Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2325/07 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.2325.07.1
Datum podání07.09.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2325/07 ze dne 14. 5. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Josef Dihel a syn, s. r. o., se sídlem Jilešovice 10, Háj ve Slezsku, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Říčanech u Prahy, Kamlerova 795, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2006 č. j. 8 Co 470/2006-600 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 27.1.2006 č. j. 12 C 219/2005-495, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny, a s ohledem na neoprávněný zásah do práva zaručeného čl. 4 odst. 4 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě v roce 1996 se domáhali vedlejší účastníci [žalobci a) obec Dobroslavice, b) Ing. J. S., c) J. B., d) V. B., e) Ing. M. P., f) J. H. a g) M. H.)] určení, že jsou neplatné dohody, kterými vedlejší účastník (první žalovaný Majetkové družstvo Děhylov) převedl do vlastnictví jednak stěžovatelky (druhého žalovaného) a jednak společnosti REPADO, s. r. o. (třetího žalovaného), hospodářské zemědělské objekty na pozemcích p. č. 131, 132, 133 (nyní 133/2), 134, 135, 136 a 137/2 v katastrálním území Dobroslavice. Žalobu žalobci a) až g) odůvodňovali tím, že předmětné dohody byly uzavřeny v rozporu se zákonem č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jenom „zákon č. 42/1992 Sb.“), respektive, že dohody tento zákon obcházejí a dále tím, že byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 8. 2000 č. j. 12 C 196/96-176 určil, že dohody o vydání věci jsou neplatné. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 1. 2002 zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Učinil tak dílem z procesních důvodů s odkazem na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jednak s ohledem na nově uplatněná skutková tvrzení žalobců. Soud prvého stupně poté rozsudkem ze dne 31. 1. 2003 č. j. 12 C 196/96-288 žalobu zamítl jednak pro absenci naléhavého právního zájmu na jejím podání na straně žalobců, jednak proto, že navrhovaný výrok by nemohl vést ke změně zápisu v katastru nemovitostí. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 8. 2003 č. j. 8 Co 347/2003-328. Obě tato posledně uvedená rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1137/2005-421. Nejvyšší soud se nezabýval věcně neplatností dohod, neboť soudy obou stupňů zamítly žalobu z formálního důvodu o absenci naléhavého právního zájmu na zjištění této neplatnosti. Podle dovolacího soudu však obecné vysvětlení ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nebylo zcela důsledně aplikováno na konkrétní právní postavení žalobců. Okresní soud v Opavě pak v ústavní stížností napadeném rozsudku ze dne 27. 1. 2006 č.j. 12 C 219/2005-495 rozhodl o neplatnosti předmětných dohod a odvolací soud jeho rozhodnutí rozsudkem ze dne 4. 12. 2006 č. j. 8 Co 470/2006-600 potvrdil s tím, že se tyto dohody příčí dobrým mravům. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2160/2007-643 odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

3. Napadeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká porušení jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť oba obecné soudy k otázce dobrých mravů, které měly být předmětnými dohodami porušeny, nevedly dokazování a své rozhodnutí v tomto směru žádným způsobem neodůvodnily. Jejich rozhodnutí jsou tak v rozporu s ustanovením § 153 odstavec 1 o. s. ř., podle kterého soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a dále pak s ustanovením § 157 odstavec 2 o. s. ř. upravujícím povinnost soudu rozsudek řádně odůvodnit. Stěžovatelka v ústavní stížnosti charakterizuje pojem dobré mravy a připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, podle něhož nelze připustit, aby obecný soud vybočil z mezí stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) např. při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“) používajícího relativně neurčitý pojem “dobré mravy“. Dále stěžovatelka připomíná nálezy Ústavního soudu, které zdůrazňují povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nálezy sp. zn. II. US 249/97, III. US 176/96). Stěžovatelka je přesvědčena, že napadanými rozhodnutími obecných soudů bylo neoprávněně zasaženo i do jejího práva zaručeného čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, jakož i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti po dobu více než 10 let v dobré víře užívá jako vlastník pro svou podnikatelskou činnost a svým nákladem je udržuje. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou způsobilá ji poškodit a stěžovatelka v tomto směru připomíná nález Ústavního soudu sp.zn. II. US 190/94, podle něhož nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 o. z., stanovícího, že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka, neboť uvedený postup by vedl k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny. S ohledem na skutečnost, že napadenými rozhodnutími je zasahováno do jejích základních práv stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 219/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě.

5. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž poukazuje na to, že při rozhodování byl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1137/2005-421.

6. Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Důvody, pro které soud rozhodl o neplatnosti dohod o převodu hospodářských zemědělských objektů do vlastnictví stěžovatelky a společnosti REDAPO, s. r. o., jsou vyjádřeny v jeho rozsudku ze dne 27. 1. 2006 a v rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2006.

7. Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.

III.

8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry učiněnými na jejich základě nalézacím a odvolacím soudem. Uplatňuje přitom argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v průběhu řízení a v podaném odvolání ze dne 10. 5. 2006 (č.l. 516-520) a dovolání ze dne 1. 3. 2007 (č.l. 614-620). Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje v rovině jednoduchého práva s vhodností a přiměřeností obecnými soudy provedené aplikace ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení § 157 odstavec 2 o. s. ř. stran nedostatečně provedeného dokazování a odůvodnění napadených rozhodnutí těchto soudů, jakož i s aplikací korektivu dobrých mravů při posouzení platnosti předmětných smluv ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 o. z. S uvedenými tvrzeními, o nichž má stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv, se však již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly.

10. Ústavní soud předně v obecné rovině poukazuje na vlastní judikaturu, podle níž aplikace korektivu dobrých mravů náleží úvaze obecných soudů, jak to již dal Ústavní soud najevo ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 249/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 10, usnesení č. 14, str. 383], podle něhož dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti. Ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu, coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione, přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je však až stav, kdy soudy podaný výklad pojmu závislého na soudním uvážení je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít zpravidla za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Není přitom samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

11. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení stran nevedení dokazování a absence řádného odůvodnění napadených rozhodnutí uvádí nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, II. ÚS 249/97 a III. ÚS 176/96. Ústavní soud je však v tomto směru toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy neplatnost předmětných smluv posoudily dle ustanovení § § 39 o. z. jako příčící se dobrým mravům. Nalézací a zejména pak odvolací soud se řádně vypořádal se všemi zmíněnými námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí náležitě odůvodnil (viz č.l. 609-610). S tímto jeho stanoviskem se v plném rozsahu ztotožnil i soud dovolací, který závěry rozsudku odvolacího soudu považuje za dostatečně srozumitelné a přesvědčivé (č.l. 646). Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

12. Nepřípadná je rovněž argumentace stěžovatelky nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94, v němž Ústavní soud poskytl ochranu vlastnických práv vlastníku nebytových prostor v situaci, kdy obecné soudy lhůtu k vyklizení nebytových prostor nepatřičně podmínily přidělením náhradního bytu. Právní závěr vyslovený Ústavním soudem v uvedené věci nelze však mechanicky přenést na nyní posuzovanou věc, v níž jde o neplatnost uzavřených smluv, v jejichž důsledku teprve došlo k převedení vlastnictví, jehož ochrany se stěžovatelka domáhá. Ústavní soud zde proto neshledal stěžovatelkou namítanému porušení čl. 11 Listiny a taktéž ani stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva zaručeného čl. 4 odst. 4 Listiny, k němuž se Ústavní soud vyjádřil již výše zmíněným závěrem o ústavně konformní interpretaci ustanovení § 39 občanského zákoníku.

13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru