Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2300/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
Platební rozkaz
výzva
odpor/proti platebnímu rozkazu
rozsudek/pro uznání
lhůta/soudcovská
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2300.15.1
Datum podání29.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b, § 153a odst.3, § 55


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2300/15 ze dne 18. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Bedřicha Marečka, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, 750 02 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4782/2014-102 ze dne 4. 5. 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 302/2014-82 ze dne 23. 6. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem pro uznání ze dne 19. 2. 2014, č. j. 5 EC 137/2012-64, vyhověl žalobě stěžovatele, jíž se po žalovaném domáhal zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Soud naznal, že jelikož žalovaný odpor ze dne 23. 5. 2013 proti platebnímu rozkazu řádně doručenému dne 10. 5. 2013 zdůvodnil až dne 11. 7. 2013, uplatní se zde domněnka uznání nároku ve smyslu § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") ve spojení s § 114b odst. 1 a odst. 5 o. s. ř. a o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení je možno rozhodnout rozsudkem pro uznání.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, který je v záhlaví označeným usnesením zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na to, že platebním rozkazem bylo žalovanému uloženo, aby se k žalobě vyjádřil ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Následně byl dne 25. 6. 2013 žalovanému doručen přípis soudu, jímž mu bylo uloženo, aby do 15 dnů doplnil podaný odpor a zdůvodnil nesouhlas s platebním rozkazem. Soud je přitom v souladu s § 114b odst. 2 o. s. ř. omezen při určování lhůty k podání vyjádření ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř. pouze tím, že nesmí být kratší 30 dnů od doručení usnesení ve smyslu tohoto ustanovení, přičemž bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, určí ji soud až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu. Jedná se současně o lhůtu soudcovskou, již může předseda senátu prodloužit, jako tomu bylo i v souzeném případě. Podal-li tedy žalovaný písemné vyjádření u orgánu, který měl povinnost je soudu doručit, dne 10. 7. 2013, bylo dle odvolacího soudu zjevné, že tak učinil včas, neboť zmiňovaným přípisem doručeným před koncem původní třicetidenní lhůty ve smyslu § 114b odst. 2 o. s. ř. došlo k jejímu prodloužení o patnáct dnů. Podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle odkazovaných ustanovení tak nebyly splněny. Usnesení odvolacího soudu následně napadl stěžovatel dovoláním, jež Nejvyšší soud vpředu citovaným usnesením dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že doručením platebního rozkazu vedlejšímu účastníku začala běžet patnáctidenní lhůta k podání odporu, ve které byl vedlejším účastníkem neodůvodněný odpor u soudu, který platební rozkaz vydal, skutečně podán. Stěžovatel podotýká, že s platebním rozkazem byla dle § 114b o. s. ř. spojena tzv. kvalifikovaná výzva, s tím, že jako nesporná se jeví skutečnost, že soudem určená třicetidenní lhůta k podání vyjádření dle této výzvy začala běžet dne 28. 5. 2013 a skončila dne 26. 6. 2013, což potvrzuje svým usnesením i odvolací soud. Stěžovatel dle svých slov zastává názor vyplývající i z důvodové zprávy k ustanovení § 114b o. s. ř., a sice, že význam institutu kvalifikované výzvy spočívá především v urychlení řízení, a s tím souvisejícím nepřetěžováním soustavy soudů, přičemž dále slouží k zajištění zásady hospodárnosti řízení a v neposlední řadě zajišťuje právo účastníka řízení na včasnou a efektivní soudní ochranu. Důvodová zpráva dle stěžovatele rovněž akcentuje, že k prodloužení soudcovské lhůty by mělo docházet pouze a jedině ze závažnějších důvodů hodných zvláštního zřetele, které musí ve lhůtě žalovaný soudu sdělit. Stěžovatel má však ze spisu za to, že vedlejšímu účastníku byl doručen předmětný přípis k doplnění odporu dne 13. 6. 2013, tudíž lhůta k doplnění odporu marně uplynula již dne 28. 6. 2013, tedy byla oproti původní řádné lhůtě prodloužena o dva pracovní dny. Takový závěr dává dle názoru stěžovatele logický smysl i ve světle výše uvedeného významu institutu kvalifikované výzvy, a jako chybná se poté jeví úvaha soudu odvolacího i dovolacího o tom, kdy počala běžet (prodloužená) lhůta k podání odůvodnění odporu. Stěžovatel dále předkládá Ústavnímu soudu k posouzení úvahu, zda je soudní tajemnice ve světle § 6 odst. 2 zákon č. 37/1992 Sb. oprávněna prodlužovat soudcovské lhůty k podání doplnění odporu proti platebnímu rozkazu, když zmíněné ustanovení zákona do taxativního výčtu samostatně proveditelných úkonů soudním tajemníkem takový úkon nezahrnuje. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve světle petitu ústavní stížnosti zabýval nejprve tím, zda jsou splněny procesní podmínky její věcné přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze nepřípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatel rozporuje usnesení odvolacího soudu, kterým tento soud vyhověl odvolání protistrany proti rozsudku pro uznání, vydaného dle § 153a odst. 3 o. s. ř., odvoláním dotčený rozsudek pro uznání zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Samotné soudní řízení tedy nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. K tomu je třeba podotknout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. "Není proto možné po skončeném řízení dovozovat v případě neúspěchu ve sporu porušení základních práv účastníka řízení pouze ze skutečnosti, že ve věci mělo být dle jeho názoru rozhodnuto již rozsudkem pro uznání. Ústavní soud vychází i ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž se nejedná jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1638/11 ze dne 3. 8. 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 868/15 ze dne 15. 4. 2015, dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).

K přezkumu tak zůstává způsobilé toliko napadené usnesení dovolacího soudu, na němž však Ústavní soud ničeho ústavně nekonformního neshledává. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné proto, že v něm chybělo, resp. z jeho obsahu nebylo lze vysledovat, jakou právní (a nikoli skutkovou) otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, stěžovatel vlastně otevřel k dovolacímu přezkumu. Dle Nejvyššího soudu totiž nebylo možné přehlédnout, že výhrady stěžovatele se odvíjely v podstatě jen od odlišného určení data doručení přípisu soudu ze dne 7. 6. 2013 žalovanému. Přesto dovolací soud závěry učiněné odvolacím soudem podrobil v právní rovině vlastnímu hodnocení, přičemž dospěl k závěru o správnosti úvahy odvolacího soudu, dle níž počala-li třicetidenní lhůta k podání vyjádření dle § 114b odst. 1 o. s. ř. běžet v souladu s § 114b odst. 2 o. s. ř. po uplynutí lhůty k podání odporu (počítané s přihlédnutím k § 57 odst. 2, větě druhé, o. s. ř.) a byla-li před uplynutím v souladu s § 55 o. s. ř. prodloužena o patnáct dnů, bylo následné podání žalovaného učiněno včas. Námitka stěžovatele o tom, že dovolací soud neprověřil zásadní skutkovou otázku, tak neobstojí, neboť dovolání je otevřené výhradně řešení otázek právních.

Nastíněnou úvahou stěžovatele o (ne)oprávněnosti soudní tajemnice prodlužovat soudcovské lhůty k podání doplnění odporu proti platebnímu rozkazu se Ústavní soud nemohl zabývat, protože stěžovatel ji, coby otázku právní, v dovolání řádně neuplatnil, resp. nenamítá, že by byl tuto otázku Nejvyšší soud nevypořádal. Jde tedy o výhradu nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyužil procesní prostor, který se mu k nastolení dané právní otázky v dovolacím řízení naskytl.

Za daných okolností tak Ústavní soud důvod k zásahu neshledal, a tudíž ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný, ve zbývající části ji pak odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru