízení.

19. Přímo ze zákona totiž podle vyjádření Nejvyššího soudu vyplývá požadavek na vymezení otázky přípustnosti dovolání tak, aby byla bez jakýchkoliv pochybností seznatelná. K přípustnosti dovolání tak nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2402/2007 nebo ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Ze zásady dispoziční ovládající i dovolací řízení přitom podle Nejvyššího soudu vyplývá, že otázku přípustnosti dovolání vymezuje dovolatel, a nikoliv Nejvyšší soud. Vymezením otázky přípustnosti dovolání namísto dovolatele by potom Nejvyšší soud porušil ve vztahu k dovolateli zásadu dispoziční a především ve vztahu k protistraně zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť by zjevně v dovolacím řízení napomohl k úspěchu jedné ze stran sporu. Podle Nejvyššího soudu se z judikatury Ústavního soudu podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15 ze dne 28. 4. 2015).

20. Nejvyšší soud ve svém vyjádření dále uvedl, že stěžovatel podmínce řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nedostál. K řádnému vymezení přípustnosti dovolání přitom podle Nejvyššího soudu nepostačuje ani obecný odkaz na porušení některého z ústavně zaručených práv, pokud dovolatel současně nevymezí, o jakou otázku interpretace tohoto ústavně zaručeného práva se jedná, jinými slovy, pokud nevymezí, jak by se mělo toto ústavně zaručené právo projevit v dané věci. Nejvyšší soud své vyjádření uzavřel, že v dovolacím řízení nikterak neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, jejichž porušení se ve své ústavní stížnosti dovolával. Vzhledem k tomu je podle Nejvyššího soudu zcela namístě ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. Vedlejší účastníci ve svém společném vyjádření ze dne 6. 12. 2017 zrekapitulovali průběh celého sporu, včetně odkazu na řízení o odstranění stavby vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 106/2006, kde bylo vlastnictví předmětné zdi řešeno jako předběžná otázka. K námitce stěžovatele, že postupem soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené vlastnické právo ke zdi mezi domy č. p. X5 a č. p. X2, uvádějí, že je zcela neopodstatněná. Soudy zaujaly podle vedlejších účastníků zcela správný závěr o společném vlastnictví zdi vlastníky sousedících domů s odkazem na § 854 o. z. o. jako rozhrady, kdy je založena vyvratitelná právní domněnka společného vlastnictví. Vedlejší účastníci považují za důležité poukázat, že otázku vlastnictví středové zdi nelze zúžit jen na zásadu superficies solo cedit, tedy že každý ze sousedních vlastníků domů je vlastníkem té části středové zdi mezi domy, která se právě nachází na jeho pozemku, jehož geometrické znázornění vychází z katastru nemovitostí. Zeď mezi domy vznikla historicky v dávné minulosti jako jedna zeď na obou sousedních pozemcích, nebyla vybudována jako jedna přímka po celé své délce, ale má řadu zalomení a ustupuje v některých částech více nad pozemek stěžovatele a v některých částech zase nad pozemek vedlejších účastníků. Stejně tak její tloušťka není po celé délce a výšce stejná (nelze tedy užít příměr k současným stavbám), kdy se v určitých částech směrem k druhému nadzemnímu podlaží zužuje. Jiné vlastnické uspořádání než ideální spoluvlastnictví za situace, kdy se stěžovateli nepodařilo vyvrátit vyvratitelnou domněnku spoluvlastnictví společné zdi, z hlediska historického vývoje společné zdi nepřipadá v úvahu, pokud soudy chtějí spravedlivě uspořádat poměry ke středové zdi mezi domy.

22. Neopodstatněnými se podle vedlejších účastníků jeví i námitky stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces, kdy jsou soudům vytýkány zejména vady v dokazování. S ohledem na zcela správný právní názor civilních soudů ohledně spoluvlastnictví zdi mezi sousedními domy jako rozhrady bylo na stěžovateli vyvrátit domněnku tohoto spoluvlastnictví, pokud se domáhal určení svého výlučného vlastnictví zdi mezi domy. Jako důkazy svého výlučného vlastnictví stěžovatel opakovaně v obou řízeních předložil dokumentaci z let 1930 a 1920 ohledně přistavění středové zdi v druhém nadzemním podlaží, tyto důkazy byly soudy s řádnou pečlivostí provedeny, neprokázaly však vznik výlučného vlastnictví zdi mezi domy v době jejího vzniku pro vlastníka domu č. p. X5, tedy právního předchůdce stěžovatele. Důkazní břemeno nestíhalo v žádném případě vedlejší účastníky, proto zamítnutí navrženého důkazu - původní dokumentace k domu č. p. X2 vedlejšími účastníky - bylo podle nich správným rozhodnutím okresního soudu, a to zejména za situace, kdy stěžovatel nikdy nepopíral vystavění společné jedné zdi v prvním nadzemním podlaží sousedních domů. Podle vedlejších účastníků provedl okresní soud všechny navržené důkazy, a to řádným způsobem, stěžovateli poskytl dostatek prostoru jak k tvrzením, tak k návrhům důkazů, převzal jeho argumentaci k naléhavému právnímu zájmu, umožnil mu předložit písemný závěrečný návrh, proto podle vedlejších účastníků nelze hovořit o porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces.

23. Vedlejší účastníci jsou přesvědčeni, že soudy se řádně věnovaly argumentaci stěžovatele a v rozhodnutích své závěry přehledně a přiléhavě odůvodnily; každý soud vedl řádně řízení, zjišťoval a hodnotil skutkový stav, při svých právních závěrech nevybočil ze standardů výkladu, ale naopak respektoval ustálenou judikaturu. Za tohoto stavu žádnou z námitek stěžovatele v ústavní stížnosti nelze považovat za porušení ústavnosti. Vzhledem k tomu vedlejší účastníci ve svém vyjádření navrhli, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

24. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné relevantní skutečnosti. Nadto nelze přehlédnout, jak bylo o návrhu rozhodnuto.

IV.

25. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nenařízení ústního jednání odůvodňuje i skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

26. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení i vedlejších účastníků Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

27. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy ostatních soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž není ani řádnou další odvolací instancí a postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů přísluší ostatním soudům. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.

28. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka, že civilní soudy opomenuly řadu podstatných důkazů a tvrzení stěžovatele. Stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně navrhl, aby vedlejší účastníci předložili původní stavební dokumentaci ke stavbě domu, který je v jejich podílovém spoluvlastnictví. Tento důkazní návrh stěžovatele soud prvního stupně neprovedl a ani zamítnutí jeho provedení nijak neodůvodnil.

29. Obdobně se soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s dalším důkazním návrhem stěžovatele, a to geometrickým zaměřením ze dne 24. května 2014. Okresní soud k tomuto důkazu pouze bez dalšího uvedl, že "tato technická zpráva navazuje na geodetické zaměření provedené v roce 2007 a 2008 jako součást zakázky č. 327/2007 objednané znalcem Ing. Dostálem. Hranice úžlabí je posunuta na pozemek st. p. č. X1 ve vlastnictví žalobce". Zcela však chybí vyhodnocení předloženého důkazu ze strany okresního soudu.

30. Stěžovatel dále v žalobě navrhoval provedení výslechu znalce, který zpracoval znalecký posudek pro účely řízení vedeného pod sp. zn. 10 C 106/2006. Okresní soud však provedl předmětný znalecký posudek toliko jako listinný důkaz, aniž by se v odůvodnění napadeného rozhodnutí jakkoli zabýval důkazním návrhem stěžovatele na výslech znalce, který by umožnil odstranit případné rozpory v tomto znaleckém posudku.

31. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování byly zamítnuty usnesením ze dne 16. 10. 2014 v rámci protokolu o jednání před soudem prvního stupně (viz č. l. 46). Okresní soud však toto usnesení nijak neodůvodnil. Důvody, proč soud prvního stupně zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování a nezabýval se stěžovatelem navrhovanými důkazy, soud prvního stupně neuvedl ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

32. Pokud jde o zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele bez řádného odůvodnění tohoto postupu ze strany soudu, Ústavní soud konstatuje, že se tzv. opomenutými důkazy ve své rozhodovací praxi zabýval mnohokrát a to již od počátku své existence. Tak například v nálezu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) mj. uvedl že "v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté ... Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí ..., ale současně též jeho protiústavnost".

33. K opomenutým důkazům se Ústavní soud dále vyjádřil např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), sp. zn. III. ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 95/18 SbNU 331), sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553) a sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209).

34. Pokud tedy v nyní posuzované věci civilní soudy, zejména soud prvního stupně, neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, ačkoli byly řádně navrženy a odůvodněny, a ani neodůvodnily jejich zamítnutí, došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a rovněž čl. 95 odst. 1 Ústavy. Jde tedy o tzv. opomenuté důkazy, přičemž tato vada zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a jejich protiústavnost.

35. Stěžovatel dále v souvislosti s porušením práva na spravedlivý (řádný) proces namítal, že jej soudy v rozporu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nepoučily, že neunáší důkazní břemeno ohledně vlastnického práva k předmětné zdi. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel nebyl řádně podle ustanovení § 118a o. s. ř. poučen a vyzván, aby k prokázání svých sporných tvrzení označil a navrhl k provedení další důkazy. Stěžovatel byl soudem prvního stupně poučen pouze podle ustanovení § 118b o. s. ř. o koncentraci řízení (viz protokol o jednání č. l. 46).

36. Ústavní soud není s přihlédnutím ke stěžovatelově argumentaci v řízení o ústavní stížnosti přesvědčen, že by tvrzení a důkazy předestřené v řízení před civilními soudy byly v daném případě plně dostačující k učinění závěru, kdo je vlastníkem předmětné zdi, takže poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. zde bylo namístě. Dospěl-li okresní soud k názoru, že věc je třeba z právního hlediska posoudit jinak, než jak navrhoval stěžovatel, je povinen tohoto účastníka poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; absenci takového poučení lze z hlediska ústavnosti akceptovat, není-li pochyb, že ve vztahu k danému právnímu posouzení byl skutkový stav již plně objasněn, což se v posuzované věci nestalo [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845)].

37. Z práva na spravedlivé projednání věci plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavníhosoudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mj. tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí [nálezy sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269) nebo sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77)]. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)].

38. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní; je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, abysoud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení (srov. § 118a odst. 2 o. s. ř.) či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Opačný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje spravedlivý proces [nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 (viz výše) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3035/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 65/81 SbNU 141)]. Jak uvedl Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 138/98 [nález sp. zn. I. ÚS 138/98 ze dne 7. 7. 1999 (N 96/15 SbNU 3)]: "Hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou ústavně dány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a též zásadou rovnosti účastníků řízení, a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde či jaká věc má být projednávána."

39. Taktéž Nejvyššísoud, který odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele, vady předchozího řízení neodstranil. Stěžovatel ve svém dovolání napadl porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. S námitkami směřujícími k ochraně vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny se Nejvyšší soud nevypořádal vůbec, s námitkami směřujícími do čl. 36 Listiny (zejména opomenutí důkazů, jejich nesprávné hodnocení, nedostatečná poučovací povinnost, překvapivost rozhodnutí, nedostatky odůvodnění) se pak vypořádal tak, že nejsou způsobilým dovolacím důvodem, tedy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud k tomu již v minulosti dovodil, že "pokud za dané situace Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení následně odmítl stěžovatelovo dovolání s konstatováním, že ,tvrzené procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a proto jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze', pak ani Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, a dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě stěžovatele neučinil" [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747)].

40. Ústavnísoud uzavírá, že v záhlaví citovanými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru