Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2278/14 #1Nález ÚS ze dne 08.04.2015Náležité odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání pro opožděnost

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelMINISTERSTVO - spravedlnosti
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho o... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
Dovolání
odškodnění
Podání
Autoremedura
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/77 SbNU 103
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2278.14.1
Datum vyhlášení06.05.2015
Datum podání04.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 240, § 374 odst.3, § 243c


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení.

Postup Nejvyššího soudu, který odmítne dovolání pro opožděnost, aniž by se v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoli vypořádal s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně o neodmítnutí dovolání a s námitkami dovolatele, je v rozporu s principem spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 8. dubna 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3550/2013-118 ze dne 21. 5. 2014, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyššímu soudu pak uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před Ústavním soudem.

Narativní část

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojila proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání pro opožděnost, neboť ten vycházel ze zjištění, že stěžovatelka podala dovolání do datové schránky soudu až dne 28. 5. 2013, ačkoliv posledním dnem lhůty pro podání dovolání byl den 27. 5. 2013. Stěžovatelka poukazovala na to, že skutková zjištění dovolacího soudu nejsou správná, neboť stěžovatelka podala dovolání prostřednictvím faxu již dne 27. 5. 2013, tedy včas. Předmětné podání však nebylo „zažurnalizováno“ a založeno do spisu. Pro úplnost stěžovatelka uvedla, že včasností dovolání se zabýval již soud prvního stupně, kdy tento nejprve dovolání stěžovatelky rovněž odmítl pro opožděnost, avšak v rámci autoremedury ve smyslu § 374 odst. 3 o. s. ř. změnil své původní rozhodnutí tak, že dovolání stěžovatelky se neodmítá, když dospěl k závěru, že do spisu nebylo založeno faxové podání stěžovatelky ze dne 27. 5. 2013, a proto bylo dovolání ve skutečnosti podáno včas.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování příslušného spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud zcela přisvědčil argumentaci stěžovatelky, neboť Nejvyšší soud v době posuzování včasnosti podaného mimořádného opravného prostředku patrně přehlédl, že její původní faxové podání, jímž podala dovolání, je datováno dnem 27. 5. 2013, kdy také bylo soudu zasláno (v 16:06 hod.). Toto faxové podání je přitom ve spise založeno na č. l. 107 - 109. V době rozhodování dovolacího soudu tak nejen toto faxové podání, nýbrž i rozhodnutí obvodního soudu o neodmítnutí dovolání (č. l. 110) bylo ve spise založeno, a proto tyto skutečnosti měly být Nejvyšším soudem při posuzování dovolání zohledněny. V jeho usnesení o odmítnutí dovolání pro opožděnost však o nich není žádné zmínky.

Ústavní soud uzavřel, že Nejvyšší soud stěžovatelku zkrátil na jejím právu na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Dále Ústavní soud rozhodl, že Nejvyšší soud je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2278/14 ze dne 8. 4. 2015

N 73/77 SbNU 103

Náležité odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání pro opožděnost

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2278/14 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3550/2013-118 ze dne 21. 5. 2014, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání pro opožděnost, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Mgr. Gejzy Šidlovského, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3550/2013-118 ze dne 21. 5. 2014 se ruší.

II. Nejvyšší soud je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi, Mgr. Gejzovi Šidlovskému, náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč do 3 dnů od vykonatelnosti tohoto nálezu k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ve svém návrhu stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud při zvažování otázky, zda dovolání bylo podáno včas, vycházel ze zjištění, že stěžovatelka podala dovolání dne 28. 5. 2013, a to do datové schránky soudu. Následně pak uzavřel, že vzhledem k okolnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 3. 2013, byl posledním dnem lhůty k podání dovolání den 27. 3. 2013 (sic - správně: 27. 5. 2013), dovolání stěžovatelky tak bylo podáno opožděně. Skutková zjištění dovolacího soudu však dle ní nejsou správná, neboť stěžovatelka dovolání podala prostřednictvím faxu již dne 27. 3. 2013 (sic - správně: 27. 5. 2013), tedy včas. Předmětné podání však nebylo založeno do spisu. Pro úplnost stěžovatelka uvedla, že včasností dovolání se zabýval již Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně, kdy tento nejprve dovolání stěžovatelky rovněž odmítl, a to usnesením ze dne 14. 6. 2013 č. j. 26 C 298/2011-106, neboť rovněž vycházel ze zjištění, že dovolání bylo podáno až dne 28. 5. 2013, ale k odvolání stěžovatelky bylo předmětné usnesení týmž soudem dne 9. 7. 2013 změněno, a to s odůvodněním, že stěžovatelka podala dovolání prostřednictvím faxu již dne 27. 5. 2013, předmětné podání však nebylo založeno do spisu. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

II.

3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 vedený pod sp. zn. 26 C 298/2011, z něhož, jakož i z obsahu napadeného soudního rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 6. 2012 č. j. 26 C 298/2011-52 uložil stěžovatelce, v původním řízení žalované, zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 192 000 Kč s příslušenstvím, přičemž v rozsahu, v němž se domáhal vyšší částky a konkrétního příslušenství, žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2012 č. j. 14 Co 327/2012-88 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl ještě co do částky 96 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil v pozměněném znění. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno stěžovatelce dne 27. 3. 2013.

5. Stěžovatelka následně proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání. Toto dovolání bylo nejprve výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2013 odmítnuto s odůvodněním, že stěžovatelka podala dovolání až den po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání. Teprve k odvolání stěžovatelky obvodní soud v rámci autoremedury svým usnesením ze dne 9. 7. 2013 č. j. 26 C 298/2011-110 změnil své původní rozhodnutí tak, že dovolání stěžovatelky se neodmítá, když dospěl k závěru, že do spisu nebylo založeno faxové podání stěžovatelky ze dne 27. 5. 2013, a proto bylo dovolání ve skutečnosti podáno včas. Nejvyšší soud po předložení dovolání je ovšem v záhlaví označeným usnesením odmítl jako opožděně podané dle § 243c odst. 3 a § 218a o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že z obsahu spisu (konkrétně z doručenky na č. l. 96) je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 3. 2013. Z toho dovodil, že posledním dnem dvouměsíční lhůty k podání dovolání bylo pondělí 27. 5. 2013. Bylo-li dovolání podáno až následujícího dne (č. l. 97), stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty. Nejvyšší soud současně rozhodl též o nákladech dovolacího řízení.

III.

6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud jako účastníka řízení, aby se vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti. Ten odpověděl svým přípisem ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. Sus 21/2015, v němž se odvolal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že údaji o podání dovolání stěžovatelkou uvedenému v příslušné předkládací zprávě odpovídal údaj na podání stěžovatelky založeném v soudním spisu. Nejvyšší soud na závěr připomněl, že samotné dovolání stěžovatelky je ve svém textu datováno právě dnem 28. 5. 2014.

7. Ústavní soud dále o podané ústavní stížnosti zpravil vedlejšího účastníka, který ve svém podání ze dne 16. 3. 2015, doručeném Ústavnímu soudu tentýž den, namítl zejména "absenci jakékoli ústavněprávní a lidskoprávní argumentace stěžovatelky, přestože se stěžovatelka ‚pasovala' do pozice nositelky ústavně zaručených základních práv a svobod". Vedlejší účastník vyjádřil své povědomí o tom, že i stát prostřednictvím svých organizačních složek může podat ústavní stížnost, ovšem pouze tehdy, pokud v daném právním vztahu nevystupoval ve vrchnostenském postavení. Vedlejší účastník je přesvědčen, že posuzování důvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je bezesporu úkonem veřejné moci sui generis, kdy ústřední orgán státní správy posuzuje, zda uplatněný nárok způsobený v daném případě nezákonným trestním řízením je důvodný či nikoliv, pročež je jeho aktivní legitimace v řízení před Ústavním soudem pochybná. Dle názoru vedlejšího účastníka je Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti, ve věcech ústavních stížností povolán k ochraně základních práv a svobod adresátů veřejné moci, nikoliv k ochraně státu proti sobě samému, když stěžovatelka v řízení o náhradě škody vystupuje jakožto ústřední orgán státní správy pro soudy a státní zastupitelství při nápravě nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v rámci trestního řízení. Stěžovatelka se tak v této věci nemůže domáhat ochrany Ústavního soudu.

8. V dalším pak vedlejší účastník poukázal na to, že dovolání stěžovatelky je jednoznačně datováno dnem 28. 5. 2013 a je z něj patrné, že je zasíláno na Obvodní soud pro Prahu 2 faxem a doporučeně, jak je psáno samotnou stěžovatelkou přímo na titulní straně dovolání. Podání stěžovatelky je tedy ze dne 28. 5. 2013 a vedlejšímu účastníkovi není dost dobře zřejmé, jak mohla podání ze dne 28. 5. 2013 zaslat faxem příslušnému soudu den předem, jak tvrdí, tj. dne 27. 5. 2013. Anebo se jedná o dvě podání, jedno ze dne 27. 5. 2013 a jedno ze dne 28. 5. 2013, v tom případě se ale nejedná o podání totožná. V každém případě toto jednání stěžovatelky považuje vedlejší účastník za určitou "mystifikaci" z její strany a nedomnívá se, že by takovému jednání měla být poskytnuta právní ochrana. Vedlejší účastník je toho názoru, že lhůta dvou měsíců k podání dovolání je dostatečně dlouhá na zpracování tohoto podání ze strany stěžovatelky, která má k dispozici za tímto účelem rozsáhlý aparát, a případné nejasnosti a pochybení při sepisu a podání takového kvalifikovaného podání, jakým dovolání beze sporu je (když běžný dovolatel je povinen být při sepisu a podání dovolání před Nejvyšším soudem právně zastoupen), jdou k její tíži.

9 . Závěrem vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), e), eventuálně § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť "jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, podaný návrh je nepřípustný a jedná se o návrh zjevně neopodstatněný". Současně ve smyslu § 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 9 196 Kč (které vedlejší účastník vyčíslil v poznámce pod čarou), což odůvodňuje specifiky daného případu, kdy základem nároku je odškodnění za nezákonné a mimořádně dlouho trvající trestní řízení a jím způsobenou škodu na zdraví, kdy vedlejší účastník je "nedůvodnou ústavní stížností nadále státem vystavován neúměrné psychické zátěži, mající další somatický dopad", a nelze po něm tudíž spravedlivě požadovat, aby náklady řízení před Ústavním soudem sám hradil.

10. Ústavní soud vyjádření účastníka ani vedlejšího účastníka řízení z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení nezasílal k replice stěžovatelce, neboť Nejvyšší soud v zásadě toliko odkázal na obsah odůvodnění napadeného usnesení, a proto by případná replika nemohla ze své podstaty přinést žádné pro věc užitečné poznatky. Argumentace vedlejšího účastníka pak směřuje převážně do otázky aktivní legitimace státu v řízení před Ústavním soudem, jejíž posouzení přísluší výhradně Ústavnímu soudu, přičemž jde o otázku Ústavním soudem již řešenou, a proto ani zde by replika stěžovatelky nemohla nic zásadního přinést. Ústavní soud současně v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, Nejvyššího soudu i vedlejšího účastníka řízení, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné vypořádat se s otázkou aktivní legitimace stěžovatelky v dané věci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, že stát může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pokud tato směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, v němž stát vystupoval jako právnická osoba v soukromoprávním vztahu, může-li tvrdit a osvědčit porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. I když tato praxe byla v literatuře kritizována například názorem, že myšlenka, kdy stát je nositelem základních práv a svobod, je "historicky a logicky vzato ... nonsens" (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 321), Ústavní soud na ní setrvává [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1343/10 ze dne 3. 9. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) či nález sp. zn. I. ÚS 3758/11 ze dne 3. 10. 2013 (N 172/71 SbNU 45)]. Proto v nyní projednávané věci se Ústavní soud cítí být touto judikaturou vázán. K tomu je třeba poznamenat, že v dané věci Česká republika vystupuje v rovném postavení se žalobcem v rámci občanskoprávního řízení o žalobě na náhradu škody a podle výše uvedené judikatury byla stížnost podána oprávněnou osobou. Byť tedy nelze argumentaci vedlejšího účastníka upřít jistou relevanci (nejde o otázku, na kterou lze odpovědět zcela jednoduše), je Ústavní soud ve svém rozhodování vázán svou "nálezovou" judikaturou, jak implicite přepokládá § 23 zákona o Ústavním soudu.

13. Pokud jde o meritum ústavní stížnosti, musil Ústavnísoud stěžovatelce v její argumentaci přisvědčit. Nejvyšší soud v době posuzování včasnosti podaného mimořádného opravného prostředku patrně přehlédl, že její původní faxové podání, jímž podala dovolání, je datováno dnem 27. 5. 2013, kdy také bylo soudu zasláno (v 16:06 hod.). Toto faxové podání je ve spise založeno na č. l. 107-109. V době rozhodování dovolacího soudu (předkládací zpráva je na č. l. 116) tak nejen toto faxové podání, nýbrž i rozhodnutí obvodního soudu o neodmítnutí dovolání (č. l. 110) bylo ve spise založeno, a proto tyto skutečnosti měly být Nejvyšším soudem zohledněny. V jeho usnesení o odmítnutí dovolání pro opožděnost však o nich není zmínky. Z toho plyne, že Nejvyšší soud stěžovatelku zkrátil na jejím právu na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností proto Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení stěžovaného soudního rozhodnutí.

14. Vedlejší účastník uplatnil v tomto řízení právo na náhradu nákladů řízení dle § 62 odst. 4 a 5 zákona o Ústavnímsoudu s tím, aby mu tyto náklady uhradila stěžovatelka. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, pokud ovšem Ústavní soud nevyužije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením (resp. samostatným akcesorickým výrokem v nálezu) uloží některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení před Ústavním soudem není automatická. Lze ji uložit pouze v odůvodněných případech, např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. února 1999 (N 26/13 SbNU 195)]. Ústavní soud zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu v žádném případě nepředjímá, jak Nejvyšší soud o podaném dovolání opětovně rozhodne.

15. Ústavnísoud zvážil argumenty vedlejšího účastníka i výsledek řízení a jeho celkový kontext a dospěl k závěru, že výjimečná aplikace ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v posuzované věci je namístě. Třebaže Nejvyšší soud není původcem administrativního pochybení spočívajícího v tom, že původní faxové podání nebylo patřičně založeno ("zažurnalizováno") do spisu, nicméně v době svého rozhodování měl jednoznačně možnost se s touto skutečností, jakož i s rozhodnutím obvodního soudu o neodmítnutí dovolání a jeho důvody seznámit a vzít je v potaz, což by ze své podstaty nemohlo vést k odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro opožděnost. Toto zjevné pochybení se stěžovatelka přirozeně snažila napravit cestou podání ústavní stížnosti, čímž došlo v důsledku přijetí vyhovujícího nálezu k opětovnému otevření původního řízení před obecnými soudy. Ústavní soud proto vzal v úvahu charakter sporu o náhradu škody (resp. nemajetkové újmy) způsobené vedlejšímu účastníkovi nesprávným úředním postupem (průtahy) v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 203/2003, kdy je třeba vycházet z postulátu, že samotné odškodňovací řízení by za těchto okolností nemělo případně způsobit další újmu (zde zbytečné průtahy). Pochybení dovolacího soudu při posouzení včasnosti stěžovatelčina dovolání tak má za následek nikoli zanedbatelné prodloužení odškodňovacího řízení a u vedlejšího účastníka vyvolání nejistoty ohledně jeho konečného výsledku (který nelze předjímat). Ústavní soud se však neztotožnil s vedlejším účastníkem v otázce, který z účastníků řízení před Ústavním soudem by mu měl náklady řízení nahradit. Stěžovatelce nemůže jít podání ústavní stížnosti k tíži, neboť jí sledovala napravení zřejmého pochybení dovolacího soudu spočívajícího v uzavření přístupu k němu, na což má jinak za splnění zákonných podmínek právo. Proto Ústavní soud povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka uložil právě Nejvyššímu soudu.

16. Celková výše náhrady nákladů řízení sestává z úhrady odměny za zastupování advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání vyjádření k ústavní stížnosti) po 3 100 Kč (tj. 6 200 Kč) podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a d), odst. 3 a § 9 odst. 4 písm. e) ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, [zde je třeba podotknout, že vedlejší účastník, resp. jeho právní zástupce při výpočtu nákladů řízení opomněl, že v řízení o ústavních stížnostech je třeba vycházet z fixní tarifní hodnoty 50 000 Kč dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. e) citované vyhlášky, které se vztahuje na všechny účastníky i vedlejší účastníky řízení o ústavních stížnostech, a nikoli z hodnoty sporu v původním řízení před obecnýmisoudy, a proto mu nemohl Ústavní soud částku 7 000 Kč přiznat], dále z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300 Kč (tj. 600 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % DPH z uvedených částek (tj. 1 428 Kč), celkem tedy 8 228 Kč. O tom, že právní zástupce vedlejšího účastníka je ve smyslu § 14a odst. 1 advokátního tarifu plátcem daně z přidané hodnoty, se Ústavní soud přesvědčil z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (č. l. 6). Lhůta určená účastníkovi řízení k zaplacení nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru