Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2253/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/propuštění z vazby
lhůta/hmotněprávní
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2253.15.1
Datum podání26.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 72 odst.1, § 73b odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2253/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Andriyho Patskana., t. č. Věznice Brno - Bohunice, právně zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, Na Křivině 1363/4, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 9 To 121/2015 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. 11 Nt 303/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 11 Nt 228/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 9 To 506/2014 byl stěžovatel vzat do vazby, a to v souladu s ustanovením § 67 písm. a) a b) tr. ř.

Dne 2. 2. 2015 podal stěžovatel na Krajské státní zastupitelství v Brně podnět ke zrušení vazebního důvodu podle § 67 písm. b) tr. ř. Dne 11. 2. 2015 vydal příslušný státní zástupce usnesení, jímž dle § 73b odst. 4 rozhodl tak, že pominul důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. ř.

Dne 16. 2. 2015 podal obviněný žádost o propuštění, o níž Okresní soud v Jihlavě rozhodoval dne 2. 3. 2015 ve vazebním zasedání pod č. j. 11 Nt 303/2015. Přestože se konalo vazební zasedání o žádosti obviněného o propuštění, což je patrné i z protokolu o vazebním zasedání, v závěrečném návrhu přítomný státní zástupce navrhl, aby soud rozšířil vazební důvody o důvod vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. ř. a soud jeho návrhu vyhověl, přičemž žádost o propuštění zamítl, jak je uvedeno výše. Podanou stížnost ze dne 11. 3. 2015 pak Krajský soud v Brně shora citovaným usnesením dne 23. 4. 2015 zamítl dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015 bylo obhájkyni po opakovaných urgencích doručeno datovou schránkou až po téměř 3 měsících, dne 15. 7. 2015, obviněnému toto usnesení s překladem bylo doručeno až dne 22. 7. 2015.

Dne 29. 6. 2015 podal příslušný krajský státní zástupce k Okresnímu soudu v Jihlavě návrh dle § 72 odst. 1 tr. ř. na ponechání obviněného stěžovatele ve vazbě. O tomto návrhu rozhodoval Okresní soud v Jihlavě dne 22. 7. 2015 ve vazebním zasedání, kdy návrhu vyhověl, přičemž písemné vyhotovení rozhodnutí ani protokol z vazebního zasedání nebyly stěžovateli do dne podání ústavní stížnosti doručeny.

Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že právní moc posledního rozhodnutí o vazbě byla 29. 12. 2014, kdy krajský soud zamítl stížnost obviněného podanou proti rozhodnutí o jeho vzetí do vazby. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 9 To 121/2015 vyplývá, že zákonná tříměsíční lhůta dle § 72 odst. 1 tr. ř. se v tomto případě počítá od rozhodnutí státního zástupce o pominutí vazebního důvodu dle § 67 písm. b) tr. ř., tedy od 11. 2. 2015. Pokud je toto stanovisko krajského soudu správné, pak státní zástupce byl povinen podat návrh na ponechání obviněného ve vazbě nejpozději dne 28. 4. 2015. Dle názoru obhajoby však návrh na ponechání obviněného ve vazbě dle § 72 odst. 1 a 2 tr. ř. měl být podán ve lhůtě, počínající od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě - 29. 12. 2014, tedy nejpozději dne 14. 3. 2015. Protože do konce tříměsíční zákonné lhůty, v níž je soud povinen přezkoumávat existenci vazebních důvodů, nebylo o dalším trvání vazby pravomocně rozhodnuto, nelze povinnost dle ustanovení § 72 odst. 1 a 2 tr. ř. přenášet na obviněného v tom smyslu, že by návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby nahradila jeho žádost o propuštění. V rámci rozhodování dle § 72 odst. 1 tr. ř. musí existovat konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a srozumitelným podkladem pro trvání vazby. Stěžovatel považuje za zásadní porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu tu skutečnost, že na základě žádosti obviněného o propuštění z vazby došlo k rozšíření vazebního důvodu o další. V ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny 4 důvody rozhodování o vazbě, přičemž logickým výkladem a smyslem tohoto ustanovení je přezkum trvání důvodů vazby či jejich změny ve smyslu odpadnutí některého důvodu vazby, nikoli jeho přidání. Soudu nebyl doručen návrh státního zástupce na prodloužení vazby a nelze za něj považovat ani závěrečný návrh státního zástupce po ukončení řízení ve vazebním zasedání.

Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby, je nezbytné, aby "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí mající způsobilost zakládat právní následky. Za jiné rozhodnutí o vazbě je v daném případě nutno považovat rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dle § 72 odst. 1 tr. ř., nikoli rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/03.

Od okamžiku omezení osobní svobody obviněného uplynula doba osmi měsíců, během níž byl návrh státního zástupce na ponechání obviněného ve vazbě podán až dne 29. 6. 2015, tedy více než 7 měsíců po vzetí do vazby. Soudem byl zmíněný návrh projednán až dne 22. 7. 2015, tedy 8 měsíců od vzetí do vazby.

Dále stěžovatel vyšel ze skutečnosti, že mu bylo doručeno rozhodnutí o opravném prostředku, podaném proti rozhodnutí o žádosti o propuštění až na začátku vazebního zasedání dne 22. 7. 2015. V projednávané věci navíc obecné soudy nepostupovaly v souladu s trestním řádem, podle něhož je soud povinen vyřizovat vazební věci přednostně a bez zbytečného odkladu. Rozhodnutí stížnostního soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby ze dne 16. 2. 2015 bylo doručeno stěžovateli až po 4 měsících od jeho vydání. Pravomocné rozhodnutí o podané žádosti o propuštění se tak obviněný dozvěděl až po více než 5 měsících od jejího podání.

Periodické rozhodování o dalším trvání vazby stanovené trestním řádem je jedním z nástrojů, jehož účelem je přispět ke zrychlení vazebního řízení. Za okamžik, který je rozhodující pro počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v § 72 odst. 1 tr. ř., je v posuzované věci třeba považovat nejpozději moment, kdy toto rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci. Jestliže by se tato lhůta počítala až od doby, kdy státní zástupce podle § 73b odst. 4 tr. ř. rozhodl o odpadnutí vazebního důvodu podle § 67 písm. b) tř. ř. nebo dokonce od právní moci rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby, mohlo by to vést, což se v daném případě i stalo, k umělému a nepřípustnému prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby (srov. nález II. ÚS 234/08).

Zákonná lhůta, v níž musí být rozhodnuto o dalším trvání vazby, nemá charakter lhůty pořádkové a její smysl a význam nepřipouští stav, že by její nedodržení nemělo žádný následek, tj. žádný vliv na další omezení osobní svobody jednotlivce (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 692/02 a IV. ÚS 253/03). Stěžovatel má za to, že výše uvedenými pochybeními obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že ústřední námitkou stěžovatele je otázka zákonnosti vazby s ohledem na délku jejího trvání, resp. rozhodování o jejím dalším trvání. Při posuzování této otázky vycházel Ústavní soud z toho, že dne 29. 12. 2014 nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvalení vazby. Z ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že v přípravném řízení je soudce povinen rozhodnout k návrhu státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění na svobodu, a to nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě. Zmíněná tříměsíční lhůta tedy začala plynout dne 30. 12. 2014 a bylo povinností soudce, aby se důvodností vazby obviněného zabýval nejpozději do 29. 3. 2015. Nic přitom soudu, případně státnímu zástupci nebránilo v tom, aby o propuštění obviněného z vazby na svobodu rozhodli v dřívějším termínu.

V případě, že soud vydá v mezidobí tzv. jiné rozhodnutí o vazbě, je zřejmé, že se jedná o ten typ rozhodnutí, od jehož právní moci se bude následně počítat výše zmíněná tříměsíční lhůta pro případné opětovné prodloužení vazby. Zákon přitom taxativně nestanoví, která rozhodnutí soudu lze považovat za "jiná rozhodnutí o vazbě". Z dostupné odborné literatury vyplývá, že se nejedná jen o rozhodnutí uvedená v § 74 odst. 1 tr. ř., ale též kupříkladu o rozhodnutí o změně vazebních důvodů ve smyslu jejich rozšíření (§ 73b odst. 4) nebo rozhodnutí, jímž se zamítá žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu jako nedůvodná, rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu a nebyly zároveň přijaty nabídka slibu, záruky, dohledu nebo předběžného opatření (§ 73 odst. 1 písm. a-d) k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. Stejně tak lze odkázat na: Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, 864 s.

Z výše uvedeného plyne, že pokud se příslušný okresní soud zabýval z podnětu obviněného jeho návrhem na propuštění z vazby a současně s tím projednal návrh státního zástupce na rozšíření důvodů vazby, je třeba lhůtu pro opětovný přezkum vazby počítat právě od právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem je ta skutečnost, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo v souladu s § 72 tr. ř. rozhodováno o vazbě. Bylo by zcela v rozporu s účelem a efektivitou trestního řízení, pokud i za výše popsaného procesního stavu by měl státní zástupce za povinnost podat návrh na vydání rozhodnutí o prodloužení vazby. Z ústavněprávního hlediska je v souvislosti s uvedeným podstatné především to, zda okresní soud rozhodující o žádosti o propuštění, resp. o návrhu na rozšíření důvodů vazby, přihlédl při svém rozhodování k tomu, že se jedná o rozhodnutí, na něž jsou trestním řádem kladeny přísnější požadavky, než je tomu u usnesení, jímž je obviněný brán do vazby. Zde má Ústavní soud na mysli především podmínky dané ustanovením § 71 odst. 1 tř. ř. podle něhož obecné soudy při přezkoumávání důvodu vazby přihlížejí také k tomu, zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním obviněného z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

Z napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že ve věci probíhá poměrně široké shromažďování důkazních materiálů. Byl vyhotoven znalecký posudek soudního znalce z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická počítačová expertíza, byly vyžádány podklady pro zmapování pohybu stěžovatele na hranici Polsko - Bělorusko. Soud dále poukázal na to, že vedle právní pomoci polské strany bude nezbytné požádat o právní pomoc též běloruskou stranu. Ve věci byla vyžádána vyjádření z oboru kriminalistika a balistika, které nejsou doposud k dispozici. Stejně tak není doposud vyhotoveno vyjádření z oboru kriminalistika odvětví metalografie. Cestou právní pomoci byla ve vztahu k Ruské federaci rovněž vyžádána zpráva, která prověří alibi uváděné stěžovatelem. Tato zpráva opět nebyla soudu zatím k dispozici. Další, obecným soudem nastíněný směr dokazování, se zabývá prověřením předloženého dokladu o pobytu stěžovatele, Tetjany Lopojdy a Kristýny Lopojdy během sporného období v hotelu Vervaci ve městě Taranrok. V souvislosti s posuzováním složitosti případu a zmařením či ztížením trestního stíhání bylo dále obecnými soudy zjištěno, že na stěžovatele byla dne 5. 2. 2009 podána obžaloba u Městského soudu v Praze, o níž nebylo do dne rozhodování vazebního soudu pravomocně rozhodnuto. Současně bylo poukázáno na skutečnost, že usnesením policejního orgánu PČR KŘP kraje Vysočina, SKPV, OOK Jihlava ze dne 27. 2. 2015, č. j. KRPJ-89457-450/TČ-2012-160071, došlo ke spojení trestní věci stěžovatele a spoluobviněné Tetjany Lopojdy, a je tedy zřejmé, že trestná činnost stěžovatele může být širšího rozsahu, než se doposud soudilo. Přednesením těchto argumentů má Ústavní soud za dostatečně osvědčenou nezbytnost ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž má za to, že se obecné soudy řádně vypořádaly i s důvody, pro které není možné obviněného v této fázi trestního stíhání propustit na svobodu.

K argumentaci stěžovatele stran podání návrhu státního zástupce na rozšíření důvodů vazby lze uvést, že tento by měl být v ideálním případě podán ještě před zahájením vazebního zasedání. Nicméně vývoj soudního řízení nelze vždy zcela předpokládat, a pokud v průběhu soudního řízení vytanou nové skutečnosti, těžko lze bránit státnímu zástupci v tom, aby svůj návrh na rozšíření důvodů vazby během soudního řízení nevznesl. Z ústavněprávního hlediska je v obdobných případech podstatné především to, zda příslušný soudce vytvořil obviněnému v rámci soudního řízení dostatečný procesní prostor, v němž by tento mohl být slyšen a v němž by mohl vznášet své protiargumenty. V opačném případě nelze dospět k závěru, že by byla zachována zásada kontradiktornosti trestního řízení. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovateli nebyla dána možnost na vznesený návrh státního zástupce reagovat, a proto nemá Ústavní soud za to, že by v souvislosti s touto námitkou došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Navíc, v předmětném případě příslušný okresní soud, který přezkoumával důvody pro trvání vazby uvedené v § 67 písm. a) tr. ř., změnil důvody vazby tak, že je rozšířil o vazební důvod uvedený v § 67 písm. c) tr. ř. Je tedy zřejmé, že vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. ř. u stěžovatele stále existoval a i kdyby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, protože státní zástupce nemohl vznést v rámci řízení o žádosti o propuštění návrh na rozšíření vazby, fakticky by to na jeho postavení ničeho nezměnilo.

Část právní argumentace se odvíjí od tvrzení stěžovatele, podle něhož nebyl návrh státního zástupce na prodloužení vazby podán včas. Z ustanovení § 140 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že usnesení je v právní moci a je vykonatelné, pokud proti němu zákon neumožňuje podat stížnost. V předmětném případě bylo ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně vydáno dne 23. 4. 2015 (kdy nabylo právní moci) a od následujícího dne, tj. od 24. 4. 2015 počala v souladu s ustanovením § 72 odst. 1 tř. ř. běžet tříměsíční lhůta, v níž musí dojít k přezkoumání důvodu vazby. Nejzazší termín pro opětovné posouzení důvodu vazby tak připadal na 24. 7. 2015. Pokud tedy státní zástupce podal v projednávané věci návrh na ponechání obviněného ve vazbě dne 29. 6. 2015, lze konstatovat, že tak učinil v zákonné lhůtě tří měsíců podle § 72 odst. 1 tr. ř.

Namítá-li stěžovatel, že "údaj" o jeho ponechání ve vazbě nebyl konstatován výrokovou částí napadeného usnesení Okresního soudu v Jihlavě, je třeba odkázat na jeho výrok IV., v němž se výslovně hovoří o změně důvodu vazby a o jejím rozšíření. Není tedy pochyb o tom, od kterého právního titulu má být dále počítána lhůta k podání žádosti o propuštění z vazby či - to byla ostatně podstata nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/03. Ústavní soud v uvedeném nálezu nezpochybnil možnost rozhodovat o žádosti o propuštění z vazby a o ponechání obviněného ve vazbě jediným rozhodnutím. V rámci výrokové části tohoto jediného rozhodnutí však musí dojít k odlišení těchto dvou procesních postupů. To se v předmětném případě také stalo. Odkaz na výše uvedený nález tak považuje Ústavní soud za nepřípadný.

Vzhledem ke shora řečenému Ústavní soud konstatuje, že podle jeho náhledu byla celá doba vazby pokryta rozhodnutím soudu o vazbě, resp. o jejím rozšíření. Z toho důvodu nemá Ústavní soud za to, že by v dané věci došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. To však ještě nebrání tomu, aby se Ústavní soud nepozastavil nad tím, kdy bylo stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni, doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti obviněného proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. 3. 2015. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis Okresního soudu v Jihlavě, z něhož seznal, že tvrzení stěžovatele stran doručování se zakládá na pravdě. Rozhodnutí stížnostního soudu bylo doručeno Okresnímu soudu v Jihlavě až dne 9. 7. 2015 a ten jej zaslal právní zástupkyni stěžovatele až dne 15. 7. 2015. Je sice pravdou, že doručení usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o podaném opravném prostředku, nemá vliv na právní moc usnesení, nicméně vyhotovovat rozhodnutí ve vazební věci v rozsahu necelých tří stran několik měsíců považuje Ústavní soud za nepřípustné. Navíc se jednalo o řízení trestní, v němž je třeba lpět na zachování práv obviněného v co nejširším rozsahu. Tuto skutečnost Ústavní soud krajskému soudu vytýká.

Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru