Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 231/05 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříksoud/stížnost na postup soudu
likvidace
družstevní záložna
obchodní rejstřík/zápis
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.231.05.1
Datum podání20.04.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 27 odst.3

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 200d, § 200b odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 231/05 ze dne 11. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila v právní věci stěžovatelky Družstevní záložny PRIA, se sídlem Šumavská 35, Brno, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem Vranovská 21, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 UL 4/2005-8 ze dne 15. 2. 2005 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Krajského soudu v Brně ve věci zápisu do obchodního rejstříku, sp. zn. Dr. 2682, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 3 UL 4/2005-8 ze dne 15. 2. 2005, jímž byl odmítnut její návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a ochrany proti postupu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v řízení o zápis do obchodního rejstříku č. j. F 24904/2002/516, Dr. 2682.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplynulo následující: Úřad pro dohled nad družstevními záložnami rozhodnutím č. j. 1984/2002/II ze dne 19. 4. 2002 odňal stěžovatelce povolení působit jako družstevní záložna. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, jež bylo rozhodnutím Ministerstva financí č. j. 352/51848/2002 ze dne 21. 6. 2002 zamítnuto; stěžovatelka tak byla zrušena a vstoupila do likvidace. Na návrh Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami bylo dne 29. 11. 2002 zahájeno řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku, přičemž usnesením krajského soudu č. j. F 24904/2002/440 ze dne 13. 5. 2003 byl, mimo jiné, k obchodní firmě stěžovatelky připojen dodatek "v likvidaci" a změnil se i způsob jednání za stěžovatelku. Poté, co bylo toto usnesení ve výše uvedeném rozsahu zrušeno usnesením vrchního soudu č. j. 8 Cmo 426/2003-499 ze dne 15. 4. 2004, krajský soud řízení o zápisu změn do obchodního rejstříku usnesením č. j. F 24904/2002/516 ze dne 23. 11. 2004 přerušil s odůvodněním, že pro rozhodnutí o navrhovaném zápisu je nutno posoudit předběžnou otázku, týkající se nabytí účinnosti předchozího rozhodnutí správního orgánu o odnětí stěžovatelčina oprávnění působit jako družstevní záložna, přičemž tato otázka byla řešena v souběžně probíhajícím řízení v režimu správního soudnictví. Dne 8. 12. 2004 byla v obchodním věstníku zveřejněna informace, že se s účinností od 20. 6. 2003 obchodní firma stěžovatelky mění na "Družstevní záložna PRIA - v likvidaci" a za stěžovatelku jedná likvidátor. Tytéž údaje byly obsaženy i ve výpisech z obchodního rejstříku a na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Stěžovatelka dne 10. 12. 2004 a následně i 13. 12. 2004 požádala krajský soud o odstranění závadného stavu, spočívajícího v tom, že v obchodním rejstříku byly zapsány nepravdivé údaje. Dne 4. 1. 2005 se stěžovatelka obrátila na předsedu krajského soudu s žádostí o odstranění průtahů ve věci nápravy závadného stavu a dne 31. 1. 2005 podala v téže věci návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích. Vrchní soud usnesením č. j. 3 UL 4/2005-8 ze dne 15. 2. 2005 návrh stěžovatelky odmítl s tím, že nebyl podán oprávněnou osobou, neboť před krajským soudem neprobíhalo žádné řízení, jež by směřovalo k výmazu zapsané obchodní firmy "Družstevní záložna PRIA - v likvidaci" a zápisu likvidátora; řízení vedené před krajským soudem na základě návrhu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami mělo cíl přesně opačný. Jestliže neexistovalo žádné řízení o výmazu výše uvedených skutečností, neexistoval ani jeho účastník, který by byl k podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu oprávněn. Dle názoru vrchního soudu se v případě výzev stěžovatelky ze dne 10. 12. 2004 a 13. 12. 2004 nejednalo o návrh na zahájení řízení v uvedené věci, nýbrž toliko o podnět k tomu, aby krajský soud případně sám zahájil řízení dle § 200b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Zda takový postup skutečně zvolí, záleží ovšem výlučně na úvaze krajského soudu a nelze mu to nařizovat prostřednictvím návrhu ve smyslu § 174a zákona o soudech a soudcích.

Stěžovatelka měla za to, že vrchní soud zřejmě přehlédl, že z usnesení krajského soudu č. j. F 24904/2002/516 ze dne 23. 11. 2004 vyplývalo, že řízení o zápisu vstupu stěžovatelky do likvidace a zápisu likvidátora již zahájeno bylo, a podání jakéhokoli dalšího návrhu tedy bránilo ustanovení § 82 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tedy neměla žádnou jinou možnost než požádat obecné soudy o odstranění závadného stavu, přičemž za tímto účelem disponovala toliko jediným procesním prostředkem, který také využila, a to návrhem dle § 174a zákona o soudech a soudcích. Stěžovatelka dále poukázala na ustanovení § 27 odst. 3 zákona číslo 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), dle nějž jsou skutečnosti zapsané do obchodního rejstříku účinné vůči každému od okamžiku svého zveřejnění. Počínaje dnem 8. 12. 2004 tedy docházelo v důsledku postupu krajského soudu, který byl za zápisy v obchodním rejstříku odpovědný, k tomu, že byly třetí osoby uváděny v omyl ohledně vstupu stěžovatelky do likvidace. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že neodstraněním závadného stavu, který neodpovídal ani skutkovému a právnímu stavu ani vlastní rozhodovací činnosti soudu zodpovědného za zápis do obchodního rejstříku, a vzhledem k tomu, že v demokratickém právním státě nemůže veřejná listina obsahovat nepravdivé údaje, došlo k porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky. Postupem vrchního a krajského soudu, resp. uváděním nepravdivých údajů o stěžovatelce, byla dále porušena její ústavně garantovaná práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 3 UL 4/2005-8 ze dne 15. 2. 2005 zrušil a aby uložil krajskému soudu, aby nepokračoval v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky zveřejňováním nepravdivého zápisu o vstupu stěžovatelky do likvidace a zápisu likvidátora v obchodním rejstříku.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu tvrzených skutečností. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, spis krajského soudu sp. zn. Dr. 2682 a spis vrchního soudu sp. zn. 3 UL 4/2005.

Vrchní soud ve svém vyjádření vyslovil názor, že ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je institutem sloužícím výhradně k odstraňování průtahů v řízení a nikoli k odstraňování nesprávností v rozhodování či postupu soudu. Dle vrchního soudu bylo z obsahu rejstříkového spisu zjevné, že do doby vydání napadeného rozhodnutí žádné řízení o požadavku stěžovatelky na odstranění závadného stavu neběželo. Tímto řízením nemohlo být přerušené řízení o provedení zápisu změny obchodní firmy stěžovatelky a likvidátora do obchodního rejstříku, neboť jeho předmět byl přesně opačný, tzn. zápis údajů, jejichž odstranění se stěžovatelka domáhala. V řízení o zápis údajů do obchodního rejstříku se nelze domáhat výmazu údajů v obchodním rejstříku již zapsaných, proto nemohlo být návrhu stěžovatelky na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích vyhověno, resp. nebylo možno se jím meritorně zabývat.

Dle krajského soudu spočívala podstata problému ve vyznačení právní moci na usnesení č. j. F 24904/2002/440 (po přečíslování spisu 443) ze dne 13. 5. 2003. Uvedené rozhodnutí bylo, vzhledem k usnesení vrchního soudu č. j. 8 Cmo 426/2003-499 ze dne 15. 4. 2004, pravomocné pouze částečně, a to v části o výmazu správce pověřeného výkonem nucené správy, výmazu dosavadního způsobu zastupování, zápisu stávajícího způsobu zastupování a zápisu ostatních skutečností. Ostatní části usnesení, tzn. o výmazu obchodní firmy stěžovatelky, o jejím vstupu do likvidace a zápisu likvidátora, byly nepravomocné. Zde však došlo k omylu, kdy na základě vyznačené právní moci zapsala kancelář i nepravomocné části usnesení do elektronické evidence. Krajský soud uvedl, že dne 30. 5. 2005 byl dán pokyn k vynětí omylem zapsaných skutečností z elektronické verze obchodního rejstříku, čímž by měl být problém stěžovatelky vyřešen. Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost, nebude-li vzata zpět, jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatelka na výše uvedená vyjádření reagovala replikou ze dne 20. 6. 2005, v níž konstatovala, že na projednání své ústavní stížnosti trvá, neboť to považuje za nezbytné z hlediska ochrany svých práv. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že krajský soud uplatnil obdobný, tzn. obstrukční, postup i při rozhodování o návrhu na zápis změn ve složení představenstva stěžovatelky, které bylo zahájeno usnesením tohoto soudu č. j. F 24668/2002/329 ze dne 29. 11. 2002. I v tomto případě podala stěžovatelka dne 3. 1. 2005 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, který byl odmítnut, neboť krajský soud vydal usnesení č. j. F 282/05/526 ze dne 7. 1. 2005, jímž řízení zastavil. Toto usnesení přitom doposud nebylo účastníkům řízení doručeno. Stěžovatelka uvedla, že v této souvislosti nepovažovala za nutné podávat samostatnou ústavní stížnost a navrhla, aby Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 231/05 přezkoumal i postup krajského soudu v této další věci, resp. aby konstatoval, že neodůvodněnými průtahy v řízení o zápisu změn ve složení představenstva stěžovatelky došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka uvedla, že nelze vyloučit, že postup krajského soudu je účelový, s cílem jí poškodit, neboť má podánu řadu správních a civilních žalob, přičemž vzhledem k tomu, že obecné soudy vycházejí ze zápisu v obchodním rejstříku, mohly by tyto žaloby být odmítnuty jako žaloby podané neoprávněnou osobou.

Ústavní soud následně zaslal repliku stěžovatelky krajskému soudu, který Ústavnímu soudu přípisem ze dne 6. 9. 2005 sdělil, že námitky stěžovatelky se staly bezpředmětnými, neboť předchozí nesprávný zápis o vstupu družstva do likvidace, včetně zápisu likvidátora, již nelze zjistit ani z úplného výpisu z obchodního rejstříku. Současně se krajský soud ohradil proti tvrzení stěžovatelky, že jeho postup byl účelový či obstrukční. Krajský soud konstatoval, že je třeba přiznat průtahy při odstranění následků nesprávného vyznačení právní moci, resp. následného zápisu nesprávných údajů do obchodního rejstříku. V této souvislosti krajský soud uvedl, že přípisem ze dne 30. 5. 2005 bylo oddělení obchodního rejstříku vyzváno, aby okamžitě provedlo v elektronické podobě obchodního rejstříku výmaz zápisu o vstupu stěžovatelky do likvidace, včetně zápisu likvidátora. Dopis byl příslušnému oddělení obchodního rejstříku doručen dne 31. 5. 2005, nicméně toto oddělení odeslalo spis Ústavnímu soudu bez předchozího provedení požadovaného výmazu a teprve po opakované urgenci a na základě pokynu ze dne 18. 7. 2005 byl výmaz nedůvodně zapsaných změn proveden. Rovněž krajský soud tak setrval na svém názoru, že by ústavní stížnost měla být zamítnuta.

Vyjádření krajského soudu bylo zasláno stěžovatelce, která však svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem nevyužila.

III.

Ústavní soud následně tvrzení stěžovatelky o existenci neoprávněného zásahu do jejích ústavně zaručených práv přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že postupem krajského soudu, který do obchodního rejstříku chybně zapsal některé skutečnosti (dodatek k obchodní firmě "v likvidaci", zápis likvidátora) a následně nesjednal nápravu, došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, přičemž k odstranění závadného stavu nedošlo ani při využití jediného procesního prostředku, jenž jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Z pozice orgánu ochrany ústavnosti je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, resp. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud rovněž v rámci řízení o ústavní stížnosti, je-li jejím předmětem tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci (např. průtahy v řízení), zásadně podrobuje postup orgánů veřejné moci věcnému přezkumu pouze tehdy, je-li zásah do ústavně zaručených práv stále aktuální. Pouze za zcela výjimečných okolností přistupuje Ústavní soud k tzv. akademickému výroku, tedy ke konstatování porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů i v případě, že řízení již bylo skončeno. Jedná se například o situace, kdy již skončené řízení trvalo mimořádně dlouhou dobu a zcela zjevně tak nedostálo požadavkům čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, či případy, kdy byl neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv zvláště intenzivní (nezákonná vazba).

Stěžovatelce bylo možno přisvědčit v tom, že v projednávané věci došlo ke zjevnému pochybení na straně rejstříkového soudu, neboť do obchodního rejstříku byly zapsány skutečnosti plynoucí z usnesení krajského soudu č. j. F 24904/2002/440 ze dne 13. 5. 2003, bez ohledu na to, že některé výroky nebyly, s ohledem na usnesení vrchního soudu č. j. 8 Cmo 426/2003-499 ze dne 15. 4. 2004, pravomocné.

Ze spisu krajského soudu sp. zn. Dr. 2682 bylo nicméně zjištěno, že stěžovatelkou vytýkaný nedostatek byl krajským soudem odstraněn v průběhu měsíce srpna 2005. Nadto je třeba poznamenat, že již od května téhož roku vyvíjel krajský soud zřejmou snahu o nápravu závadného stavu a k odstranění předmětného zápisu nedošlo toliko v důsledku předčasného odeslání soudního spisu Ústavnímu soudu. Zásah do práv stěžovatelky tedy již od srpna 2005 přestal být aktuální a v úvahu přicházelo toliko akademické konstatování porušení práv stěžovatelky ve výroku nálezu. Dle názoru Ústavního soudu se však v projednávané věci nejednalo o natolik intenzivní porušení práv stěžovatelky, aby i poté, co zásah do těchto práv odpadl, bylo nutno deklarovat jeho existenci ve výroku vyhovujícího nálezu. Takový postup ostatně nebyl nutný ani z hlediska ochrany práv stěžovatelky, neboť Ústavní soud nesdílel přesvědčení stěžovatelky, že se ze strany krajského soudu jednalo o účelový postup, vedený úmyslem stěžovatelku poškodit a že by případný nález přiměl krajský soud postupovat vůči stěžovatelce objektivněji. Krom toho se stěžovatelka mohla domáhat náhrady škody postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na to, zda její ústavní stížnosti bylo vyhověno. Za těchto okolností měl Ústavní soud za to, že konstatování pochybení krajského soudu v odůvodnění tohoto rozhodnutí představuje pro stěžovatelku dostatečnou morální satisfakci.

V důsledku neaktuálnosti tvrzeného zásahu se stal bezpředmětným rovněž přezkum usnesení vrchního soudu č. j. 3 UL 4/2005-8 ze dne 15. 2. 2005, neboť ani jeho případná kasace by již nemohla situaci nijak změnit, jelikož by vrchní soud po případném zrušujícím nálezu už neměl o čem rozhodovat. Ústavní soud nicméně pro úplnost uvádí, že shledal interpretaci relevantních procesních ustanovení, provedenou vrchním soudem, ústavně konformní. Stěžovatelka se nedomáhala toho, aby krajský soud učinil procesní úkon v rámci probíhajícího soudního řízení, nýbrž aby byl zápis v obchodním rejstříku uveden do souladu s dříve učiněnými procesními úkony, tzn. s usnesením vrchního soudu č. j. 8 Cmo 426/2003-499 ze dne 15. 4. 2004. Vrchní soud tedy dle názoru Ústavního soudu nepochybil, když konstatoval, že v takovém případě nebyl postup dle § 174a zákona o soudech a soudcích namístě.

Co se týče návrhu stěžovatelky, aby byl přezkumu podroben rovněž postup krajského soudu v řízení o návrhu na zápis změn ve složení představenstva stěžovatelky, je třeba konstatovat, že v okamžiku, kdy byl návrh na rozšíření petitu ústavní stížnosti učiněn, již bylo řízení před krajským soudem skončeno a zbývalo toliko doručit usnesení č. j. F 282/05/526 ze dne 7. 1. 2005 účastníkům řízení. Jestliže měla stěžovatelka za to, že při doručování rozhodnutí docházelo k průtahům, mohla v této souvislosti využít institutu návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, což ovšem neučinila. V této části tedy bylo nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Postup krajského soudu přede dnem vydání rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, nebyl sám o sobě způsobilým předmětem řízení o ústavní stížnosti, neboť se jednalo o zásah, jenž již ani v okamžiku jejího podání netrval, jelikož k průtahům v již skončeném řízení docházet nemohlo. Aby se Ústavní soud mohl zabývat průtahy v ukončeném řízení, muselo by současně být ústavní stížností napadeno i rozhodnutí, jímž se řízení končí, k čemuž ovšem nedošlo.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2010

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru