Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2303/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokát/odměna
Zastoupení
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2303.20.1
Datum podání09.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 142, § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2303/20 ze dne 15. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Grandi Stazioni Česká republika, s. r. o., sídlem Žitná 1578/52, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I. v části, kterou se potvrzují výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. srpna 2019 č. j. 41 C 132/2017-454, a proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č. j. 23 Co 80/2020-604 a výrokům II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. srpna 2019 č. j. 41 C 132/2017-454, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem Spálená 84/5, Praha 1 - Nové Město, a 2) obchodní společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení částí v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 41 C 132/2017 se podává, že stěžovatelka se žalobou po vedlejších účastnicích domáhala zaplacení 1 255 622 177,54 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z předsmluvní odpovědnosti v souvislosti s revitalizací a nájmem prostor hlavního nádraží v Praze. Obvodní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.), stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici 1) 7 278 972,80 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici 2) 7 940 697,60 Kč (výrok III.) jako náhradu nákladů řízení.

3. Obvodní soud určil výši náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") a vycházel z tarifní hodnoty ve výši žalobou uplatněné částky. Podle obvodního soudu nebylo namístě upírat právo na náklady řízení vedlejší účastnici 1) "jako státní organizaci", neboť šlo o mimořádně skutkově a právně složitý spor. Obdobné platí i pro vedlejší účastnici 2), u níž lze náklady jejího advokáta považovat za účelně vynaložené bez dalšího, neboť jde o osobu soukromého práva.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 1) 1 323 449,60 Kč (výrok II.) a shodnou částku vedlejší účastnici 2) (výrok III.) jako náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Městský soud se ztotožnil s hodnocením složitosti věci obvodním soudem při posouzení účelnosti vynaložených nákladů obou vedlejších účastnic, neboť šlo o věc mimořádně složitou jak po skutkové, tak i po právní stránce. Skutková složitost je dána jak okruhem rozhodných skutečností, tak i rozsahem spisu - zejména obsáhlostí jednotlivých podání žalobkyně, členitostí její argumentace i množstvím jejích důkazních návrhů (předkládaných listin). Tuto složitost nelze bagatelizovat, jak to činí žalobkyně. Ani pro právní složitost věci není relevantní, že byla použita pouze dvě zákonná ustanovení, ani že se při jednáních vedlejší účastnice 1) nechala zastoupit advokátním koncipientem - právní služba není pouze účast na jednání. U vedlejší účastnice jde sice o státní organizaci, u níž je možnost posouzení nákladů vynaložených na zastoupení advokátem limitována rozhodovací praxí Ústavního soudu, nelze však přehlédnout zmíněná specifika této nyní řešené věci a zejména skutečnost, že posuzovaná problematika nespadá do běžné agendy vedlejší účastnice 1). Co do vedlejší účastnice 2) nejde podle městského soudu o veřejnoprávní instituci hospodařící s veřejnými prostředky, jak se stěžovatelka domnívá. Jí odkazovaná rozhodovací praxe obecných soudů a Ústavního soudu je nepřípadná, neboť se týká svobodného přístupu k informacím. Pokud žalobkyně ve svém odvolání namítala, že náklady v požadované výši ve skutečnosti vynaloženy nebyly, není tato námitka opodstatněná. K nepřiměřenosti konečné částky nákladů městský soud uvedl, že paušalizované náhrady vycházejí z předpokladu skutečných výdajů, a to v závislosti na hodnotě (stěžovatelkou) požadovaného plnění. Ani sama stěžovatelka v závěrečném návrhu nepožadovala nižší náklady než ty, které má nyní platit. Nelze nadto přehlédnout, že stěžovatelka požadovala žalobou téměř 3,5 mil. Kč za právní zastoupení při cca ročním předsmluvním vyjednávání. Výsledná (téměř dvojnásobná) částka (za dva roky trvající soudní řízení) proto není nepřiměřená. Městský soud neshledal ani důvody pro snížení náhrady nákladů podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť důvody hodné zvláštního zřetele v této věci nebyly dány, přičemž k námitce stěžovatelky ohledně pasivní legitimace žalovaných 1) a 2), uvedl, že nemohla být v nejistotě, která z vedlejších účastnic má být žalovanou, neboť to bylo zjistitelné z katastru nemovitostí.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nesouhlasí s výší nákladů řízení před obvodním soudem a městským soudem, napadená rozhodnutí nepovažuje za dostatečně odůvodněná.

7. Zaprvé, obecné soudy přiznaly na nákladech řízení částku, která nedopovídá skutečně vynaloženým nákladům právního zastoupení vedlejších účastnic. Přepočítáno na hodiny podle ceny za právní služby vedlejších účastnic poskytnuté v souvislosti s nyní posuzovanou věcí, která je zjistitelná z veřejných zdrojů, obecné soudy přiznaly vedlejším účastnicím částku odpovídající cca 200, resp. 240 hodinám na jeden úkon. Podle nálezů ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.), ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681) či ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17 (N 193/91 SbNU 395) přitom nemůže být výše nákladů určená podle advokátního tarifu nepřiměřená hodnotě sporu a nesmí vést k obohacení procesně úspěšného účastníka řízení. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že obecné soudy ani neměly určit výši náhrady nákladů podle advokátního tarifu, nýbrž měly vycházet z nákladů, které vedlejším účastnicím skutečně vznikly (srov. § 151 odst. 2 větu pátou o. s. ř.).

8. Zadruhé, vedlejší účastnice jsou veřejnými institucemi, u nichž jsou podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu náklady advokáta považovány za vynaložené neúčelně. Nebral-li městský soud za rozhodné, že vedlejší účastnice 2) je vlastněná státem, učinil tak v rozporu s nálezem ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 618/18 týkajícím se obchodní společnosti ČEZ, a. s., s totožnou vlastnickou strukturou.

9. Zatřetí, vedlejší účastnice se domáhá použití § 150 o. s. ř. Obecné soudy měly snížit výši nákladů řízení jako nepřiměřenou podle shora uvedeného.

III.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastnic řízení

10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastnicím řízení.

11. Městský soud a obvodní soud ve vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.

12. Vedlejší účastnice 1) se ztotožnila s argumenty obecných soudů z odůvodnění napadených rozhodnutí a nad rámec toho uvedla, že podle smlouvy o poskytování právních služeb založené v soudním spisu byla právním zástupcům vyplacena odměna rovnající se přiznaným částkám. Není proto pravda, že výše přiznaných nákladů neodpovídá skutečnosti.

13. Vedlejší účastnice 2) ve vyjádření nejprve uvedla, že věc nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť jde výhradně o náklady řízení a obecné soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Upozorňuje na to, že rozhodovací praxe, na kterou stěžovatelka odkazuje, na nyní posuzovanou věc nedopadá. V ostatním se vedlejší účastnice 2) ztotožnila s odůvodněním napadených rozhodnutí.

14. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti a v replice nejprve uvedla, že existence smlouvy o poskytování právních služeb vedlejší účastnice 1) a jejího právního zástupce není významná, neboť rozhodující je stav v době vyhlášení rozhodnutí. Nadto advokátní tarif určuje odměnu mimosmluvní. Stěžovatelka nesouhlasí s vedlejší účastnicí 2) v tom, že její věc nedosahuje ústavněprávní roviny - popis uvedeného "je obsahem celé ústavní stížnosti". Stěžovatelka dále tvrdí, že jí odkazovaná rozhodnutí jsou na nyní posuzovanou věc přiléhavá, neboť obsahují obecně použitelné závěry. V ostatním opakuje tvrzení již uvedená v ústavní stížnosti.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu, a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost míří proti rozhodnutím obecných soudů výhradně v částech, kterými rozhodly o nákladech řízení. Proti usnesení městského soudu je dovolání v této části nepřípustné ze zákona [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ústavní stížnost je proto přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

17. Jak bylo naznačeno shora, ústavní stížnost směřuje výhradně proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. Uvedenou problematikou se Ústavní soud v rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.

18. V prvé řadě je nutno uvést, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je sice požadavkem práva na soudní ochranu jako součást náležitého odůvodnění adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení [usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, § 61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, § 29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. bod 13 nálezu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

19. K námitkám uvedeným shora zaprvé lze odkázat na úvahu městského soudu o přiměřenosti výše nákladů uvedenou v bodu 58 napadeného usnesení, ve kterém srozumitelně a logicky reaguje na stěžovatelčiny uvedené námitky. Tyto úvahy rovněž nejsou excesivní. Je sice pravdou, že podle bodu 103 stěžovatelkou odkazovaného nálezu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 je z ústavněprávního hlediska problematické, jsou-li přiznané náklady nepřiměřené povaze a hodnotě sporu. Závěry obvodního soudu a jsou však postaveny na východisku, že spor v nyní posuzované věci je složitý a jeho hodnota je vysoká, a proto i výše nákladů není těmto okolnostem nepřiměřená. Kromě toho z citovaného nálezu nevyplývá, že vysoká částka přiznaných nákladů je bez dalšího nepřiměřená a nález se týkal zrušené tzv. přísudkové vyhlášky. Uvedené rozhodnutí proto není na nyní posuzovanou věc přiléhavé.

20. Další stěžovatelkou odkazovaný nález vyloučil použití advokátního tarifu namísto zrušené tzv. přísudkové vyhlášky, znamenalo-li by to nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů (srov. bod 35 nálezu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15). V této odkazované věci však stěžovatel podal žalobu v době, kdy tzv. přísudková vyhláška byla ještě v účinnosti, a proto spoléhal na výši nákladů určenou podle v době probíhajícího řízení zrušeného předpisu. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala a městský soud to reflektoval, uvedl-li, že sama stěžovatelka uplatňovala v závěrečné řeči náklady ve výši srovnatelné s tou, proti které nyní brojí. S přihlédnutím k tomu si měla být vědoma výše nákladů spojených s uplatněním jejího nároku, a proto nejsou závěry uvedeného nálezu přiléhavé.

21. K dalšímu stěžovatelkou odkazovanému nálezu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17 lze uvést toliko to, že se sice týkal nepřiměřeně vysokých nákladů řízení, avšak jeho stěžejním požadavkem je, aby náklady řízení o drobných nárocích nepřesahovaly žalovanou částku. Vzhledem k výši uplatněného nároku jde rovněž o rozhodnutí nepřiléhavé pro nyní posuzovanou věc.

22. Dále, obecné soudy dostatečně reagovaly i na námitky uvedené zadruhé (viz zejména body 53 až 55 napadeného usnesení městského soudu). K poukazu stěžovatelky na nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 618/18 lze odkázat na bod 55 napadeného usnesení městského soudu, ve kterém městský soud na uvedené rozhodnutí reaguje. Lze již jen zopakovat, že stěžovatelka mylně zaměňuje pojmy "veřejná instituce" ve smyslu svobodného přístupu k informacím a "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" ve smyslu účelnosti vynaložených nákladů. V podrobnostech lze stěžovatelku odkázat na bod 10 nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81).

23. K námitkám uvedeným shora zatřetí lze nejprve v obecné rovině uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je použití § 150 o. s. ř. ze své podstaty výjimečné a je přitom zásadně na obecném soudu, aby okolnosti použití uvedeného ustanovení uvážil (srov. bod 13 nálezu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19). Taková úvaha soudu přitom musí být náležitě odůvodněna [srov. např. bod 19 nálezu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2259/13 (N 15/72 SbNU 197)]. V nyní posuzované věci takovou úvahu městský soud v bodu 59 napadeného usnesení provedl. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti spojuje okolnosti použití § 150 o. s. ř. výhradně s nepřiměřenou výší nákladů, což však podle shora uvedeného neplatí. Z tohoto důvodu nelze považovat nepoužití § 150 o. s. ř. obecnými soudy za nepřiměřené, resp. vedoucí k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

24. Lze konečně dodat, že ústavní stížnost stěžovatelky, která se obsahem, vymezením věci a uplatněnými stížnostními námitkami v podstatném shoduje s ústavní stížností nyní posuzovanou, Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 980/20 jako zjevně neopodstatněnou. V nyní posuzované věci nemá rozhodující senát důvod se od závěrů uvedeného usnesení odchýlit, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.

25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru