Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2273/19 #1Usnesení ÚS ze dne 09.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha-východ
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Doprava
trestný čin/ublížení na zdraví
zavinění/z nedbalosti
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.2273.19.1
Datum podání11.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2273/19 ze dne 9. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudce Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Josefem Kolkou, advokátem se sídlem ve Varnsdorfu, Palackého 2760, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 360/2019-446 ze dne 24. dubna 2019, a proti rozsudkům Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 250/2018-386 ze dne 4. září 2018 a Okresního soudu Praha-východ č. j. 1 T 46/2017-360 ze dne 13. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, a dále trest zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání poškozeného doplnil napadený rozsudek o výrok, jímž uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozenému na náhradu škody částku 62 019 Kč; se zbytkem poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních a odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přesvědčen, že mu soudy neposkytly řádnou ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), necítily se vázány názory Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a porušily jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je bytostně přesvědčen, že se nedopustil žádného přečinu, a to ani z nedbalosti. Zdůrazňuje dále, že je "vyježděný" řidič, řidičské oprávnění vlastní od roku 1959, má dobrý zrak, a proto nemohlo být příčinou dopravní nehody jeho "neregistrování" protijedoucího motocyklu při odbočování (otáčení vozidla na silnici), ale rychlost motocyklisty, která byla podle odhadů některých svědků 180 - 200 km/h; nadto byl zničený motocykl brzy prodán, aby nebylo možné zjistit jeho technický stav za situace, kdy u hlavního líčení poškozený potvrdil, že motocykl měl propadlé osvědčení o technické způsobilosti. Dále se stěžovatel odvolává na znalecké posudky, které připouštějí, že za jistých okolností mohl stěžovateli motocykl splynout s protijedoucími vozidly. Je proto přesvědčen, že jeho jednání nebylo trestným činem, nedbalost mu nebyla prokázána, za existence zmíněných pochybností měla být aplikována zásada in dubio pro reo a soudy měly rozhodnout v jeho prospěch. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016 (N 199/83 SbNU 197), týkající se principu omezené důvěry v dopravě. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Zástupce stěžovatele k ústavní stížnosti připojil i ručně psané vlastní vyjádření stěžovatele, jehož obsah vzal Ústavní soud na vědomí.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 1 T 46/2017, z něj a z obsahu napadených rozhodnutí zjistil podstatné okolnosti trestního řízení. Stěžovatel řídil osobní vozidlo, a poté, co minul odbočku vlevo, rozhodl se na přehledném rovném úseku silnice při dobré viditelnosti otočit do protisměru a vrátit se zpět ke křižovatce. Při otáčení vozidla do něj narazil motocykl jedoucí v protisměru, který přes vozidlo přeletěl a po dopadu začal hořet, motocyklista dopadl na jiné místo. Jak o stěžovatele, tak především o motocyklistu, se postarali svědkové nehody, kteří byli k okolnostem dopravní nehody vyslechnuti. Svědkové, které krátce před nehodou motocyklista předjel, byli přesvědčeni, že jel velice rychle (snad až 200 km/h), což se stalo hlavním argumentem stěžovatele - svědkyně jedoucí za stěžovatelem vypověděla, že motocyklisty v protisměru si všimla ještě před nehodou. Ve věci byl vyhotoven znalecký posudek, stěžovatel předložil u soudu vlastní znalecký posudek, znalci byli vyslechnuti, pro rozpory pak nechal nalézací soud vypracovat ještě revizní znalecký posudek. Znaleckým zkoumáním byl z rozsahu poškození a ze zjištěných stop dovozen průběh dopravní nehody, rychlost obou vozidel v okamžiku srážky, i před ní.

Nalézací soud zohlednil fakt, že rychlost motocyklu v době, kdy zareagoval na překážku v cestě, znalci vypočetli v rozsahu 119-133 km/h (o 32-48 % vyšší než povolená), přesto učinil závěr o vině stěžovatele, neboť jeho manévr byl hlavní příčinou nehody. Odvolací soud konstatoval, že vysoká rychlost motocyklisty není způsobilá zcela vyvinit stěžovatele, to teprve při extrémním překročení rychlosti [podle judikatury Nejvyššího soudu se jedná o dvojnásobek (sp. zn. 7 Tdo 688/20177) či o 70 % (sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, 4 Tdo 1239/2017)]. Odvolací soud rovněž vyloučil aplikaci nálezu sp. zn. IV. ÚS 3159/15, a to s ohledem na definici v § 2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, podle které "dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy", neboť považoval za prokázané, že stěžovatel této povinnosti nedostál. Pokud pak odvolací soud přiznal poškozenému náhradu škody, pak pouze ve výši jedné poloviny doloženého nároku za ztrátu na výdělku (služebním příjmu) a za léčebnou a rehabilitační péči nehrazenou z prostředků zdravotního pojištění - i zde tak zohlednil, že vina byla i na straně motocyklisty. Rovněž Nejvyšší soud konstatoval, že manévr stěžovatele nebyl dáním přednosti, a to ani v případě, pohyboval-li by se motocykl povolenou rychlostí, a proto ani (vysoká) rychlost motocyklisty nebyla způsobilá přerušit příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a jeho následkem.

Jak je patrné ze spisu nalézacího soudu, námitky, které stěžovatel předložil v ústavní stížnosti, jsou shodné jako jeho argumentace v řízení před obecnými soudy; lze odkázat na závěrečnou řeč obhájce, založenou na č. l. 353-355, která se obsahově shoduje s ústavní stížností, včetně odkazu na nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Stěžovatel sám konstatuje, že jeho námitky se v řízení nemění, nejsou však vyslyšeny.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv obecným soudem dalšího stupně, není ani součástí obecných soudů, a proto nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (tzv. právo na spravedlivý proces). Provádění důkazů a jejich hodnocení je svěřeno obecným soudům, které jsou povolány zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy).

Ústavní soud chápe rozpoložení stěžovatele, který po téměř šedesáti letech řízení bez problémů byl obecným soudem označen za viníka dopravní nehody, a to za situace, kdy její nepříznivé důsledky jsou ovlivněny i jednáním motocyklisty (policisty), jehož stroj neměl osvědčení o technické způsobilosti a který jel před srážkou vysokou rychlostí. Z vyžádaného spisu nalézacího soudu je však patrné, že všechny tyto okolnosti vzaly obecné soudy pečlivě v úvahu při rozhodování o obžalobě. Zejména otázkou rychlosti se důkladně zabývali i znalci ve všech posudcích; rychlost je fyzikální, přesně změřitelná veličina, a její odhadování v běžném provozu není snadné, zejména provádí-li odhad jiný účastník silničního provozu jen na základě subjektivního vnímání. Velice těžko je možné na velkou vzdálenost odhadnout rychlost protijedoucího objektu, přesněji lze provést odhad rychlosti motocyklu, který předjíždí, ale i zde je nutno vzít v úvahu, že jde o hrubý odhad, vztažený k okamžité rychlosti předjížděného vozidla; svědci přitom neurčili místo, kde byli předjeti ani jakou rychlostí přitom jeli - uvedli, že za značkou konec obce začali zrychlovat na povolenou rychlost, tj. 90 km/h. Oproti tomu znalci popsali, na základě jakých měření (deformace a poloha vozidla stěžovatele), určili rychlost při srážce, podle stop intenzitu brzdění motocyklu, a zpětně pak jeho rychlost v okamžiku, kdy poškozený zaregistroval manévr stěžovatele. Na základě přehlednosti úseku, rychlostí a vzdáleností jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel mohl motocyklistu vidět, a pokud jej přehlédl (splynul mu s předjížděnými vozidly), není možné toto přehlédnutí klást za vinu nikomu jinému než stěžovateli.

Obecné soudy se důkladně zabývaly argumentací stěžovatele, zohlednily podíl poškozeného, jejich postup odpovídal procesním požadavkům kladeným na trestní řízení, a proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by jejich jednáním byl stěžovatel zkrácen ve svých základních zaručených právech, jak v ústavní stížnosti namítal. Stěžovateli nebyla upřena možnost domáhat se svých práv před nezávislými a nestrannými soudy (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru