Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 227/96Usnesení ÚS ze dne 10.02.1997Právo dědit podle čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 3/7 SbNU 333
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.227.96
Datum podání15.08.1996
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 471 odst.2

99/1963 Sb., § 175t, § 175u, § 175v


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 227/96 ze dne 10. 2. 1997

U 3/7 SbNU 333

Právo dědit podle čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. R.D., zastoupeného advokátem JUDr. P.Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, č.j. 24 Co 98/96-213, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 15. 8. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1996, č. j. 24 Co 98/96-213, kterým bylo ve věci dědictví po Ing. I.D., zemřelém dne x. y. 1993, rozhodnuto tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 1995, č. j. 2 D 301/93-186, se ve výroku I. o nařízení likvidace dědictví a ve výroku II. o vyzvání věřitelů zůstavitele o oznámení pohledávek potvrzuje a ve výroku III. o neschválení dohody dědiců o vypořádání dědictví se zrušuje a v tomto rozsahu se vrací k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nařídit likvidaci dědictví podle ustanovení § 175t občanského soudního řádu lze pouze za předpokladu předlužení dědictví a nedojde-li k uzavření dohody o tom, že předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů (§ 175p odst. 1 o.s.ř.). Je tedy podle jeho názoru zcela ponecháno na úvaze soudu, zda za splnění uvedených podmínek přistoupí k nařízení likvidace dědictví či nikoli. Pokud odvolací soud neschválil výrok o neschválení dohody dědiců o vypořádání dědictví, uvedl k tomu, že tento výrok byl předčasný, resp. nadbytečný, neboť podle ustanovení § 175t odst. 3 o.s.ř. nepřipadá tento postup v úvahu a stává se proto bezpředmětným. V daném případě musí proto soud I. stupně pokračovat v řízení podle ustanovení § 175u o.s.ř., tj. provést zpeněžení veškerého majetku zůstavitele.

Zásadní námitka stěžovatele proti napadenému usnesení spočívá v tom, že soud nesprávně zhodnotil podmínky pro nařízení likvidace dědictví stanovené v § 175t o.s.ř. Podle jeho názoru soudy obou stupňů zcela pominuly možnost, kdy dědic, který má zájem dědictví nabýt, je v takové finanční situaci, že je dokonce pro věřitele výhodnější, aby tento dědic majetek zůstavitele převzal a pohledávky věřitelů uspokojil nejen z dědictví, jak by tomu bylo v případě likvidace, ale též ze svého majetku, v rozsahu uvedeném v § 470 odst. 1 občanského zákoníku. Dále pak upozorňuje, že při likvidaci dědictví může být faktická výše uspokojených pohledávek výrazně menší než obecná cena majetku, neboť může dojít k situaci, že majetek se nepodaří zpeněžit (§ 175u odst. 2 o.s.ř.). Stěžovatel se s ohledem na systematiku procesu vyslovuje pro prioritu dohody o vypořádání dědictví a teprve pokud ta je v rozporu s dobrými mravy či zákonem a soud ji neschválí, má být pokračováno podle dalších ustanovení o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí obou soudů jsou v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícím právo na dědění majetku. Tímto ustanovením je, jak dále uvádí, zaručována jistota zachování rodinného majetku, avšak této jistoty byli dědicové zbaveni. Pro úplnost stěžovatel uvádí, že odvolací soud přehlédl též procesní pochybení soudu I. stupně, který mu nedoručil usnesení ze dne 22. 4. 1994, č.j. 2 D 301/93-102, neboť nebyly splněny podmínky doručení podle § 47a o.s.ř., a mělo mu být doručeno do vlastních rukou. Proto nemohlo předmětné rozhodnutí podle § 175n o.s.ř. nabýt právní moci a nebyly tedy podmínky pro další pokračování řízení. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje zrušit napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, požádal Ústavní soud o vyjádření účastníka řízení, Městský soud v Praze. Z podaného vyjádření vyplývá, že se jedná výhradně o posouzení právní otázky, zda nařízení likvidace dědictví podle § 175t o.s.ř. je závislé na projevu vůle dědiců či nikoli. Názor vyslovený stěžovatelem v ústavní stížnosti považuje za shodný s argumentací obsaženou v podaném odvolání. Tento názor však nemá podle soudu oporu v zákoně. Navíc, jak dále konstatuje, není tento názor aplikovatelný na případ, kdy dědic je jen jeden a potvrzuje se mu nabytí dědictví. Pokus aplikovat uvedený názor i na tento případ by musel vést buď k závěru, že tam, kde je dědic jen jeden, který dal najevo neodmítnutím dědictví, že má zájem dědit, je již likvidace dědictví vyloučena, nebo k závěru, že je třeba z tohoto hlediska odlišovat případy s jedním dědicem a případy s více dědici (což by vedlo k nerovnému posuzování dědiců), nebo konečně k závěru, že jediný dědic, který dědictví neodmítl, se musí ještě zvlášť vyjádřit, zda chce dědit (pak by byla likvidace vyloučena) nebo zda dědit nechce (a pak by byla přípustná). Soud rovněž ve svém vyjádření připomíná, že účelem likvidace je kromě ochrany dědiců i ochrana věřitelů. Přímé uspokojení věřitelů z výtěžku likvidace dědictví je v případě značně předluženého dědictví spolehlivější a bezprostřednější formou uspokojení pohledávek, neboť je zajišťováno soudem přímo v dědickém řízení. Při nabytí předluženého dědictví jsou naproti tomu věřitelé závislí na tom, zda jim dědici své dluhy ve smyslu § 470 o.z. ve správném poměru uhradí. V opačném případě jim nezbývá, než se domáhat zaplacení dluhu žalobou za plnění, popř. výkonem rozhodnutí. Likvidací dědictví lze těmto dvěma nadbytečným řízením předejít.

Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí dále vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2D 301/93, s jehož obsahem se seznámil. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že J. R. D. jakožto zástupce rodičů po zemřelém I. D., navrhl dne 6. 4. 1994 tzv. konvokaci věřitelů podle § 175n o.s.ř. Obvodní soud pro Prahu 2 pak usnesením ze dne 22. 4. 1994, č. j. 2D 301/93-102, vyzval věřitele k oznámení pohledávek. Toto usnesení bylo dne 25. 4. 1994 vyvěšeno na úřední desce. V protokolu sepsaném dne 7. 3. 1995 je konstatováno, že ze zákona dědí čtyři dědici rovným dílem - rodiče, bratr a švagrová, tj. každý 1/4, a že lhůta k přihlášení pohledávek skončila dne 10. 6. 1994. Během tohoto jednání došlo k soupisu majetku a dluhů s tím, aby se dědicové k němu ve stanovené lhůtě vyjádřili a aby notář v tomto smyslu informoval věřitele. Na jednání, které pokračovalo dne 20. 3. 1995, byly JUDr. R.D. uvedeny připomínky a výhrady k provedenému soupisu a zároveň byl vznesen požadavek, aby nebyly poskytovány žádné informace věřitelům, neboť dovětek protokolu ze dne 7. 3. 1995, kdy přítomní žádají, aby notář informoval věřitele, byl doplněn do protokolu v okamžiku jeho vzdálení se z jednací místnosti a byl z nepozornosti podepsán. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 se dne 2. 5. 1995, č j. 2D 301/93-155, byla určena obecná cena majetku zůstavitele ke dni úmrtí částkou Kč 641 837,45, výše dluhů Kč 4 061 230,20 a výše předlužení dědictví Kč 3 419 392,80. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 5. 1995, což bylo dne 7. 8. 1995 oznámeno věřitelům a nařízeno jednání na den 5. 9. 1995 za účelem možnosti uzavření dohody podle § 175p o.s.ř. Na tomto jednání bylo konstatováno, že převážná většina věřitelů se k jednání nedostavila, a proto je vyloučeno uzavření předmětné dohody. Dědicové poté předali notáři dohodu o vypořádání dědictví, která byla pojata do protokolu. Dohoda obsahovala ujednání o tom, že veškerý majetek zůstavitele nabývá jeho bratr JUDr. R.D., který zároveň odpovídá věřitelům za dluhy do výše ceny nabytého dědictví, a to jak z podstaty dědictví, tak i vlastním majetkem. Dále pak jedním ze zúčastněných věřitelů byla navržena likvidace dědictví. K tomuto návrhu se přidali tři další věřitelé, z nichž jeden vzal návrh zpět. Poté soud I. stupně rozhodl tak, jak je již uvedeno výše.

Ústavní soud při posuzování skutečností uvedených v ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny.

Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a občanského soudního řádu a v rámci tohoto postupu hodnotit podmínky pro jejich uplatnění. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů při svém rozhodování postupovaly správně, když vycházely ze skutkového stavu, který byl podle údajů a výsledku šetření nesporně zjištěn. Účastníci řízení měli možnost se vyjádřit ke všem provedeným návrhům a byli seznámeni s postupem řízení ve věci projednávaného dědictví. Ústavní soud připomíná, že řízení o dědictví musí nutně vycházet z právních skutečností, které upravují ustanovení hmotného dědického práva. Ve smyslu ustanovení § 471 odst. 2 o.z. pokud nedojde v případě předluženého dědictví k dohodě mezi dědici a věřiteli o tom, že dědictví bude přenecháno k úhradě dluhů, řídí se povinnost dědičů plnit tyto dluhy ustanoveními o.s.ř. o likvidaci dědictví, tedy podle § 175t až § 175v o.s.ř. Aplikaci procesních ustanovení, která je považována v ústavní stížnosti za spornou, resp. nesprávnou, Ústavní soud neshledal z hlediska ústavnosti za zásah do práva zaručujícího dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné upozornit, že záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno. Smyslem ústavněprávní garance je tedy vyloučit jakékoli pochybnosti o tomto institutu jako takovém. Na druhé straně však právo zaručující dědění nelze automaticky slučovat s právem vlastnit majetek tvořící předmět dědictví. Tvrzení stěžovatele, že právem na dědění je zaručována jistota zachování rodinného majetku, nemá s ohledem na výše uvedené žádné ústavněprávní opodstatnění.

Dále pak je třeba mít na zřeteli, že jakákoli jiná interpretace ustanovení § 175t o.s.ř. by vedla k potlačení práv věřitelů a nebyla by jim tak poskytnuta náležitá ochrana, což by mělo za následek porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv či svobod.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že mu nebylo doručeno usnesení o konvokaci věřitelů, Ústavnísoud zjistil z vyžádaného spisu, že předmětné rozhodnutí bylo, jak požaduje ustanovení § 175n o.s.ř., uveřejněno vyvěšením na úřední desce v souladu s ustanovením § 47a o.s.ř Tato námitka je však s ohledem na ustanovení § 47 odst. 1 o.s.ř. zcela irelevantní.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavnísoud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do práva zaručujícího dědění ani jinému zásahu, ve kterém by bylo možné spatřovat porušení práv garantujících spravedlivý proces vedený nezávislým a nestranným soudem. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru