Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 230/95Nález ÚS ze dne 12.09.1996K okruhu účastníků řízení podle § 200e občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklegitimace
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 75/6 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:1996:4.US.230.95
Datum podání18.09.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 9 odst.4 písm.b, § 200e, § 90, § 94


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 230/95 ze dne 12. 9. 1996

N 75/6 SbNU 39

K okruhu účastníků řízení podle § 200e občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. N. proti

usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 209/94-25, ze dne

19.6.1995,

takto:

Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm

241/94, ze dne 13.6.1994, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp.

zn. 7 Cmo 209/94, ze dne 19.6.1995, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností s odvoláním

na porušení čl. 3 odst. l a 36 odst. l a 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení usnesení Vrchního

soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 209/94, ze dne 19.6.1995, jímž bylo

odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu

v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994.

Krajský obchodní soud v Praze, jak bylo zjištěno ze spisu

tohoto soudu, shora označeným rozhodnutím zrušil společnost L+B,

s.r.o., (jejímž jedním ze dvou společníků je stěžovatel), nařídil

její likvidaci, likvidátorem společnosti jmenoval ing. S. Š.,

které stanovil povinnost předložit soudu konečnou zprávu o průběhu

likvidace do 15 dnů od jejího skončení. Uvedené rozhodnutí bylo

vydáno v řízení zahájeném k návrhu JUDr. A. V., právní zástupkyně

zrušované společnosti, která návrh na zahájení řízení v podstatě

odůvodňovala tím, že jednatele společnosti (jímž byl druhý ze

společníků) upozorňovala na povinnost plynoucí z § 764 odst. 2

obchodního zákoníku - uvést společenskou smlouvu a stanovy

společnosti do souladu s kogentními ustanoveními obchodního

zákoníku, což bez valné hromady společníků není uskutečnitelné.

Přes její opakované výzvy se však v posledních dvou letech valná

hromada společnosti nekonala. Právní zájem na podaném návrhu

zdůvodnila tak, že její profesní odpovědnost za právní statut

klienta je nejistá, když soud v popsané situaci může společnost

kdykoliv zrušit a nařídit její likvidaci, a to dokonce i bez

návrhu. Krajský obchodní soud v Praze, který vycházel z názoru, že

právní zájem JUDr. V. na zrušení společnosti, kterou zastupovala,

je dán, podanému návrhu vyhověl dne 13.6.1994, a to s odkazem na

ustanovení § 68 odst. 6 písm. a) obchodního zákoníku, když

považoval za nesporné, že valná hromada společnosti se

v uplynulých dvou letech nekonala. Zároveň podle § 71 odst. 2

obchodního zákoníku jmenoval likvidátora společnosti. Toto

rozhodnutí soud I. stupně v den jeho vydání doručil navrhovatelce

a jednateli společnosti, jímž byl druhý společník firmy ing. J. B.

Stěžovateli, který je většinovým společníkem firmy, vlastnící 70

procent jejího základního jmění, toto rozhodnutí přes jeho

výslovnou žádost soudem doručeno nebylo se zdůvodněním, že

účastníkem předmětného řízení je pouze navrhovatelka - J. V.

- a společnost, nikoliv však již její společníci. Stěžovatel pak

přesto dne 19.9.1994 podal odvolání proti uvedenému rozhodnutí

soudu I. stupně, o kterém pak rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní

stížností napadeným usnesením, sp. zn. 7 Cmo 209/94, ze dne

19.6.1995, tak, že odvolání stěžovatele odmítl podle § 218 odst.

1 písm. b) o.s.ř. jako odvolání podané osobou k tomu neoprávněnou,

s odůvodněním, že společník společnosti, zrušované podle § 68

odst. 6 obchodního zákoníku, není účastníkem řízení, neboť řízení

podle § 68 odst. 6 obch.z. není podle § 200e odst. 2 a § 9 odst.

4 písm. b) o.s.ř. řízením, které může být zahájeno i bez návrhu,

a pro účastenství v něm nelze použít ustanovení § 94 odst.

l o.s.ř.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze směřuje ústavní

stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech rekapituluje

historii firmy L+B, s.r.o., jejímž spoluvlastníkem se stal v roce

1992, když koupil od firmy L. 70 procent základního jmění

společnosti. Zbývajících 30 procent základního jmění vlastnil

druhý společník firmy ing. J. B., který byl současně i jednatelem

společnosti L+B, s.r.o. Stěžovatel nebyl spokojen s činností firmy

a zejména s činností jednatele ing. B. Dříve než však mohl jako

většinový společník tuto situaci vyřešit na valné hromadě, svolané

na 14.6.1995, byla firma bez jeho vědomí rozhodnutím Krajského

obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994,

zrušena a nařízena její likvidace. JUDr. N., jako právní zástupce

stěžovatele, se obrátil na předsedu krajského obchodního soudu se

stížností na postup soudu, který rozhodl o zrušení firmy bez

slyšení většinového společníka a v tak krátké lhůtě, která

stěžovateli nepřipadala běžná. Předseda krajského obchodního soudu

ke stížnosti uvedl, že není důvodná, a krátká lhůta, ve které soud

rozhodl, není neobvyklá. Stěžovatelem podané odvolání proti

usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm

241/94, ze dne 13.6.1994, bylo pak Vrchním soudem v Praze

odmítnuto z důvodu, že navrhovatel nebyl oprávněn odvolání podat.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí rovněž výhrady k průběhu

likvidace firmy, která byla, podle něj, záměrně účetně předlužena,

přičemž nyní k návrhu likvidátorky probíhá i konkursní řízení.

Celkově považuje stěžovatel situaci kolem firmy od počátku do

konce za akci provedenou podle připraveného scénáře s využitím

mezer v zákoně a nedůsledného postupu soudu. Projevem toho je

i usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o zrušení firmy,

k němuž se jako většinový společník nemohl vyjádřit, i ústavní

stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V závěru

ústavní stížnosti pak konstatuje, že se od počátku marně dovolává

soudní ochrany, která mu nebyla poskytnuta, a tím bylo, dle jeho

názoru, dotčeno jeho základní právo na soudní ochranu, obsažené

v čl. 36 odst. l a 2 Listiny. Navrhl proto, aby jeho ústavní

stížnosti bylo vyhověno, napadené usnesení Vrchního soudu v Praze

bylo zrušeno a současně aby bylo konstatováno, že "ustanovení

obchodního zákoníku, podle kterého nemohou cizí státní

příslušníci, nemající trvalý pobyt v ČR, vykonávat funkci

statutárních orgánů společnosti, je v rozporu s čl. 3 odst.

l Listiny".

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že se meritorně

odvoláním stěžovatele proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu

v Praze o zrušení společnosti L+B, s.r.o., nezabýval vzhledem

k tomu, že odvolatel nebyl účastníkem řízení a nebyl tedy

legitimován k podání odvolání. Proto se k věcnému odůvodnění

ústavní stížnosti v uvedené věci nevyjádřil a pokud jde o jeho

procesní postup, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vedlejší účastnice JUDr. A. V. ve svém vyjádření k obsahu

ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že stěžovatel ve smyslu

ustanovení § 72 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. není osobou

oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť nebyl účastníkem

řízení před Krajským obchodním soudem v Praze, kteroužto

skutečnost konstatuje i napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.

Dále ve vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl

řadu údajů, které ne zcela úplně a pravdivě vypovídají o skutečném

stavu a průběhu této věci, přitom však nepopírá existenci

zákonného důvodu podle § 68 odst. 6 obchodního zákoníku, tedy

skutečnost, že po dobu 2 let si nenašel čas účastnit se valné

hromady. Upozorňuje na to, že stěžovatel v rozporu s ustanovením

§ 133 obch.z., který stanoví, že statutárním orgánem společnosti

s ručením omezením je jednatel, nikoliv většinový společník,

udělil dne 11.2.1992, tedy následujícího dne po podpisu smlouvy

o převodu obchodního podílu, na jejímž základě se stěžovatel stal

společníkem obchodní společnosti, plnou moc v rozsahu prokury

německému občanu, aniž by o této skutečnosti svého českého

společníka a jednatele společnosti informoval. Svolání valné

hromady společnosti stěžovatelem je pak pouhým jeho tvrzením,

neboť se jednalo o fax, jehož text zákonem stanovené formální ani

obsahové náležitosti pozvánky na valnou hromadu neměl. Kromě toho

je datum konání valné hromady samotným stěžovatelem a jeho právním

zástupcem uváděno nejasně a různě. Zápis z této údajně konané

valné hromady nebyl českému společníku ani k jeho výslovné písemné

žádosti nikdy předložen. S ohledem na shora uvedené poznámky

vedlejší účastnice uzavírá, že stěžovatel se cítí být poškozen

údajnou nemožností dovolat se soudní ochrany svých práv, přitom

sám práva a povinnosti, jež pro něj jako zahraniční osobu

vyplývají z platných právních předpisů České republiky,

nerespektuje a dovolávaje se ochrany Ústavního soudu, argumentuje

účelovými tvrzeními. Ve vyjádření pak také poukazuje na to, že

stěžovatel má ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny právo domáhat se

náhrady škody, pokud se domnívá, že mu snad nějaká škoda

nezákonným postupem soudu vznikla. Vedlejší účastnice proto

navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu

Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Vrchní soud v Praze

odmítl odvolání stěžovatele jako odvolání podané osobou k tomu

neoprávněnou, když vycházel z názoru, že účastníkem řízení,

vedených podle § 9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., je pouze navrhovatel

a společnost, které se řízení týká. Tento názor, vycházející

z výkladu ustanovení § 200e o.s.ř., však Ústavní soud nesdílí,

neboť ve svých důsledcích se dostává do rozporu s právem na soudní

ochranu, zakotveným v čl. 36 odst. l Listiny. Podle přesvědčení

Ústavního soudu bylo třeba společníky společnosti, zrušované

v řízení podle § 9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., považovat za účastníky

řízení, a to i podle právní úpravy platné před poslední novelou

o.s.ř. Pokud totiž zákonodárce okruh účastníků řízení v řízeních

uvedených v odst. l § 200e o.s.ř. odkazem na ustanovení § 9 odst.

4 písm. b) až i), mezi nimiž jsou jak řízení zahajovaná na návrh,

tak i řízení, která je možno zahájit i bez návrhu, vymezuje

v odst. 3 § 200e o.s.ř. dalším odkazem pouze na § 94 o.s.ř., tedy

na třetí definici účastníků řízení (a nikoliv tedy také odkazem na

ustanovení § 90 o.s.ř., když právě toto ustanovení vymezuje okruh

účastníků řízení zahajovaných jen na návrh), je třeba tomuto jeho

odkazu rozumět tak, že ve všech druzích řízení, na které se

vztahuje ustanovení § 200e o.s.ř., jsou účastníky řízení všichni

ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Za takové subjekty je pak třeba nepochybně považovat i společníky

zrušované společnosti. (Pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu

při konstrukci ustanovení § 200e odst. 3 o.s.ř. rozlišit

účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich

zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení

vyjádřil přímo, např. formulací "účastenství ve věcech uvedených

v odst. l, které mohou být zahájeny i bez návrhu, se řídí

ustanovením § 94 v řízeních, zahajovaných k návrhu ustanovením §

90 o.s.ř."). Vzhledem k tomu, že procesní legitimaci k podání

odvolání je třeba přiznat nepochybně také tomu, s nímž nebylo jako

s účastníkem řízení jednáno, ač s ním tak jednáno být mělo, je

třeba v postupu Vrchního soudu v Praze, který odmítl odvolání

stěžovatele, jehož práv a povinností, jako společníka zrušované

společnosti, se takové řízení nepochybně dotýká, spatřovat

porušení práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst.

l Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení

Vrchního soudu v Praze zrušil. Vzhledem k tomu, že již soud I.

stupně se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nejednal, zrušil

Ústavní soud i rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze.

Tento soud by se v novém řízení měl také blíže zabývat otázkou

právního zájmu vedlejší účastnice.

Pro úplnost je pak třeba k stěžovatelem namítanému porušení

čl. 36 odst. 2 Listiny uvést, že toto ustanovení se vztahuje na

rozhodnutí orgánů veřejné správy, resp. zaručuje ochranu práv

rozhodnutím takového orgánu zkrácených, o takové rozhodnutí však

v posuzovaném případě nejde, když obě rozhodnutí byla vydána

orgány soudními.

Konečně pak k návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud

konstatoval, že "ustanovení obchodního zákoníku, podle kterého

nemohou cizí státní příslušníci, nemající trvalý pobyt v ČR,

vykonávat funkci statutárních orgánů společnosti, je v rozporu

s čl. 3 odst. l Listiny", Ústavní soud poznamenává, že v této

části stěžovatelem navrhovaný petit neodpovídá ustanovení § 70

zákona č. 182/1993 Sb. a i kdyby měla být tato část petitu

stěžovatele podle svého obsahu považována za návrh na zrušení

ustanovení § 30 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého

u zahraniční fyzické osoby, která se zapisuje do obchodního

rejstříku jako osoba oprávněná jednat jménem podnikatele, se

vyžaduje doklad o povolení k pobytu v ČR, pak takový návrh by

musel být odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993

Sb., neboť návrh byl sice spojen s ústavní stížností, tato však

směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž ustanovení

§ 30 odst. 3 obchodního zákoníku nebylo aplikováno, a tedy by

v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení § 74 zákona č.

182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze

odvolat.

V Brně dne 12. září 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru