Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 225/02Nález ÚS ze dne 13.12.2002Možnost účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSmlouva
opravný prostředek - řádný
rozhodnutí meritorní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/28 SbNU 385
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.225.02
Datum vyhlášení09.01.2003
Datum podání15.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 219, § 220, § 221


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 225/02 ze dne 13. 12. 2002

N 154/28 SbNU 385

Možnost účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

I. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002,

čj. 58 Co 324/01-98, 58 Co 325/01 a rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 6 ze dne 6. 10. 2000, čj. 6 C 140/96-79, za účasti Městského

soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. spol. s r.o., se sídlem

v Praze 8, jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem účastníků

bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, čj. 58 Co

324/01-98, 58 Co 325/01 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze

dne 6. 10. 2000, čj. 6 C 140/96-79, se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2001 se

stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, čj. 58 Co 324/01-98,

58 Co 325/01 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10.

2000, čj. 6 C 140/96-79, jimiž byla pravomocně uznána povinnou

zaplatit žalobci částku 151.200,- Kč, s příslušenstvím. Jednalo se

o spor ze smlouvy o dílo, v němž vedlejší účastník M., spol.

s r.o., se sídlem v Praze (žalobce), se domáhal zaplacení

realizace vzduchotechniky v provozovně solária stěžovatelky, a ta

se bránila tím, že své dílo nedokončil a nezprovoznil.

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů

bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý

proces, konkrétně zásada rovnosti účastníků řízení před soudem,

zakotvená v čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 37

odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že ve věci

rozhodující odvolací soud se ztotožnil s jejími odvolacími důvody,

nicméně napadený rozsudek potvrdil z jiných právních důvodů, když

dospěl k názoru, že vedlejší účastník (žalovaný) od smlouvy o dílo

odstoupil. Tento závěr se stěžovatelka dověděla až z písemného

vyhotovení rozsudku, neměla tedy možnost jakkoliv proti němu

brojit, neboť nemá právo podat dovolání. S uvedeným právním

závěrem nesouhlasí a spatřuje v něm porušení svého práva na

spravedlivý proces, zejména proto, že vedlejší účastník se nikdy

nedovolával toho, že by od smlouvy odstoupil. Je toho názoru, že

městský soud jí měl dát možnost vyjádřit se k nově pojaté právní

situaci, prvostupňový rozsudek zrušit a věc vrátit se závazným

právním názorem soudu prvého stupně.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v jeho postupu, ani

napadenými rozsudky, nedošlo k porušení práva stěžovatelky na

spravedlivý proces. Odvolací jednání proběhlo veřejně,

stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, kterému byla dána

možnost se ve věci osobně vyjádřit. Rozhodnutí soudu odvolacího

bylo veřejně vyhlášeno, odůvodněno, účastníci byli poučeni

o nepřípustnosti dovolání. Odvolací námitky stěžovatelky nebyly

shledány opodstatněnými. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní

stížnost byla jako návrh neopodstatněný odmítnuta.

M.. spol. s r.o., jako vedlejší účastník, se k ústavní

stížnosti nevyjádřil. Ústavní stížnost mu byla zaslána k vyjádření

na adresu sídla uvedenou v obchodním rejstříku, zásilka do

vlastních rukou však byla vrácena s poznámkou "odstěhoval se bez

udání adresy". V tomto směru byly učiněny tři neúspěšné pokusy

o doručení.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu

6, sp. zn. 6 C 140/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými

podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je

třeba zcela vyhovět a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky

s postupem odvolacího soudu, který v situaci, kdy potvrdil

rozsudek soudu prvého stupně na základě odlišného právního názoru

(dle něhož dopis žalobce ze dne 13. 2. 1995, ve kterém

stěžovatelku upozorňuje na porušení její povinnosti a na to, že

již nadále trvá jen na zaplacení částky 151.200,- Kč, je

odstoupením od smlouvy, i když to v něm není výslovně uvedeno), jí

nedal možnost v řízení před obecným soudem se proti této nové

argumentaci bránit. Jak plyne z právního názoru obsaženého

v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 257/98 (Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, č. 10), kterým je

IV. senát vázán (§ 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů), a který sdílí i on, nejsou-li podle

§ 221 odst. 1 o. s. ř. podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu

rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o. s.

ř. rozhodnutí potvrdí, jen je-li věcně správné. Věcnou správností

se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost

právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský

soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna

právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně

neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního

rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se

tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu,

případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního

nebyly relevantní. V daném případě, jak je výše uvedeno, k takové

změně právního náhledu odvolacím soudem došlo. Napadeným rozsudkem

odvolacího soudu tak došlo k porušení § 219 o.s.ř. a současně bylo

zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl.

36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že jí, jako účastníku

řízení, byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem,

spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat. Nebyla

tedy respektována povinnost soudů dbát při výkladu právních

předpisů především účelu a smyslu ústavně garantovaných základních

práv a svobod.

Ústavní soud si je vědom principu minimalizace zásahů do

rozhodovací činnosti obecných soudů, nicméně s přihlédnutím

k právu stěžovatelky na rozhodování bez zbytečných průtahů (čl.

38 odst. 2 Listiny) považoval v této věci za vhodnější zrušit

i napadený rozsudek soudu prvého stupně. Proto podle § 82 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších

předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru