Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 232/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkPracovní poměr
náhrada
pohledávka/započtení
mzda
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.232.21.1
Datum podání26.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 77 odst.2 písm.i, § 155

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 232/21 ze dne 23. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Vítězslava Peterky, zastoupeného JUDr. Marcelem Jurčagou, advokátem, sídlem Purkyňova 143/18, Vyškov, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. října 2020 č. j. 38 C 67/2020-27, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PM Sped, s. r. o., sídlem Lidická 700/19, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jím bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku se podává, že stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 7 730 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že v prosinci 2017 byl u vedlejší účastnice zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 2017 jako řidič a podle výplatnice mu měla být vyplacena mzda v celkové výši 18 850 Kč. Byla mu však vyplacena mzda toliko ve výši 10 850 Kč a nebyly mu tedy vyplacené cestovní náhrady ve výši 7 730 Kč. Po provedeném dokazování městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel v prosinci 2017 konal ve prospěch vedlejší účastnice práci řidiče, za což dostal mzdu ve výši 11 014 Kč. Kromě toho stěžovatel obdržel od vedlejší účastnice v říjnu 2017 cestovní náhrady ve výši 720 Kč a dále v listopadu 2017 obdržel cestovní náhrady ve výši 11 384 Kč, a to i přesto, že na výplatu cestovních náhrad za měsíce říjen a listopad 2017 podle městského soudu neměl nárok, neboť v té době konal práci pro vedlejší účastnici na základě dohody o provedení práce, v níž právo na cestovní náhrady nebylo výslovně sjednáno, což zákon u prací konaných mimo pracovní poměr vyžaduje. Započetla-li účastnice za této situace uvedený majetkový prospěch stěžovatele, který v říjnu a listopadu 2017 obdržel bez právního důvodu, na cestovní náhrady za měsíc prosinec 2017, nelze proti tomu podle městského soudu nic namítat.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru městský soud jednak vycházel z chybně zjištěného skutkového stavu a jednak účastníky řízení neinformoval o tom, jaké skutkové závěry z doposud provedených důkazů vyvodil, což měl učinit nejpozději při poučení podle § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Dospěl-li městský soud k závěru, že stěžovatel na výplatu cestovních náhrad neměl nárok, jde podle stěžovatele o nesprávný závěr. Je sice skutečností, že dohoda o provedení práce uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí neupravovala záležitosti týkající se cestovních náhrad, nicméně z této samotné skutečnosti nelze podle stěžovatele dovozovat, že by na jejich výplatu neměl nárok. Podle stěžovatele totiž písemná forma určení podmínek práva zaměstnance na cestovní náhrady není vždy nutná. U něj tedy vyplacením cestovních náhrad nemohlo jít o plnění bez právního důvodu aiv tomto závěru je ústavní stížností napadený rozsudek chybný. Skutečnost, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla uzavřena dohoda, že stěžovatel bude i po dobu trvání účinnosti dohody o provedení práce dostávat též cestovní náhrady, vyplývá podle stěžovatele i z výplatnice, kde se o zálohách na cestovní náhrady nic neuvádí a naopak je zde toliko údaj pod rubrikou "stravné". Nadto úvaha městského soudu respektive vedlejší účastnice, že nebylo prokázáno, že by měl stěžovatel nárok na cestovní náhrady, je chybná i proto, že za takové situace by se stěžovatel na vedlejší účastnici "obohatil" ještě v lednu 2018, a to o částku 4 538 Kč, kterou ale vedlejší účastnice po stěžovateli nepožadovala.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

6. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení vymezil. Považuje-li občanský soudní řád za nepřípustné odvolání proti rozsudku vydaném v řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 9 913 Kč, kterou stěžovatel požaduje po vedlejší účastnici, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu nález ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.)]. Ústavní soud sice dovodil, že při splnění určitých podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu [např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)], stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.

7. S ohledem na výše uvedené zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru