Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 232/98Nález ÚS ze dne 08.02.2000Označení účastníka řízení - Úřad cizinecké policie a pasové služby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
legitimace/pasivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/17 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.232.98
Datum vyhlášení10.02.2000
Datum podání19.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 43, § 104 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 232/98 ze dne 8. 2. 2000

N 20/17 SbNU 147

Označení účastníka řízení - Úřad cizinecké policie a pasové služby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti JUDr. R.

Š., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího

soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998, usnesení

Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11.

1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 25/96,

ze dne 14. 8. 1996, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka

řízení,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne

20. 3. 1998, usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co

554/96, ze dne 29. 11. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu

3, sp. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozkazem

ředitele Úřadovny pro cizineckou a pasovou službu v Ústí nad Labem

ve věcech personálních č. 75, ze dne 30. 7. 1991, potvrzeným

rozhodnutím ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby

Federálního policejního sboru, čj. UC-857/P-91, ze dne 1. 10.

1991, propuštěn ze služebního poměru příslušníka SNB. Důvodem jeho

propuštění bylo vznesení obvinění pro trestný čin podvodu, trestní

stíhání proti jeho osobě však bylo později zastaveno. Žalobou

podanou u Okresního soudu v Děčíně se stěžovatel domáhal určení,

že jeho služební poměr u žalovaného trvá, a dále náhrady ušlého

příjmu a dalších peněžitých náhrad. Následujícími usneseními

Okresního soudu v Děčíně byla věc opakovaně postupována z důvodu

věcné nepříslušnosti dalším soudům, než byla teprve po čtyřech

letech usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 324/95, ze

dne 24. 11. 1995, postoupena jako věcně a místně příslušnému

Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Tento soud však svým usnesením, sp.

zn. 18 C 25/96, ze dne 14. 8. 1996, řízení zastavil z důvodu, že

v žalobním návrhu označený žalovaný Úřad cizinecké policie

a pasové služby Federálního policejního sboru nemá právní

subjektivitu. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí usnesením

Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 554/96, ze dne 29. 11.

1996, potvrzeno. Stěžovatelem podané dovolání pak bylo usnesením

Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1263/97, ze dne 20. 3. 1998,

odmítnuto.

Napadenými usneseními byla podle stěžovatelova názoru

porušena jeho základní práva spočívající v rovnosti v právech (čl.

1 a čl. 36 odst. 1 Listiny), právu na soudní ochranu (čl. 90

Ústavy ČR) a v právu na spravedlivé, veřejné a včasné projednání

věci soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), když zastavením soudního

řízení bylo zmařeno rozhodování o podstatě sporu. V daném případě

šlo podle stěžovatelova názoru o nedostatek odstranitelný,

spočívající jen v označení žalovaného, o jehož identitě nebylo

pochyb. Soudy neměly postupovat podle ustanovení § 104 odst. 1

o.s.ř., nýbrž podle § 43 odst. 1 o.s.ř. jako u nesprávného

a neúplného podání a splnit svoji zákonnou poučovací povinnost.

Ostatně samotné soudy neměly jasno o tom, kdo má ve věci být

žalován, a i proto se zřejmě vyhýbaly ve věci rozhodnout. Na

podporu svého stanoviska stěžovatel odkazuje na některé nálezy

Ústavního soudu a uvádí dále, že i Nejvyšší soud ČR, jako soud

dovolací, porušil podle něj napadeným rozhodnutím jeho ústavně

zaručená základní práva v rozsahu, jak shora uvedeno, a to tím, že

nezaujal stanovisko k stěžovatelovým námitkám uvedeným v dovolání.

Rozhodnutími soudů obou stupňů o zastavení řízení byla stěžovateli

odňata možnost jednat před soudem a Nejvyšší soud ČR přesto

neshledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.

Rozhodnutí o dovolání je navíc velmi kusé, zejména pokud jde

o úvahu o tom, že dovolání směřuje pouze do jednoho výroku

rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel proto navrhl zrušení všech

tří ve stížnosti napadených rozhodnutí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Nejvyššího soudu ČR a připojil si spis Obvodního soudu

pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 25/96.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR

nejprve vysvětlil, že s ohledem na to, že nemá k dispozici

příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 3, se nemůže vyjadřovat

ke skutečnostem vyplývajícím z obsahu uvedeného spisu, pokud

nejsou zmíněny v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Uvádí

dále, že se při posuzování dovolání nejprve zabýval přípustností

dovolání, a protože dospěl k závěru, že dovolání není

v projednávané věci přípustné, nemohl se vůbec důvody dovolání

zabývat. Výtky stěžovatele, že porušil ustanovení čl. 36 odst. 1

Listiny, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že se ve

svém odůvodnění nezabýval zásadními dovolacími námitkami

stěžovatele, jsou pak v této souvislosti zcela bezpředmětné, neboť

k nim ani přihlížet nemohl. To se obdobně týká i stěžovatelovy

argumentace článkem 90 Ústavy ČR, při níž stěžovatel přehlíží

skutečnost, že soudy jsou při svém rozhodování vázány v souladu

s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zákonem. K polemice stěžovatele o tom,

kolik výroků usnesení odvolacího soudu vlastně dovoláním napadl,

Nejvyšší soud ČR připomíná, že s ohledem na ustanovení § 242 odst.

2 písm. b) o.s.ř. je zcela nerozhodné, zda dovoláním byl napaden

pouze potvrzující výrok odvolacího soudu nebo byly napadeny výroky

oba, neboť výrok o nákladech řízení - jako výrok závislý

- přezkoumává dovolací soud v obou případech. V závěru vyjádření

Nejvyšší soud ČR navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou

neopodstatněnost.

Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a připojeného

soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

je důvodná.

Předmětem ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítané

dotčení jeho základního práva na soudní ochranu, chráněného čl.

36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Podle těchto článků

vyjadřujících jednu ze zásad právního státu se každý může domáhat

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu. Práva na spravedlivý

proces, které nemůže být nikomu odepřeno, se stěžovatel dovolává

i s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto porušení ústavně

zaručených základních práv bylo podle stěžovatele způsobeno tím,

že obecné soudy, kterým je ochrana práv ústavně především svěřena

(čl. 90 Ústavy ČR), v jeho věci dospěly k závěru, že stěžovatel

v žalobě chybně označil účastníka řízení, který neměl způsobilost

být účastníkem řízení, a v důsledku toho řízení zastavily, aniž

předtím volily postup předpokládaný v ustanovení § 43 o.s.ř.

Ústavní soud především konstatuje, že posuzovaný případ je

meritem věci z části shodný s případy, které již ve své dosavadní

činnosti rozhodoval, kdy rekapitulaci těchto rozhodnutí provádí

např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 243/96 (Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 8, s. 116-117). Potvrzením ustálenosti judikatury

Ústavního soudu k dané otázce je i rozhodnutí Ústavního soudu ve

věci nikoliv již restituční, sp. zn. I. ÚS 338/97, ze dne 21. 4.

1999, v němž je vysloveno: "Ústavní soud sice sdílí názory

obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném

právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že

by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků,

tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být

účastníkem řízení." Současně v tomto rozhodnutí Ústavní soud

judikoval, že v daném případě bylo možno nesplnění poučovací

povinnosti soudu kvalifikovat jako nesprávný postup soudu ve

smyslu § 237 odst. l písm. f) o.s.ř., protože nesplněním poučovací

povinnosti soudu byla v průběhu řízení účastníkům odňata další

možnost jednat ve věci samé před soudem, čímž byly splněny

podmínky pro přípustnost dovolání.

V nyní posuzované věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve

své žalobě - kterou však také označil jako návrh na přezkoumání

rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru

- označil za žalovaného Úřad cizinecké policie a pasové služby

Federálního policejního sboru, Praha 3, Olšanská 2. Otázka právní

subjektivity žalovaného subjektu po zahájení řízení (31. 10.

1991) však až do rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24.

11. 1995 (č.l. 81 a násl.) ani z hlediska soudů do té doby věc

řešících - jak patrno z jejich postupu, kdy především řešily

otázku věcné příslušnosti - nebyla významná, neboť tyto zpočátku

posuzovaly návrh stěžovatele (v žalobě i takto označený) pouze za

žalobu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení

§ 247 o.s.ř. a věc, resp. otázku věcné i místní příslušnosti,

v uvedeném stadiu řízení posuzovaly pouze z pohledu řízení

o správní žalobě, kdy ve smyslu ustanovení § 250 odst.

4 o.s.ř., u rozhodnutí správního orgánu vydaného ve správním

řízení je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním

stupni, a to bez ohledu na jeho právní subjektivitu, přitom

z tohoto pohledu bylo označení žalovaného subjektu zvolené

stěžovatelem v zásadě správné. Jak je patrno z obsahu připojeného

spisu, teprve Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 24.

11. 1995 učinil ve věci jasno, když v odůvodnění svého rozhodnutí

uvedl, že z podané žaloby je zřejmé, že žalobce uplatňuje několik

nároků - jednak se domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí

o propuštění ze služebního poměru a jednak vyslovení trvání

služebního poměru u žalovaného a výplaty ušlého výdělku a finanční

náhrady naturálních záležitostí. Z toho důvodu také tento soud

právní věc o určení, že služební poměr u žalovaného trval,

a o náhradě ušlého nevyplaceného služebního příjmu

s příslušenstvím a o peněžité náhradě naturálních náležitostí,

vyloučil k samostatnému projednání [zároveň usnesením z 30. 11.

1995 řízení o správní žalobě stěžovatele zastavil podle § 250d

odst. 3 o.s.ř., neboť s ohledem na to, že v dané věci šlo

o rozhodnutí, které bylo vydáno a nabylo právní moci před

účinností zákona č. 519/1991 Sb., s odkazem na čl. III bod 4 písm.

a) a b) citovaného zákona, nebylo možno považovat stěžovatelem

napadená rozhodnutí za rozhodnutí, která mohla být předmětem

přezkoumání soudu. V poměru ke zbývajícím stěžovatelem uplatněným

nárokům pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 1995

vyslovil svou věcnou nepříslušnost s tím, že věc byla postoupena

k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 3]. Právě

s ohledem na uvedenou okolnost, totiž tu, že stěžovatel v podstatě

uplatnil v návrhu na zahájení řízení více nároků, přičemž pouze

v poměru k jednomu z nich - ke správní žalobě - byl žalovaný

označen správně, měl být již na počátku řízení ze strany soudu

volen postup podle § 43 o.s.ř. Tento soud v rámci své poučovací

povinnosti o procesních právech účastníka měl stěžovatele poučit

o tom, že jím označený žalovaný může být žalován pouze ve vztahu

k jeho návrhu na přezkoumání správnosti napadeného rozhodnutí.

Tuto okolnost, že soud sám od počátku řízení až do konce roku

1995 jednal pouze o žalobě správní (aniž se jakkoliv zabýval

otázkou dalších stěžovatelem uplatněných nároků), přičemž otázka

právní subjektivity žalovaného orgánu v poměru ke správní žalobě

nehrála roli, nelze z pohledu stěžovatelem namítaného porušení

základního práva na soudní ochranu podle Ústavního soudu pomíjet,

a neměly ji tak pominout při svém rozhodování ani soudy vyšších

stupňů, které v dané věci v konečné fázi o zastavení řízení

rozhodly.

Z pohledu ústavně zaručeného práva na soudní ochranu je třeba

závěr o tom, kdy je či není namístě postup podle § 43 o.s.ř.,

v souvislosti s poučovací povinností soudu v otázce označení

žalované strany, vždy činit podle konkrétních okolností dané věci.

V posuzovaném případě neměl podle názoru Ústavního soudu Obvodní

soud pro Prahu 3 v projednávané věci za popsaného stavu řízení bez

dalšího podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit, ale naopak měl

postupovat v souladu s ustanoveními § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2

o.s.ř. a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění vady

podání, spočívající v nedostatečném, resp. neúplném, označení

žalované strany v poměru k dalším v žalobě uplatněným nárokům.

Soud tedy měl, dříve než řízení zastavil, dát žalobci možnost

uvedený nedostatek odstranit. Tento názor již Ústavní soud

v obdobných případech vyslovil v řadě svých rozhodnutí, a ani

v tomto případě nevidí důvod se od své ustálené judikatury

odchylovat.

Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo

k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR zaručujícím

každému právo na soudní ochranu, jakož i práva na spravedlivý

proces podle čl. 6 odst. l Úmluvy, a proto ústavní stížnosti

v plném rozsahu vyhověl a všechna tři stížností napadená

rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3. písm. a) zákona

o Ústavnímsoudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 8. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru