Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 23/93Nález ÚS ze dne 02.06.1994Meze přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci Ústavním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jin... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/1 SbNU 219
EcliECLI:CZ:US:1994:4.US.23.93
Datum podání31.12.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 53 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994

N 28/1 SbNU 219

Meze přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci Ústavním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 2. června 1994 v senátě ve věci

ústavní stížnosti B. K. proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově,

č.j. 4C 307/91, ze dne 23. 3. 1993 a rozsudku Krajského soudu

v Brně, č.j. 15 Co 316/93, ze dne 20. 10. 1993, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 30. 12. 1993, podanou ve lhůtě podle

§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se navrhovatel domáhá zrušení

rozsudku Okresního soudu ve Vyškově, č.j. 4 C 307/91, ze dne 23.

3. 1993 a rozsudku Krajského soudu v Brně, č.j. 15 Co 316/93, ze

dne 20. 10. 1993. Uvedenými rozsudky byla pravomocně zamítnuta

navrhovatelova žaloba o neplatnost okamžitého zrušení pracovního

poměru a náhradu mzdy, směřující proti jeho bývalému

zaměstnavateli - A., společnému zemědělskému podniku (nyní a.s.)

se sídlem v B. Důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle

§ 53 odst. l písm. b) zákoníku práce, ke kterému došlo dne 29.

resp. 30. 8. 1991, spatřoval zaměstnavatel ve zvlášť hrubém

porušení pracovní kázně spočívajícím v tom, že navrhovatel

opakovaně v pracovní době zabezpečoval nákup zboží pro svoje

soukromé podnikání. Soudy obou stupňů neshledaly postup

zaměstnavatele protiprávním, ať již co do použitého důvodu pro

okamžité zrušení pracovního poměru, či pokud šlo o dodržení lhůty

pro tento úkon.

Podle ústavní stížnosti došlo těmito rozsudky k porušení

zákonných předpisů a základních lidských práv stěžovatele,

zaručených mu Ústavou a ústavními zákony, konkrétně pak čl. 8

ústavního zákona č. 23/1991 Sb., podle kterého může být občan

stíhán a vyšetřován jenom z důvodů a způsobem, které stanoví

zákon. Při jednání před Ústavním soudem doplnila právní zástupkyně

stěžovatele podání v tom smyslu, že tím, že zaměstnavatel požádal

o spolupráci policii, došlo ke kompromitování stěžovatele a toto

jednání se dotklo jeho cti, což je v rozporu s čl. 10 Listiny.

Domnívá se, že v dané věci jde především o to, zda kdokoliv je

povinen se všemi důsledky strpět, aby se o jeho jednání zajímaly

orgány policie.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem

vyžádáno, uvedla předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. E. Z.,

že názor odvolacího soudu na běh lhůt k okamžitému zrušení

pracovního poměru podle § 53 odst. 3 a § 46 odst. 4 zákoníku práce

je uveden v rozsudku a že pojem "šetření jiného orgánu" tento

zákoník blíže nevymezuje ani neurčuje formu takového šetření.

Podle názoru odvolacího soudu rozhodně nejde jen o šetření orgánů

činných v trestním řízení a v tomto směru se vyjadření dovolává

i stanoviska publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č.

42/1993. Vyjádření vedlejšího účastníka - bývalého zaměstnavatele

navrhovatele, vyžádáno nebylo a ani při jednání se k věci

nevyjádřil.

Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud

především ze skutečnosti, že stížnost směřuje proti rozhodnutím

obecných soudů a nikoli proti postupu policie, která na žádost

zaměstnavatele prováděla určitá šetření. Ze spisového materiálu

dospěl Ústavní soud k názoru,že soudy obou stupňů vycházely ze

skutkového stavu, který byl zjištěn řádně, za účasti stran sporu

a způsobem, který je stanoven procesními předpisy. V rámci volného

hodnocení provedených důkazů pak učinily oba soudy závěr, že

okamžité zrušení pracovního poměru bylo důvodné a bylo provedeno

v zákonem určené lhůtě. Jednání před Ústavním soudem pak žádné

nové skutečnosti nepřineslo.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními

názory, které soudy obou stupňů zaujaly a v zásadě jen opakuje

argumenty, které obsahovalo již navrhovatelovo odvolání a se

kterými se odvolací soud ve svém rozsudku vypořádal. Ústavnímu

soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti

kterému byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit,

zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených

základních práv a svobod stěžovatele, tedy do práv a svobod

zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č. 10

Ústavy. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému

všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy

procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Tento právní názor

vyslovil již Ústavní soud ČSFR svým usnesením ze 4. ll. 1992, č.

13/1992 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR a Ústavní soud ČR se

s tímto názorem ztotožňuje. Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat

jakýsi přezkumný dohled nad obecnými soudy, samozřejmě za

předpokladu, že soudy postupují ve své činnosti v souladu s pátou

hlavou Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu

nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada

volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená

v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, respektována, a tak

tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není

Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to

dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně

neztotožňoval.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu

vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

a v soudním řízení nebyla porušena ani jeho práva vyplývající

z článku 38 této Listiny. Námitka, že postupem soudů došlo

k porušení článku 8 Listiny neobstojí, neboť tento článek stanoví

záruky osobní svobody a předpoklady, za kterých může být někdo

trestně stíhán, zadržen, zatčen, či jinak zbaven osobní svobody.

Proti navrhovateli žádná taková opatření činěna nebyla, jednalo se

o řízení ve sféře pracovněprávních vztahů a Ústavní soud

neshledal, že by napadenými rozsudky byla porušena základní práva

navrhovatele, resp. jeho svobody zaručené Ústavou, ústavními

zákony či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud

rozhodl o navrhovatelově ústavní stížnosti tak, jak je ve výroku

tohoto nálezu uvedeno.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 2. června 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru