Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2264/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-sever
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.2264.17.1
Datum podání21.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 549/1991 Sb.; o soudních poplatcích; § 9/4/a), § 9/6

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2264/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jindřišky Nové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2017 č. j. 56 Co 399/2016-403 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 3. 2016 č. j. 3 C 338/2012-291, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 6 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2017 č. j. 56 Co 399/2016-403, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 17. 7. 2017 Jindřiška Nová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 199 646 Kč, o povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, a o zaplacení částky 14 582 Kč s příslušenstvím. Napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2017 (který stěžovatelka v petitu i jiných částech ústavní stížnosti nesprávně označila jako rozsudek č. j. 56 Co 399/2016-400) navrhla stěžovatelka zrušit jen ve výroku II v části, jíž byly potvrzeny výroky V (náklady řízení) a VI (soudní poplatek) napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 18. 3. 2016 č. j. 3 C 338/2012-291, a ve výroku III.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 6 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2017 č. j. 56 Co 399/2016-403.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně v občanskoprávním sporu tvrdí, že má za Zemědělským družstvem Třemošná pohledávku spočívající v nároku na vypořádání majetkového podílu v družstvu dle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech.

Dne 30. 11. 2012 žalobkyně podala u Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen "nalézací soud") žalobu na společnost Třemošenská a. s., se sídlem v Třemošné, Brožíkova 862 (dále jen "žalovaná"), pro neplnění nároků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a zákona č. 254/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyně tvrdila, že je dědičkou po své matce Marii Kelíškové, která jako oprávněná osoba vyzvala JZD Třemošná o vydání pozemků a o náhradu za živý a mrtvý inventář, který byl vnesen do zemědělského družstva, a který činí spolu s majetkovým podílem částku 214 524 Kč. Žalovaná převzala veškeré závazky zemědělského družstva, avšak nevyrovnala se s těmito závazky vůči žalobkyni ani částečně, neuzavřela s žalobkyní nájemní smlouvu, a to ani přes písemné urgence. Částky, které žalovaná společnost žalobkyni poskytuje, nepokryjí ani daně z nemovitosti.

Dne 18. 3. 2016 rozsudkem č. j. 3 C 338/2012-291 nalézací soud zamítl návrhy žalobkyně, kterými se domáhala zaplacení částky 199 646 Kč (výrok I) a uzavření nájemní smlouvy (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni specifikované nájemné (výrok III), žalobu zamítl co do částky 11 610 (výrok IV), žalobkyni uložil povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 108 803,20 Kč (výrok V) a povinnost zaplatit českému státu soudní poplatek ve výši 11 727 Kč (výrok VI). Podle nalézacího soudu v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná převzala závazky Zemědělského družstva Třemošná, a v řízení jí tak nemůže být uložena povinnost zaplatit žalobkyni požadovaný transformační podíl. Důvodem k zamítnutí žaloby žalobkyně na vyplacení transformačního podílu tudíž byl nedostatek pasivní legitimace žalované v tomto řízení.

Dne 14. 3. 2017 rozsudkem č. j. 56 Co 399/2016-403 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") odvolání žalobkyně proti výroku III rozsudku nalézacího soudu ze dne 18. 3. 2016 č. j. 3 C 338/2012-291 odmítl (výrok I), rozsudek nalézacího soudu v ostatních výrocích potvrdil (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 33 638 Kč (výrok III).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvedla, že "bylo souběžně podáno i dovolání" a že z hlediska subsidiarity je otázkou, zda dovolání, v němž je mimo jiné navrhováno přerušení řízení a postoupení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a § 9 odst. 6 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, je účinným prostředkem k dosažení jejího práva.

IV.

Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených, blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

V daném případě byla ústavní stížností napadena rozhodnutí civilních soudů za situace, kdy doposud nebylo o dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 3. 2017 č. j. 56 Co 399/2016-403 rozhodnuto.

Stěžovatelce jsou tudíž nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení odvolacího soudu považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která má, resp. bude mít k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.

Návrh na zrušení zákonného ustanovení má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru