Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2315/20 #2Usnesení ÚS ze dne 29.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Poučovací povinnost
důkazní břemeno
insolvence/správce
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2315.20.2
Datum podání10.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 37 odst.1

99/1963 Sb., § 118a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2315/20 ze dne 29. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Klimka, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020 č. j. KSPA 59 INS 11383/2010, 59 ICm 775/2014, 29 ICdo 63/2018-252, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018 č. j. 59 ICm 775/2014, 101 VSPH 350/2017-219 (KSPA 59 INS 11383/2010) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. března 2017 č. j. 59 ICm 775/2014-177 (KSPA 59 INS 11383/2010), a s ní spojeném návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Mgr. Davida Letošníka, sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, insolvenčního správce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 59 ICm 775/2014 (KSPA 59 INS 11383/2010) se podává, že stěžovatel podal dne 3. 4. 2014 žalobu ke krajskému soudu proti vedlejšímu účastníkovi o zaplacení 21 371 139,73 Kč jako náhrady škody, kterou mu měl podle § 37 odst. 1 zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") způsobit jako bývalý insolvenční správce v insolvenčním řízení vedeném proti němu. Výše škody měla představovat součet hodnot tří pohledávek, které věřitelé uplatnili v insolvenčním řízení a vedlejší účastník měl při jejich přezkoumání pochybit.

3. Žalobu stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 22 808,50 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle krajského soudu se nepodařilo stěžovateli prokázat porušení povinnosti vedlejšího účastníka, ani vznik škody a její výši. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 9 973,30 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 114 Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zaprvé, že se krajský soud dopustil tzv. opomenutí důkazu. Co do jedné z pohledávek uplatněných věřiteli v insolvenčním řízení stěžovatel namítal antedatování dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky, kterým se postoupení pohledávky ruší. K prokázání svého uvedeného tvrzení, které směřovalo k popření pohledávky, navrhl provedení konkrétních důkazů. Krajský soud však jeho důkazní návrhy zamítl a toto rozhodnutí nijak neodůvodnil. Nadto ve svém napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel svoje tvrzení o antedatování uvedeného dodatku nijak nedoložil.

6. Zadruhé, stěžovatel namítá, že jej krajský soud nesprávně poučil podle § 118 a 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a byl tak zbaven možnosti právně a skutkově argumentovat při použití složité právní normy (§ 37 odst. 1 insolvenčního zákona). Krajský soud nesprávně uvedl, že stěžovatel musí prokázat také zavinění vedlejšího účastníka jako insolvenčního správce. Ustanovení § 37 odst. 1 insolvenčního zákona přitom zavinění insolvenčního správce pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody nepředpokládá; jeho odpovědnost je tzv. objektivní. Rozhodnutí krajského soudu je proto pro stěžovatele překvapivé. Žádnou z uvedených vad nenapravil ani vrchní soud, ani Nejvyšší soud.

7. Současně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost všech napadených rozhodnutí. Jeho návrh Ústavní soud zamítl svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 2315/20 ze dne 8. 9. 2020. Konečně stěžovatel navrhuje, aby mu soud nahradil náklady řízení před Ústavním soudem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. takový opravný prostředek k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. K první námitce (bod 5. shora) je třeba nejprve uvést, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soud však nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)].

11. V nyní posuzované věci krajský soud usnesením ze dne 22. 2. 2017 vyhlášeném na jednání zamítl dodatečné důkazní návrhy účastníků soudního řízení s tím, že uvedené rozhodnutí odůvodní v písemném vyhotovení rozsudku ve věci samé. Krajský soud následně usnesením ukončil důkazní řízení. Stěžovatel poté ve své závěrečné řeči uvedl, že "má za to, že i bez důkazů, které byly soudem zamítnuty, byly prokázány skutečnosti v žalobě uvedené". Ve svém napadeném rozsudku krajský soud výslovně uvedl, že výsledek dokazování v rozsahu zamítnutých důkazních návrhů "by nebyl způsobilý ničeho změnit na závěrech, ke kterým soud při posuzování a rozhodování projednávané věci dospěl" (viz s. 10 napadeného rozsudku krajského soudu).

12. Z uvedeného plyne, že krajský soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele pro nadbytečnost. Uvádí-li stěžovatel, že se krajský soud nijak v napadeném rozsudku s důvody zamítnutí jeho důkazních návrhů nevypořádal, nutno uvést, že to neodpovídá odůvodnění napadeného rozsudku. Nadto i sám v závěrečné řeči připustil, že provedené dokazování postačuje k rozhodnutí ve věci samé, sám podle svého vyjádření tedy operoval se skutečností, že další dokazování je nadbytečné. V ústavní stížnosti stěžovatel nepředkládá v tomto směru hlubší argumentaci. Lze konstatovat, že napadený rozsudek je řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněn, a proto není nepřezkoumatelný.

13. K druhé námitce (bod 6. shora) Ústavní soud v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá. Ústavní soud se přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Sleduje se tak důsledně zásada, že kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem je věcí soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporná práva a povinnosti účastníků jen proto, že se mýlí v jejich kvalifikaci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), bod 16 či sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61)].

14. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde, krajský soud svou poučovací povinnost neporušil. Je pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je odpovědnost insolvenčního správce za škodu podle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona založena na předpokladu 1) porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost), 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (srov. bod 28 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. KSPH 37 INS 1460/2009, 38 ICm 2164/2011, 29 ICdo 49/2014 či ze dne 7. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 2772/2016-118). Podle protokolu z jednání ze dne 27. 7. 2016 krajský soud nejprve v obecné rovině uvedl, že "řízení je vedeno o náhradu škody, kde bude muset [stěžovatel] prokázat nejen vznik škody, ale též zavinění [vedlejšího účastníka] a také příčinnou souvislost mezi vznikem škody a zaviněním žalovaného". Dále z uvedeného protokolu vyplývá, že krajský soud poučil stěžovatele podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že "v řízení dosud nebylo prokázáno, a nebyly navrženy důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností v žalobě, a to ve vztahu k tvrzenému zavinění žalovaného k výši škody a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou." Stěžovatel následně ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2016 a na jednání dne 22. 2. 2017 uvádí mezi jiným, že vedlejší účastník nepostupoval s odbornou péčí.

15. Z uvedeného plyne, že poučení krajského soudu bylo nepřesné co do jednoho z předpokladu úspěšného uplatnění stěžovatelových nároků, a to co do zavinění porušení povinnosti vedlejšího účastníka. Není však pravdou, že 1) stěžovatel neunesl důkazní břemeno výhradně co do této skutečnosti, a 2) nevěděl, že jej břemeno důkazní co do této skutečnosti stíhá. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, kromě porušení povinnosti vedlejším účastníkem, ani vznik škody a její výši. S takovým závěrem se ztotožnil i vrchní soud. Proto poučil-li by krajský soud stěžovatele způsobem, kterého se domáhá, nemělo by to na závěr rozhodnutí žádný vliv. Optikou shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nedošlo v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele uvedených sub 1.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Osud ústavní stížnosti pak sdílí rovněž návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru