Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2268/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2016:4.US.2268.16.1
Datum podání12.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2268/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Pavla Gotvalda, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2016 č. j. 18 C 87/2015-47 a návrhu, aby České republice byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a současně navrhuje, aby České republice byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení v částce 8 228 Kč.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným usnesením byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení 3 120 Kč s přísl. a bylo mu uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Uvedené částky se stěžovatel domáhal z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v České Lípě ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel uvádí, že tuto částku musel vynaložit na vyřízení výzvy Finančního úřadu v České Lípě, která obsahovala neurčité a nesplnitelné požadavky. Soud žalobu zamítl s odůvodněním, že náklady, které žalobci v odvolacím daňovém řízení vznikly, nelze požadovat z titulu náhrady škody, neboť není splněna jedna ze základních podmínek vzniku nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., totiž existence nezákonného rozhodnutí anebo nesprávného úředního postupu.

Stěžovatel s právním závěrem soudu nesouhlasí. Namítá, že odůvodnění napadaného rozsudku je pouze obecného charakteru, neuvádí nic konkrétního a rozsudek je nespravedlivý. Uvádí výhrady proti rozhodnutí o nákladech řízení a vyjadřuje přesvědčení, že žalované České republice i v případě jejího úspěchu ve věci nároku na náhradu škody či imateriální újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. nelze přiznat paušální náhradu nákladů řízení, neboť se nejedná o účelně vynaložené náklady potřebné k bránění jejích práv. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení není dostatečně odůvodněno a výrok je pro stěžovatele překvapivý. Stěžovatel si je vědom bagatelnosti vymáhané částky, nicméně je přesvědčen, že se jedná o systémovou otázku, přičemž výrok obvodního soudu vybočuje z ustálené soudní praxe.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Je tak zřetelně akcentována doktrína minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel brojí proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 3 120 Kč a v nákladovém výroku o částce 900 Kč, tj. o plnění zdaleka nedosahujícím částky 10 000 Kč (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.).

V projednávané věci se tedy jedná o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. V takových případech je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). I když tedy v minulosti Ústavní soud i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, a to ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).

Ústavní soud dodává, že každý případ posuzuje individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům věci. Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu o nezbytnosti kasačního zásahu Ústavního soudu představuje i intenzita, s jakou mělo být event. do ústavně zaručených základních práv zasaženo. V napadené věci jde o typický bagatelní spor, neboť částka, o niž bylo řízení vedeno, zjevně nepředstavuje hodnotu, jejíž absence by se mohla významněji promítnout do majetkové sféry stěžovatele. Stěžovatel v podstatě namítá pouze nesprávnou interpretaci podústavního práva s následným porušením práva na spravedlivý proces. Uvedené právo však není právem samoúčelným; jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva vykazuje tak nízkou intenzitu, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3929/14 II. ÚS 3201/15, I. ÚS 561/15 a další).

V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí návrhu nebyly splněny podmínky, aby mohla České republice být uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

JUDr. Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru