Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2257/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDaňové řízení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2257.14.1
Datum podání03.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 117, § 9 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2257/14 ze dne 2. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Jaroslavy Šustrové, právně zastoupené advokátem JUDr. Petrem Folprechtem, Nádražní 344/23, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 6 Afs 2/2014-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 10 Af 23/2013 byla zamítnuta žaloba, kterou stěžovatelka brojila proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2011 č. j. 4084/11-1100. Tímto rozhodnutím byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2009 č. j. 2717/09-1100. Následně podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy nepřipuštěním obnovy řízení zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nejvyšší správní soud se dostatečně nevypořádal s právní argumentací stěžovatelky, podle níž měl příslušný krajský soud připustit provedení jí navržených důkazů. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že se mělo jednat o výslechy vyjmenovaných zaměstnanců Finančního úřadu ve Vimperku, jež měli být slyšeni k tomu, jak probíhala daňová kontrola, proč nebyly kladeny určité otázky a jak byly hodnoceny jednotlivé důkazy. Výslechem mělo být dále objasněno, zda na zaměstnance finančního úřadu někdo působil či se je snažil jinak ovlivnit a jakým způsobem jsou honorováni s ohledem na zjišťování daňových nedoměrků. Tím, že obecné soudy nepřipustily provedení dalších důkazů, jednaly v rozporu nejen se svou vlastní judikaturou, ale též judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Stěžovatelka dále poukázala na porušení některých ustanovení daňového řádu, které ukládají správci daně povinnost zjistit skutečný stav věci, správně zjistit a stanovit daň, přičemž musí vycházet ze skutečného obsahu právního úkonu. Ustanovení § 9 odst. 2 daňového řádu ukládá správci daně povinnost soustavně zjišťovat předpoklady pro vznik nebo trvání povinností osob zúčastněných na správě daní, jakož i činit úkony ke splnění těchto povinností. Výše uvedené správce daně v daném případě nečinil, neboť byl honorován podle doměrku daně a nikoliv podle plnění zákonných povinností. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 151/2004, nebo na rozsudek téhož soudu sp. zn. 1 Ans 1/2007 či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 116/96.

Stěžovatelka dále navrhla Ústavnímu soudu, aby předvolal a vyslechl v ústavní stížnosti uvedené svědky. Obecný soud sice není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, ovšem vždy se v rámci odůvodnění rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl. Týká-li se navržený důkaz rozhodné skutečnosti, je soud povinen důkaz provést a nemůže provedení důkazu pominout. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že pokud obecný soud neprovede výslech svědků, nemůže a priori vědět, že nebude do řízení vneseno nějaké novum. Názor soudu, podle něhož veškeré skutečnosti a důkazy, které byly žalobkyní navrženy, mohla tato uplatnit již v původním řízení, je neudržitelný, neboť soud má statut nezávislosti a nestrannosti.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli, případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.

Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyl v řízení před správními soudy proveden navržený důkaz (svědecká výpověď), je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů se dostatečně podávají důvody, pro které soudy - poté co navržený důkaz podrobily hodnocení ohledně jeho významu pro posouzení důvodů pro obnovu daňového řízení - k jeho provedení nepřistoupily. O situaci tzv. opomenutých důkazů tak jít z povahy věci nemůže (srov. v obecné rovině sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 a další).

Základní spornou právní otázkou, kterou správní soudy musely vyřešit, je, zda byl dán některý z důvodů obnovy ve smyslu zákona o správě daní a poplatků. Důvodem obnovy řízení totiž může být, jak připomněl i Nejvyšší správní soud, pouze taková skutečnost, která měla být součástí skutkových zjištění, na jejichž základě byla stanovena daňová povinnost, jejíž existence nebyla z objektivních (daňovým subjektem nezaviněných) příčin v době rozhodování známa, a nemohla být proto vzata v úvahu. Stěžovatelka přitom neuvádí žádnou skutečnost, pro kterou nemohla požadovat provedení navržených důkazů již v řádném daňovém řízení. Nejvyšší správní soud tak zcela přiléhavě konstatoval, že pokud by přisvědčil postupu navrženému stěžovatelkou, popřel by tím její odpovědnost za řádné a včasné splnění její důkazní povinnosti. V podrobnostech lze zcela odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru