Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2265/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
interpretace
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2265.10.1
Datum podání04.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 125, § 120, § 122


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2265/10 ze dne 10. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T. G. Masaryka 1/II, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2010 č. j. 7 Co 1000/2010-92, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu, rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 3. 2010 č. j. 6 C 246/2009-70 byla zamítnuta žaloba České televize (vedlejší účastnice), jíž se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 135,- Kč jako nezaplaceného televizního poplatku za měsíc červenec 2009 a přirážky 10.000,- Kč pro nesplnění oznamovací povinnosti spolu s příslušenstvím. K odvolání podanému vedlejší účastnicí Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 31. 5. 2010 č. j. 7 Co 1000/2010-92 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit předmětnou částku 10.135,- Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení. Stěžovatel provozuje restauraci, ve které je umístěn televizor, za nějž nebyl uhrazen předmětný televizní poplatek ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o rozhlasových a televizních poplatcích"). Stěžovatel v průběhu řízení tvrdil, že se nejedná o zařízení technicky způsobilé k reprodukci televizního vysílání ve smyslu zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, ale o pouhou atrapu. Tento závěr po ohledání na místě samém bez přítomnosti žalující strany učinil i okresní soud. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil s tím, že k ,,místnímu šetření" nemohl soud prvního stupně přihlédnout, neboť provedený úkon nesplňuje zákonné předpoklady podle ustanovení § 130 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo ,,o. s. ř."), a zjištění takto učiněné soudem prvního stupně mimo rámec důkazních prostředků nelze proto použít ve smyslu ustanovení § 125 o. s. ř.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že výklad ustanovení § 125 o. s. ř. provedený v dané věci Krajským soudem v Českých Budějovicích je nepřípustný, zužující a formalistický. Dle stěžovatele je totiž zřejmé, že jednotlivé důkazní prostředky zákon vypočítává pouze příkladmo. Obecně je důkazním prostředkem vše, co je způsobilé zjistit skutkový stav. Zákon předepisuje způsob provedení těch důkazů, které výslovně zmiňuje v demonstrativním výčtu. Bude-li prováděno dokazování za pomoci jiných důkazních prostředků, soud sám určí způsob provedení důkazu podle povahy konkrétního důkazního prostředku. Postup soudu prvého stupně a následné vyjádření soudem zjištěného stavu věci v dokazování pokládá stěžovatel za zcela konformní citovanému zákonnému ustanovení a soud jednal výše uvedeným způsobem zřejmě z důvodu, že sám bez toho, aby výsledek jeho zkoumání mohl být dopředu ovlivněn některým z účastníků, zjišťoval a zjistil stav věci, který následně tvořil základ jeho rozhodnutí. Zřejmě z uvedeného důvodu nenařídil ohledání za účasti účastníků. Okresnímu soudu tak nic nebránilo, aby své výše uvedené zjištění z místa samotného v dokazování použil jako listinný důkaz. Stěžovatel má za to, že obecně platí, že základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, tak jak vyplývá z Listiny, v sobě zahrnuje především požadavek na řádný procesní postup obecných soudů, který odpovídá pravidlům stanoveným v právních předpisech a naopak postup odvolacího soudu je v příkrém rozporu s tímto postulátem. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 6 C 246/2009, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvádí, že nesdílí názor stěžovatele ohledně výkladu ustanovení § 125 o. s. ř. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že soud provedl místní šetření (ohledání) v podvečerních hodinách dne 23. 2. 2010. K němu nepředvolal žádného z účastníků řízení, stěžovatel byl tomuto místnímu šetření přítomen pouze proto, že se v době místního šetření nacházel na provozovně. Soud prvního stupně tak dle krajského soudu porušil ustanovení § 122 odst. 1 a 2 o. s. ř., podle nějž soud provádí dokazování při jednání, případně mimo jednání či prostřednictvím dožádaného soudu, kdy ovšem účastníci mají právo být přítomni u takového dokazování. Svým neformálním postupem soud prvního stupně účastníkům řízení takovou možnost odepřel. Soud prvního stupně si byl dle názoru krajského soudu svého pochybení zřejmě vědom a při jednání provedl důkaz záznamem z provedeného místního šetření jako důkazem listinným. Listinné důkazy však v rámci své důkazní povinnosti ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. předkládají či označují účastníci řízení, nelze v řízení vytvářet listinné důkazy na základě ohledávací činnosti samotného soudu. Takto bezbřeze nelze vykládat ustanovení § 125 o. s. ř., podle nějž za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, jak namítá stěžovatel. Proto i toto zákonné ustanovení obsahuje příkladmý výčet důkazních prostředků. Nelze z ustanovení § 125 o. s. ř. dovodit, že při pochybení soudu při provádění dokazování lze takový důkaz hodnotit tak jako jiný důkaz. Při takovém výkladu přípustných důkazních prostředků by nebylo vždy možné zajistit jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, a to rovnost účastníků ve smyslu § 18 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud proto setrvává na svých závěrech a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

6. Shora uvedené vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

7. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněná ústavním pořádkem České republiky.

8. Ústavní soud dále uvádí, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není tak zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva" a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), sv. 33, str. 371].

9. Základem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, a to v důsledku užití nepřípustného, zužujícího a formalistického výkladu ustanovení § 125 o. s. ř. odvolacím soudem a odmítá návazně jím učiněný právní závěr. Stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněná argumentace směřuje tak v podstatě k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil krajským soudem provedený výklad příslušného zákonného ustanovení a na jeho základě jím učiněný právní závěr a dospěl tak k jinému, pro stěžovatele příznivému závěru.

10. Ústavní soud podotýká, že krajský soud v Českých Budějovicích v daném ohledu vyložil předmětné ustanovení § 125 o. s. ř. srozumitelně (viz č. l. 94) a Ústavní soud neshledal důvodu se s jeho názory neztotožnit. Ústavní soud připomíná, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu váže - mimo jiné - obecné soudy k tomu, aby ve svém řízení dbaly (zákonem) stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a dále, aby účastníkům řízení umožnily účast na něm, a to tak, aby v něm mohli uplatnit všechna procesní práva, která jim zákon pro ta která řízení poskytuje (viz nález sp. zn. III. ÚS 189/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 166, str. 233). Veřejnost soudního jednání, právo účastníka soudního řízení být u jednání před soudem přítomen a jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům náleží k základním nejen procesním, ale především též ústavním podmínkám spravedlivého procesu. Účastník využitím svého práva spolupůsobit při provádění důkazů přispívá k hodnocení provedených důkazů soudem a tedy i k závěru o pravdivosti skutkových tvrzení. Naopak jestliže soud provedl dokazování mimo vlastní jednání a očividně tak vyloučil účastníky řízení z možnosti se k provedeným důkazům vyjádřit, pak použití takového důkazu by nejen odporovalo ustanovením občanského soudního řádu, ale i ústavním podmínkám spravedlivého procesu zaručeného čl. 36 Listiny (viz nález III. ÚS 113/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 129, str. 449).

11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k ústavní stížností napadenému rozhodnutí nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru