Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2272/14 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS České Budějovice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důka... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
kupní smlouva
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
Poučovací povinnost
Předkupní právo
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2272.14.1
Datum podání04.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 118a, § 205a, § 120 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2272/14 ze dne 12. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti 1) Ladislava Friše, 2) Jiřího Friše, 3) Anny Frišové a 4) Evy Frišové, právně zastoupených JUDr. Lenkou Smolíkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Bachmačské nám. 334/6, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 30 C 168/2007-299 ze dne 12. 11. 2008, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 770/2009-450 ze dne 12. 4. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3427/2012-507 ze dne 24. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (v pořadí druhým, rovněž vyhovujícím) rozsudkem č. j. 30 C 168/2007-299 ze dne 12. 11. 2008 uložil žalovaným - stěžovatelům zaplatit žalobci Martinovi Mendlikovi společně a nerozdílně částku 1.058.936,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále na náhradě nákladů řízení částku 222.794,- Kč (výrok II.).

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 19 Co 770/2009-343 ze dne 28. 4. 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně co do částky 392.947,50 Kč s příslušenstvím potvrdil, co do částky 665.989,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Na základě dovolání žalobce byl posléze rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a výroku o náhradě nákladů řízení rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4563/2009-399 ze dne 26. 1. 2012 zrušen a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích znovu rozhodl rozsudkem č. j. 19 Co 770/2009-450 ze dne 12. 4. 2012, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti stěžovatelů zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 665.989,- Kč s příslušenstvím i povinnosti k náhradě nákladů řízení. Dále soud uložil stěžovatelům zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 168.092,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, opírajíce jej o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též "o. s. ř."), které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 3427/2012-507 ze dne 24. 4. 2014 odmítl jako nepřípustné.

Předmětem sporu v projednávané věci byl požadavek žalobce na náhradu škody, který obecné soudy shledaly oprávněný. Vycházely přitom ze zjištění, že žalobce uzavřel se stěžovateli dne 9. 9. 2004 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod ideální poloviny nemovitostí v žalobě označených (dále též "Kvítkův Dvůr"). Nabídka prodeje spoluvlastnického podílu učiněná stěžovateli ostatním spoluvlastníkům nemovitostí byla následně posouzena jako neplatná, načež Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem sp. zn. 6 C 264/2004 ze dne 8. 12. 2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 241/2006 ze dne 31. 3. 2006, nahradil projev vůle žalobce Martina Mendlika učinit opomenutým spoluvlastníkům nabídku ke koupi spoluvlastnických podílů na dotčených nemovitostech, a ti k nim po vyplacení kupní ceny získali vlastnické právo. Na takto ustaveném základě dospěly obecné soudy k závěru, že žalovaní se porušením zákonné i smluvní povinnosti dopustili protiprávního jednání, neboť řádně nesplnili nabídkovou povinnost při převodu podílu Kvítkova Dvora vůči spoluvlastníkům ve smyslu § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a současně ve smlouvě ujistili žalobce, že se tak stalo. Otázku platnosti nabídky předkupního práva obecné soudy zhodnotily ve shodě se shora označenými rozhodnutími Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, tj. považovaly ji za neplatnou pro neurčitost spočívající zejména v nedostatečné identifikaci nabízených nemovitostí. Obecné soudy měly pak za prokázané i další předpoklady odpovědnosti stěžovatelů za škodu, tj. vznik škody samotné i příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou. Žalobci podle obecných soudů vznikla skutečná škoda ve výši 717.028,50 Kč, zahrnující náklady řízení a náklady právního zastoupení ve věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 264/2004, úhradu části daně z převodu nemovitostí, náklady znaleckého posudku pro účely daňového přiznání a náklady na úředně nařízené opravy Kvítkova Dvora v letech 2004 - 2005. Žalobci vznikla rovněž škoda v podobě ušlého zisku ve výši 341.908,- Kč, jenž byl představován ušlými úroky z částky 7 mil. Kč (kupní cena) za dobu od 6. 9. 2004 do 7. 6. 2006 a který odpovídá výši průměrné úrokové sazby na termínovaném vkladu, na němž byly tyto prostředky před úhradou kupní ceny uloženy. Obecné soudy přihlédly k tomu, že žalobce v rozhodné době ze svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech neměl žádný přínos, ani je nijak neužíval pro sebe, havarijní stav nemovitostí ostatně jejich pronájem neumožňoval, k rozmnožení majetku žalobce tak v dané době nedošlo. Za nedůvodnou označily obecné soudy též námitku promlčení nároku na náhradu ušlého zisku, jelikož žaloba byla podána před uplynutím promlčení doby, a to objektivní (počala běžet zaplacením kupní ceny) i subjektivní (počala běžet od právní moci rozsudku, kterým byl nahrazen projev vůle žalobce ohledně prodeje Kvítkova Dvora opomenutým spoluvlastníkům).

Stěžovatelé se závěry přijatými obecnými soudy nesouhlasí, což dali najevo v ústavní stížnosti, jejíž petit směřuje výslovně jen proti nákladovým výrokům rozhodnutí soudů a dále proti výrokům týkajícím se jejich povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 665.989,- Kč. Odvolacímu soudu v ní vytkli, že se dostatečně nezabýval platností nabídky předkupního práva. Odkazovali přitom na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, které se týkalo povinnosti uvádět v nabídce předkupního práva údaj o splatnosti kupní ceny, v němž se Nejvyšší soud odklonil od právního názoru vysloveného v jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 178/2003, z něhož obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely. Stěžovatelé současně vyjádřili přesvědčení, že označení předmětných nemovitostí v nabídce předkupního práva odkazem na list vlastnictví, kde jsou nemovitosti zapsány, je pro jejich identifikaci plně dostačující. Stěžovatelé se dále ohradili proti poukazu Nejvyššího soudu na pravomocná rozhodnutí vydaná ve věci sp. zn. 6 C 264/2004, která údajně obsahují závazné posouzení platnosti nabídky předkupního práva i pro řízení o náhradě škody, považujíce ho za nepřiléhavý z důvodu, že nebyli účastníky předchozího řízení. Pokud jde o nárok žalobce ve formě ušlého zisku, stěžovatelé namítli, že mezi ztrátou výnosu žalobce z peněžní částky vybrané z bankovního účtu na úhradu kupní ceny a neplatností nabídky nemůže být příčinná souvislost, jelikož žalobce danou částku ze svého bankovního účtu převedl ve spojitosti s uzavřenou kupní smlouvou, nikoli v důsledku neplatné nabídky předkupního práva. Bylo svobodnou vůlí žalobce směnit finanční prostředky za nemovitosti, stejně jako rozhodnutí, že nerozmnoží svůj majetek o výnos z realizace vlastnického práva k nim. Obecnými soudy zastávaný názor, že vlastnictví nepřináší samo o sobě žádný přínos, pokud vlastník věc sám neužívá, ani nepronajímá, a že namísto toho mohl mít úrok z peněz zaplacených jako kupní cenu, což má představovat jeho ušlý zisk, by znamenal, že zisk ve formě úroků z kupní ceny uchází každému kupujícímu, který koupenou věc sám neužívá či nepronajímá. Takový závěr podle stěžovatelů nemůže obstát. Nesprávně byla určena též výše ušlého zisku. Obecné soudy měly zjistit reálnou výši úroků zahrnující i míru inflace a zohlednit daň z úroků. Co se týče daně z převodu nemovitostí, jíž zaplacení se žalobce též domáhal, stěžovatelé poukázali, obdobně jako v případě ušlého zisku, že k její úhradě došlo v příčinné souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, nikoliv neplatnou nabídkou předkupního práva. Výhrady stěžovatelé dále vznesli proti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s námitkou promlčení, zastávajíce názor, že subjektivní promlčecí doba počala běžet v okamžiku vynaložení peněžních prostředků na kupní cenu, neboť již v tom okamžiku žalobce věděl, že přichází o výnos z jejich uložení na bankovním účtu. Poslední námitka se týkala zamítnutí jimi navrhovaných důkazů jako nepřípustných novot ze strany odvolacího soudu.

Po zvážení stížnostní argumentace i obsahu naříkaných soudních aktů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.

V předloženém stížnostním návrhu stěžovatelé namítali porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jež spatřovali především v nesprávném právním posouzení věci obecnými soudy. K tomu Ústavní soud podotýká, že k porušení práva na spravedlivý proces by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy).

Pochybení podobného charakteru však v projednávané věci shledáno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly a svá rozhodnutí, ukládající stěžovatelům povinnost zaplatit žalobci požadovanou náhradu škody, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Právním závěrům obecných soudů, které byly přijaty na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu a podle zásady volného hodnocení důkazů, nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. Stížnostní argumentace, založená toliko na polemice s těmito závěry, vedená navíc v rovině podústavní, nebyla způsobilá konstituovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně uplatnili totožné námitky, které již dříve uvedli ve svém dovolání a jimiž se podrobně zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 24. 4. 2014. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo dovolacím soudem již jednou vysvětleno, odkazuje stěžovatele na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Pro úplnost je nutno poznamenat, že stěžovatelé se mýlí, pokud tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl zkoumat otázku platnosti nabídky předkupního práva s odkazem na rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 264/2004. Dovolací soud ve skutečnosti znovuotevření dané otázky považoval za nepřípustné s ohledem na zčásti pravomocné žalobě vyhovující rozhodnutí vydané ve sporu o náhradu škody. Stěžovatelé ve své argumentaci zcela pominuli, že o části nároku žalobce ve výši 392.947,50 Kč bylo pravomocně rozhodnuto napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s předchozím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2009, kdy kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podrobena jen dovoláním žalobce napadená měnící část předchozího rozsudku odvolacího soudu. Na rozdíl od žalobce stěžovatelé dovolání nepodali, čímž se sami zbavili možnosti zvrátit učiněný závěr soudů o neplatnosti nabídky předkupního práva.

Ani další námitka týkající se postupu odvolacího soudu ve věci návrhu stěžovatelů na doplnění dokazování ohledně možnosti pronájmu předmětných nemovitostí žalobcem a ke zjištění reálné úrokové míry v rozhodném období není opodstatněná. Odvolací soud správně nově navrhované důkazy neprovedl s odkazem na § 205a o. s. ř., neboť podmínky tohoto ustanovení v daném případě naplněny nebyly.

Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen ve specifikovaných případech, a přihlédnout k nim smí, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2 o. s. ř., jen když byly uplatněny (§ 212a odst. 3 o. s. ř.). Systém neúplné apelace, příznačný v platné právní úpravě pro sporné řízení, vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Za tím účelem ukládá občanský soudní řád účastníkovi povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání.

V posuzované věci stěžovateli navrhované důkazy směřovaly ke zjištění výše nároku žalobce na náhradu škody ve formě ušlého zisku, kterážto otázka byla předmětem sporu od počátku řízení. Stěžovatelům nic nebránilo, alespoň netvrdí opak, uvedené důkazy předložit již v průběhu dokazování před soudem prvního stupně. Je zajisté právem každého účastníka řízení posoudit, jakou procesní strategii v té které fázi řízení zvolí. V této souvislosti je ale nezbytné připomenout, že ve sporném řízení účastník nese odpovědnost nejen za svá tvrzení a za důkazy, které soudu nabídne k jejich prokázání, ale i za správně zvolenou dobu, kdy tak v řízení učiní. Nelze se přitom ztotožnit s úvahou stěžovatelů, podle níž po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu mělo být s ohledem na v něm vyslovený právní názor dáno účastníkům řízení poučení podle § 118a o. s. ř., neboť Nejvyšší soud v daném rozsudku v podstatě jen potvrdil právní názor soudu prvního stupně mimo jiné i stran důvodnosti nároku žalobce na náhradu ušlého zisku. Jinými slovy, dovolací soud nevnesl do řízení žádný nový právní náhled na věc, pročež tedy poučení účastníků ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. nebylo na místě.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud závěrem dodává, že přestože stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti navrhovali zrušení toliko rozsudků soudu prvního a druhého stupně, bylo do ústavního přezkumu zahrnuto i rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud se snaží vyvarovat přílišného formalismu, a proto vychází ve své rozhodovací činnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [viz zejm. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)] ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím obecného soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání. Poněvadž právě taková situace v projednávané věci nastala, Ústavní soud postupoval, jak shora naznačeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru