Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2266/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUDNÍ EXEKUTOR - Přerov - Vrána Tomáš
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
Dražba
insolvence/řízení
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2266.15.1
Datum podání27.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 109 odst.1 písm.c, § 142 písm.a, § 146 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2266/15 ze dne 11. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Václava Kříže, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 3544/2014-161, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. 13 Co 16/2014 a usnesení JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 4. 12. 2013 č. j. 103 Ex 19234/12-159, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 7. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, ze dne 4. 12. 2013 č. j. 103 Ex 19234/12-159, byl v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 103 Ex 19234/12 proti stěžovateli jako povinnému udělen příklep na blíže specifikované vydražené nemovitosti, jež byly v jeho vlastnictví. Dražební jednání se konalo v 13.00 hodin navzdory tomu, že téhož dne v 10.06 byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku vyhláška Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 2013 č. j. KSPL 52 INS 34784/2013-A-2 o zahájení insolvenčního řízení v insolvenční věci, v níž se stěžovatel nacházel v postavení dlužníka. Podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, proto nebylo možné exekuci provést. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení odvolání, jemuž však Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. 13 Co 16/2014 nevyhověl a napadené rozhodnutí potvrdil. Následně podané dovolání zamítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 3544/2014-161.

3. Z posledně uvedeného usnesení se podává, že i když Nejvyšší soud uznal nesoulad postupu soudního exekutora, který provedl exekuci bez ohledu na zahájené insolvenční řízení, s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, důsledky této nezákonnosti byly ve smyslu § 146 odst. 1 insolvenčního zákona ještě před rozhodnutím odvolacího soudu zhojeny v důsledku odmítnutí insolvenčního návrhu věřitele pro vady. Usnesení o příklepu tudíž vyvolalo zákonem předvídatelné účinky, pročež byl dán zákonný předpoklad pro potvrzení usnesení o udělení příklepu jako věcně správného. Jiné porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby nebylo povinným namítáno a nevyplynulo ani z obsahu spisu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje výše uvedený právní závěr. Pro posouzení, zda podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona nebyla dána překážka provedení předmětné dražby, je podle jeho názoru podstatné pouze to, že v době jejího provedení bylo zahájeno insolvenční řízení. Výklad, podle něhož lze při rozhodnutí o odvolání proti usnesení, kterým byl udělen příklep, zohlednit, zda insolvenční návrh nebyl odmítnut pro vady, by vedl k právní nejistotě, neboť posouzení zákonnosti tohoto příklepu by bylo závislé zcela na tom, zda třetí subjekt (další věřitel) svůj návrh doplní či nikoliv, příp. zda přistoupí do insolvenčního řízení další věřitel, apod. Jinými slovy, takovýto subjekt by mohl libovolně navodit situaci, zda příklep bude nebo nebude ve výsledku udělen. Za této situace měl být stěžovatel nezákonným způsobem zbaven svého majetku, a tedy zkrácen na svých právech ve smyslu § 336k odst. 3 o. s. ř. Zároveň mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud měl navíc rozhodnout v rozporu se svou předchozí judikaturou, konkrétně s usnesením ze dne 26. 6. 2013 č. j. 20 Cdo 3794/2012, v němž bylo za relevantní okamžik pro posouzení důsledků § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona označeno udělení příklepu vydražiteli.

II.

5. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.

6. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde přitom i v dané věci.

7. Právní výklad, podle něhož má odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady za následek dodatečné zhojení nezákonnosti usnesení o udělení příklepu, jež bylo vydáno po zahájení insolvenčního řízení, byl v napadených rozhodnutích odvolacího i dovolacího soudu náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodněn, a nelze v něm spatřovat žádný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Právní jistota stěžovatele nebyla v jeho důsledku nepřípustně dotčena, protože jako povinný musel s konáním dražby počítat. Ostatně účelem § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, jak uvedl již Nejvyšší soud, je primárně zabránění tomu, aby nebyl zmařen výsledek insolvenčního řízení a aby majetek dlužníka sloužil předně k uspokojení pohledávek přihlášených v insolvenčním řízení, a nikoliv ochrana práv dlužníka. Potvrzením uvedeného usnesení se tedy odvolací a dovolací soud nedopustily svévolné aplikace § 109 odst. 1 písm. c) a § 146 odst. 1 ve spojení s § 142 písm. a) insolvenčního zákona. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění jejich rozhodnutí.

8. Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatele ohledně nerespektování předchozí judikatury Nejvyššího soudu. Jím zmíněné usnesení se totiž zabývalo jinou otázkou, a to, zda může být provedena dražba majetku dlužníka po zahájení insolvenčního řízení na jeho majetek, jestliže samotné dražební jednání bylo zahájeno ještě před tím, než nastaly právní účinky zahájení insolvenčního řízení. Mezi právními závěry obsaženými v tomto usnesení a v napadených rozhodnutích žádný rozpor není.

9. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2015

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru