Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2240/20 #1Usnesení ÚS ze dne 06.10.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
Dovolání
In dubio pro reo
trestná činnost
pravidla silničního provozu
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2240.20.1
Datum podání04.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1 písm.g

40/2009 Sb., § 147


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2240/20 ze dne 6. 10. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, sídlem Bráfova tř. 764/50, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 7 Tdo 93/2020-398 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2019 č. j. 5 To 214/2019-373, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 8, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 3. 2019 č. j. 2 T 78/2018-353 uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 147 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Daného přečinu se stěžovatel podle zjištění okresního soudu dopustil stručně řečeno tím, že dne 22. 4. 2018 ve 12:00 hod. jako řidič osobního automobilu tov. zn. Škoda Favorit porušil § 4 písm. a) a § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), tím, že se jako účastník silničního provozu nechoval ohleduplně a ukázněně, a svým jednáním ohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob i svůj vlastní, neboť jako řidič vozidla při odbočování vlevo na místo ležící mimo pozemní komunikaci ohrozil řidiče jedoucí za ním a nedbal zvýšené opatrnosti, čímž zapříčinil vznik dopravní nehody tak, že při jízdě ve směru od obce Dalešice na obec Valeč začal odbočovat vlevo na polní cestu v době, kdy za ním jedoucí řidič motocyklu Kawasaki R 650 A již zahájil manévr předjíždění a ve snaze zabránit střetu strhnul motocykl doprava, přičemž narazil do pravé zadní části automobilu a následně spadl s motocyklem na vozovku, přičemž utrpěl tříštivou hrubě fragmentovanou frakturu střední části levého klíčku, sériovou frakturu přední boční části oblouku 3. až 7. žebra vlevo, zlomeninu 5. a 6. žebra vzadu vpravo, podvrtnutí a natažení krční páteře, zhmoždění kyčle a kolena vlevo s povrchovými oděrkami, zhmoždění ramene a paže s dobou omezení obvyklé denní činnosti nejméně do 6. 6. 2018 s déle trvající dobou léčení.

3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči (dále jen "státní zástupce okresního státního zastupitelství"). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle § 259 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství doplnil výrok o trestu tak, že podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu.

4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně podrobně rekapituluje průběh trestního řízení, obsah svého odvolání proti rozsudku okresního soudu, obsah dovolání proti rozsudku krajského soudu a obsah odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, krajského soudu i Nejvyššího soudu. Dále namítá, že Nejvyšší soud nepřípadně vyhodnotil jeho námitku, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tvrdí, že o důvodech vyloučení se dozvěděl až po rozhodnutí odvolacího soudu, proto tuto námitku nemohl vznést dříve. Rovněž poukazuje na to, že rozhodující soudy nepřipustily jakoukoliv pochybnost o skutkovém stavu věci, nevzaly v úvahu jeho verzi a uvěřily výpovědím svědků, kteří mají vztah k poškozenému, a tedy i určitý zájem na výsledku řízení. Za naprosto nepřijatelné označuje závěry soudů týkající se výpovědí svědků J. S. a J. V. (zasahujících hasičů). V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, nepřípustného nakládání s důkazy a jejich nepřiměřeného hodnocení. Zdůrazňuje, že lze-li v trestním řízení dospět na základě provedeného dokazování k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje pravidlo in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu vytýká, že se k výpovědím shora jmenovaných svědků nevyjádřil a podotýká, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musí vypořádat s uplatněnými námitkami. K tomu rovněž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu.

6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, že na danou trestní věc nelze aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (pozn. N 199/83 SbNU 197, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Má za to, že i podíval-li by se skutečně bezprostředně před odbočením do zrcátka a dokonce spatřil-li by poškozeného, nemohl již nehodě nijak zabránit pro dřívější reakci poškozeného, a že naopak by následky mohly být ještě horší. Právní argumentace Nejvyššího soudu podle něj nedává ve věci smysl.

7. Závěrem stěžovatel uvádí, že u něj nebyl dán žádný důvod ani pro uložení trestu zákazu činnosti, neboť ač je vyššího věku, nikdy se ničeho protiprávního nedopustil, jeho jednání bylo posouzeno jako nedbalostní, při nehodě nebyl ovlivněn žádnou návykovou látkou ani nejel nepřiměřenou rychlostí. Dodal, že vyjádřil lítost nad zraněním poškozeného i přes své přesvědčení, že danou nehodu zavinil poškozený pozdním zaregistrováním ukazatele o změně směru jízdy, a že samotná vysoká výměra uloženého trestu zákazu činnosti (tj. třicet měsíců) ho utvrdila v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

10. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi závěry vypracovaných znaleckých posudků či mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.

12. V nyní posuzované věci považoval krajský soud závěry učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů, s jejichž hodnocením se plně ztotožnil. Zdůraznil, že trestné jednání stěžovatele bylo provedenými důkazy, které tvoří ucelený řetězec důkazů svědčících o jeho vině, spolehlivě prokázáno a jeho obhajoba byla vyvrácena jako účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Ohledně hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí zasahujících hasičů J. S. a J. V., na což stěžovatel poukazuje i v ústavní stížnosti, se krajský soud přiklonil k názoru okresního soudu s tím, že nemá pochybnosti o tom, že poškozený byl po dopravní nehodě schopen komunikovat např. o tom, kde cítí bolest apod., avšak že považuje za nereálné, aby těžce zraněný člověk popisoval krátce po utrpěném úrazu způsob, jak došlo k dopravní nehodě, při které toto zranění utrpěl. K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (N 199/83 SbNU 197), na který rovněž odkázal i v podané ústavní stížnosti, krajský soud uvedl, že toto rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť stěžovatel, na rozdíl od případu, kterého se zmíněný nález týká, nedal znamení o změně směru jízdy a poškozený neporušil žádné povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a to včetně povinnosti nepředjíždět jiné motorové vozidlo v místě zákazu předjíždění. Okresnímu soudu nedal krajský soud za pravdu pouze ohledně uloženého trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný, proto stěžovateli uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.

13. K výtkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu může Ústavní soud pouze uvést, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo zčásti odmítnuto, neboť opakované námitky stěžovatele vznesené v dovolání (které uplatnil i v podané ústavní stížnosti) neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu soud neshledal jakékoliv pochybení. Poukázal na to, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní, a že nebyly-li akceptovány návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, stalo se tak po zvážení takových návrhů krajským soudem a jejich řádném zamítnutí pro zjevnou nadbytečnost. V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.

14. Namítal-li stěžovatel vyloučení příslušného senátu krajského soudu z toho důvodu, že daný senát se podle jeho mínění snažil vyhovět svému kolegovi ze státního zastupitelství, nejvyšší soud správně shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť jejím obsahem není žádné relevantní tvrzení, které by mohlo odůvodnit postup podle § 30 trestního řádu. Ústavní soud má ve shodě s názorem Nejvyššího soudu za to, že na závěr o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení nemůže mít vliv ani nesouhlas stěžovatele s jeho procesním postupem, např. s rozsahem dokazování nebo hodnocením důkazů, a že na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatele na údajně velmi přísný trest zákazu činnosti ve výměře třiceti měsíců, neboť daný trest nelze vhledem k okolnostem věci považovat za nepřiměřeně přísný.

15. Za pravdu nelze dát stěžovateli ani v tom jeho mínění, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, které vyplývá ze zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a jež vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].

16. Dospěje-li však soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nesly znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.

17. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru