Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2323/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.04.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2323.15.1
Datum podání30.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2323/15 ze dne 12. 4. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Dr. Trung Kien Phama, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, za vedlejšího účastenství České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 385/2015, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 18 Co 53/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. 23 C 189/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 4 nároky ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel žádal, aby soud konstatoval, že v předchozím řízení, jehož byl účastníkem, došlo vinou průtahů soudu k porušení práva na spravedlivý proces a zároveň žádal přisouzení zadostiučinění nemajetkové újmy v částce 66 082,50 Kč. Řízením, v němž spatřoval stěžovatel průtahy, bylo řízení ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 107/2007, kdy žalobce podal žalobu na ochranu osobnosti proti Filipu Krausovi dne 20. 8. 2007. Městský soud přitom v meritu věci rozhodl až dne 15. 4. 2010, tedy po 2 letech a 8 měsících, což byl první úkon tohoto soudu ve věci. Odvolací soud rozhodl ve věci dne 12. 4. 2011, tedy po 3 letech a 6 měsících a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek vrchního soudu byl však stěžovateli doručen až dne 6. 2. 2012, což je téměř po 8 měsících, kdy měl soudce rozsudek soudu k dispozici. Celé řízení o nárocích z titulu ochrany osobnosti tak trvalo 4 roky a 5 měsíců. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, podle nichž nedoručování rozhodnutí není průtahem ve věci, a to jen proto, že žalobci byl výsledek řízení již znám. Podle obecných soudů tak faktická doba řízení trvala pouze 3 roky a osm měsíců. Stěžovatel má za to, že dovolací soud se měl jeho případem meritorně zabývat, neboť byly splněny všechny předpoklady pro jeho rozhodování. Podle stěžovatele je odmítnutí dovolání jako procesně nepřípustného, porušením práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud svým postupem odepřel stěžovateli spravedlnost, jestliže se nezabýval otázkou v dovolání nastolenou. Ta je obecně dovolacím soudem rozhodována jinak. Stran přípustnosti dovolání Nejvyšší soud nerespektoval své vlastní rozhodnutí sp. zn. 29 Co 2394/2013, v němž uvedl, že z obsahu dovolání musí být patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou. Stěžovatel tuto otázku zcela jasně formuloval, když uvedl, že rozpor s judikaturou je především v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a navazující judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 619/2011, 30 Cdo 962/2012 nebo 30 Cdo 1687/2013). Podle stěžovatele byla nesprávným právním názorem nižších soudů již ta skutečnost, že délka soudního řízení trvající 4 roky a 5 měsíců nepředstavuje průtahy v řízení.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a dále § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Obě citovaná ustanovení garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení.

Při posuzování, zda v konkrétním soudním řízení nedochází k nedůvodným průtahům, vychází Ústavní soud ve své rozhodovací praxi z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. např. věc Frydlender proti Francii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 30979/96 z 27. 6. 2000). Tam, kde Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu, co je pro stěžovatele v sázce, posuzuje přiměřenost délky řízení přísněji; obecně se jedná o případy, kdy si věc obvykle žádá rychlé a bezodkladné řešení; tak je tomu např. při rozhodování ve věcech statusových, pracovněprávních či ve věcech, kde je záhodno zohlednit zdravotní stav či věk stěžovatele (srov. např. věc Caleffi proti Itálii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 11890/85 z 24. 5. 1991, nebo věc Hartman proti České republice, viz shora).

V předmětném případě je již z odůvodnění nalézacího soudu zřejmé, že tento se průběhem tvrzených průtahů řízení relativně podrobně zabýval. V odůvodnění provedl soud prvního stupně chronologický výčet relevantních úkonů, zhodnotil je a následně poukázal na dvě období, které by bylo lze hodnotit ze strany soudu jako nečinnost. První časová prodleva v délce trvání cca 7 měsíců se vztahovala k urgenci o vyžádání spisu a druhá se vztahovala k 8 měsíční prodlevě při doručování rozsudku odvolacího soudu.

Podle náhledu Ústavního soudu lze v tomto konkrétním případě, navzdory shora zpochybněným dobám, považovat celkovou délku soudního řízení ještě za standardní a odpovídající skutkové a právní složitosti věci. Pokud apeluje stěžovatel na to, že obecné soudy nezohlednily skutečnou délku soudního řízení, nelze mu dát zapravdu, neboť již odvolací soud poukázal na to, že doba soudního řízení se počítá od zahájení řízení do právní moci rozhodnutí, tj. do jeho doručení (to je ostatně způsob zcela odpovídající stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). Stěžovatelem tvrzenou dobu řízení obecné soudy nezpochybnily, jen v souvislosti s osmi měsíční prodlevou při doručování konečného rozhodnutí poukázaly na sníženou "frustrační fázi", která však pochopitelně nemá vliv na celkovou dobu řízení. V podstatě jde o to, že doba nejistoty byla pro stěžovatele ze subjektivního hlediska kratší, neboť o výsledku řízení věděl od okamžiku vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. To pochopitelně nic nemění na tom, že z objektivního hlediska trvalo soudní řízení 4 roky a 5 měsíců. V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za příhodné Městskému soudu v Praze vytknout dobu osmi měsíců, po kterou nedoručil stěžovateli rozhodnutí odvolacího soudu. Na druhou stranu, pokud stěžovatel věděl o tom, jak a kdy odvolací soud rozhodl a cítil se být postupem městského soudu dotčen na svých právech, nic mu nebránilo postupovat podle § 174a zákona o soudech a soudcích a domáhat se určení lhůty na provedení procesního úkonu.

K tomu, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání, Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru