Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2304/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost... více
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
Správní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2304.10.1
Datum podání09.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 7 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2304/10 ze dne 16. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Janou Glogarovou, advokátkou, AK se sídlem Porážková 1424/20, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2010 čj. 1 As 62/2010-68 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2010 čj. 17 A 17/2010-20, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva dopravy ze dne 7. 12. 2009 čj. 864/2009-160-SPR/2 rozhodl Krajský soud v Plzni o postoupení věci k vyřízení Městskému soudu v Praze z důvodu místní příslušnosti. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též jen "s. ř. s.), jasně stanoví místní příslušnost soudu podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni, a nedává krajským soudům v tomto směru žádnou diskreci.

Stěžovatel stručně zrekapituloval výsledky správního řízení, ve kterém Krajský úřad Plzeňského kraje zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Plzně, jímž mu nebyl přiznán nárok na náhradu uplatněných jízdních výdajů. Žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, zaevidovanou u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 17 Ca 35/2009, stěžovatel následně doplnil, resp. rozšířil o návrh na zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy, které zamítlo odvolání stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí ředitele Krajského úřadu Plzeňského kraje o tom, že vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství krajského úřadu, není vyloučen z projednávání a rozhodování v řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně. S vyloučením žaloby proti rozhodnutí procesní povahy k samostatnému projednání a postoupení jinému soudu, než který bude rozhodovat o žalobě proti meritornímu rozhodnutí, stěžovatel nesouhlasil a tvrdil porušení práva na zákonného soudce. Dle jeho názoru mohl Krajský soud v Plzni při rozhodování o věci samé rozhodnout i o procesní stránce věci, neboť stanoví-li ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s. místní příslušnost soudu podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni, jde jistě o rozhodnutí meritorní povahy.

S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že toto opatření nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro něho znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, dostup. na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci, ve které šlo o aplikaci a výklad ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s., žádné z výše uvedených pochybení nelze správním soudům vytknout. Ústavní soud připomíná, že provedení ústavního imperativu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, kterým je mimo jiné i místně, věcně a funkčně příslušný soud, svěřuje ústavní pořádek zákonu (čl. 38 odst. 1 Listiny). S kasačními námitkami stěžovatele stran místní příslušnosti Městského soudu v Praze se Nejvyšší správní soud vypořádal a srozumitelně a logicky vysvětlil, z jakých důvodů považoval rozhodnutí Krajského soudu v Plzni za správné. Ústavní soud na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu zcela odkazuje a uzavírá, že pokud správní soudy rozhodly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a svůj postup náležitě odůvodnily, nemohl dospět k závěru o porušení kautel hlavy páté Listiny pouze na základě stěžovatelova odlišného (nesouhlasného) právního názoru.

Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. září 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru