Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2291/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
žaloba/na určení
legitimace/aktivní
akcionář
Akcie
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2291.10.1
Datum podání06.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

513/1991 Sb., § 196a odst.3, § 183i

99/1963 Sb., § 80c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2291/10 ze dne 7. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, AK Lochotínská 18, 301 00 Plzeň, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. 29 Cdo 742/2009-277, Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008 č. j. 7 Cmo 495/2007-242 a Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2007 č. j. 23 Cm 17/2003-182 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho věci s tím, že mu jimi bylo odepřeno právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 9. 2007 č. j. 23 Cm 17/2003-182 zamítl návrh, jímž se stěžovatel jakožto menšinový akcionář společnosti STOCK Plzeň - Božkov, s. r. o., domáhal určení neplatnosti smlouvy o úplatném převodu akcií této společnosti uzavřené mezi touto společností (převodcem akcií) a většinovým akcionářem (nabyvatelem akcií). Dovodil, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, je-li možno podat návrh na určení vlastnictví k převáděným akciím; ten by však nebyl dán ani v případě podání takového návrhu, protože mezitím došlo k vytěsnění menšinových akcionářů, přičemž množství převáděných akcií nebylo takové, aby zabránilo hlavnímu akcionáři o vytěsnění rozhodnout. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2008 č. j. 7 Cmo 495/2007-242 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že zásadní je nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele na určení neplatnosti smlouvy; legitimace přísluší účastníkům daných smluv, případně společnosti, o jejíž akcie se jedná, nikoli akcionáři této společnosti; případné určení neplatnosti smluv by na jeho právní postavení nemohlo mít žádný vliv, protože z těchto smluv mu žádná práva přímo nevyplývají. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2010 č. j. 29 Cdo 742/2009-277 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatel namítá, že nalézací soud zamítl jeho návrh výhradně pro nesplnění podmínky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, aniž by jej poučil o povinnosti tvrdit a prokazovat tuto skutečnost, jak vyžaduje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 450/2000. Stěžovatel vyjadřuje překvapení nad napadeným rozhodnutím dovolacího soudu, který nevyložil, z jakého důvodu se odchýlil od tohoto právního názoru. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že svůj naléhavý právní zájem dostatečně prokázal a že byl věcně legitimován, protože předmětný smluvní vztah zasahuje do jeho právní sféry tím, že byl zásadním způsobem zkrácen na svých vlastnických právech akcionáře. Daná smlouva byla totiž uzavřena v rozporu s kogentním ustanovením § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, dle kterého výše hodnoty akcií má být určena znaleckým posudkem, čímž byl nabyvatel akcií nepřiměřeně zvýhodněn proti stěžovateli a takto určená nižší výše úplaty za převod akcií měla rozhodný vliv na výši poskytnutého protiplnění hlavním akcionářem v rámci pozdějšího procesu squeeze out. Dále by případné vyslovení neplatnosti smlouvy dovolilo stěžovateli profitovat z vyplacené dividendy, která by díky vyšší ceně za převod akcií byla vyšší. Konečně stěžovatel usnesení nalézacího soudu považuje jednak za překvapivé, protože soud po více než čtyřech letech trvání sporu zastavil řízení z procesně formálního důvodu, a jednak řízení jemu předcházející dle jeho názoru vykazovalo průtahy.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Vzhledem k tomu, že sám stěžovatel - zastoupen advokátem - tvrdil naléhavý právní zájem na požadovaném určení (srov. str. 2 rozsudku krajského soudu), bylo poučení ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nadbytečné. K tomu se sluší podotknout, že podmínkou úspěšnosti určovací žaloby je jednak existence věcné legitimace účastníků řízení a jednak naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž tyto dvě podmínky nesmějí být směšovány. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to tak, že požadované určení je způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1274/2010 dostupný na www.nsoud.cz). Závěr o absenci naléhavého právního zájmu soudy opřely o ustálenou soudní praxi, dle které, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (z nejnovější judikatury Nejvyššího soudu srov. např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 3489/2009 a rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4184/2007 a 30 Cdo 2027/2008), a proto nelze rozhodnutí obecných soudů v tomto ohledu v žádném případě považovat za překvapivá a vykazující znaky svévole. Ostatně ani případné vyslovení neplatnosti smlouvy pro porušení ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku nutně neimplikuje závěr, že cena akcií byla podhodnocena. Taktéž závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace a nemožnosti soudu o ní účastníka řízení "poučit" shledává Ústavní soud správným.

K údajným průtahům v řízení stačí poznamenat pouze tolik, že měl-li stěžovatel za to, že řízení před nalézacím soudem jimi trpí, měl jim čelit prostředky dostupnými dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, případně dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. V době rozhodování Ústavního soudu, kdy je již řízení pravomocně skončeno, je tato námitka zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal porušení svého práva na spravedlivý proces, Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2010

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru