Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 224/17 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
advokát/ustanovený
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.224.17.1
Datum podání23.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a, § 7

99/1963 Sb., § 30, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 224/17 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem Lannova tř. 16/13, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 2495/2016-231, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015 č. j. 17 Co 144/2015-182 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 6. 2014 č. j. 15 C 85/2012-129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo vnitra) zaplacení částky 135 000 Kč jako náhrady imateriální újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími správních orgánů.

Rozhodnutím Městského úřadu Polná č. j. 3201/601/03/3 ze dne 1. 10. 2003 bylo vyhověno žádosti oprávněné osoby o zrušení místa trvalého pobytu stěžovatele a bylo rozhodnuto, že stěžovateli zaniká právo trvalého pobytu v X. a místem jeho trvalého pobytu nadále bude sídlo ohlašovny. Rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina č. j. KUJI 18431/2003 PS ze dne 10. 12. 2003 bylo stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítnuto. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ca 218/2006-126 ze dne 10. 3. 2010 bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení, neboť se správní orgány nezabývaly případným titulem zakládajícím právo stěžovatele k předmětnému bytu. Rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina č. j. KUJI 30285/2010, KUJI 1843/2003 PS ze dne 30. 4. 2010 bylo prvostupňové správní rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno, neboť navrhovatelka řízení v mezidobí zemřela. Výše uvedenými zrušenými rozhodnutími správních orgánů měla stěžovateli vzniknout imateriální újma.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 stěžovatelovu žalobu zamítl. Dle nalézacího soudu byla v předmětném správním řízení řešena zejména otázka evidenční, která nezasáhla osobní sféru osoby, jejíž údaj v evidenci je rušen, natolik intenzivně, aby bylo možno hovořit o vzniku odpovědnosti státu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze stěžovatelovo odvolání zamítl. Odvolací soud prvně upřesnil, že se stěžovatel domáhal náhrady nemateriální újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, nikoli nesprávným úředním postupem, přičemž náhrady újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením se stěžovatel údajně domáhá v jiném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2.

Krajský soud se dále ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, že stěžovateli v důsledku uvedených správních rozhodnutí nemohla vzniknout újma. Nadto soud uvedl, že tato rozhodnutí nelze považovat za nezákonná, neboť v řízení bylo i poté pokračováno a následně bylo zastaveno pro úmrtí navrhovatelky.

Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť stěžovatel argumentoval vesměs judikaturou týkající se náhradou za nesprávný úřední postup, leč v projednávané věci šlo o náhradu újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím.

Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že mu nejdříve nebyl v nalézacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, ačkoli pozdější žádosti vyhověno bylo, a to přestože nedošlo k žádné změně ve stěžovatelových poměrech. Vzhledem k tomu, že ze zdravotních důvodů se stěžovatel na doporučení lékaře nezúčastnil soudního jednání, byla stěžovateli kvůli neustanovení advokáta odepřena možnost tvrdit do skončení prvního jednání skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy. Nemohl ani reagovat na argumenty protistrany.

Pokud jde o samotné zamítnutí žaloby, stěžovatel nesouhlasí, že by zrušená správní rozhodnutí nemohla být považována za nezákonná. Argumentuje, že správní řízení bez jeho zavinění trvalo neúměrně dlouhou dobu téměř 13 let, během nichž byl v neustálé nejistotě stran svého trvalého bydliště. Jak je v ústavní stížnosti zdůrazněno, ke dni 31. 12. 2016 nedošlo žádným rozhodnutím k zániku trvalého pobytu stěžovatele k danému bytu. Stěžovatel nadále má v bytě trvalý pobyt, který nezanikl a je zákonný. Ve skutečnosti celé správní řízení dosud trvá, a to s Liborem Urbanem jako novým nájemcem. Stěžovatel vysvětluje, že řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2, na které odkazoval odvolací soud, nesouvisí s předmětnou kauzou, neboť je v něm rozhodováno o neodůvodněných průtazích v řízení před správním soudem.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Pokud jde o otázku ustanovení advokáta, Ústavnímu soud nezbývá než zopakovat, co již uvedl odvolací soud, a sice že o neustanovení advokáta rozhodl nalézací soud usnesením č. j. 15 C 85/202-98 ze dne 25. 3. 2014, proti kterému si stěžovatel nepodal odvolání, ačkoli byl o této možnosti řádně poučen. V citovaném usnesení jsou důvody neustanovení advokáta řádně vysvětleny a na jejich ústavní konformitě pak nemění nic ani skutečnost, že posléze soud advokáta přesto ustanovil (což byl v dovolání v tomto směru stěžovatelův jediný argument). Pokud jde o jednání nalézacího soudu ze dne 25. 6. 2014, stěžovatel sám navrhl, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.

Ústavní soud v této souvislosti nadto připomíná, že soudní řízení hodnotí jako celek. Stěžovatel v odvolacím i dovolacím řízení advokátem zastoupen byl. Stěžovatel uvádí, že v důsledku zmeškání prvního jednání mu bylo znemožněno následně doplňovat tvrzení a důkazy, případně reagovat na námitky protistrany. Nikterak ovšem nespecifikuje, která tvrzení chtěl nad rámec všeho již uvedeného v žalobě doplnit (a bylo mu to znemožněno), případně na které argumenty protistrany nemohl reagovat (a to např. ani v odvolání). Stěžovatel naopak i v ústavní stížnosti na jiném místě uvádí, že vše potřebné vylíčil v žalobě.

K samotné otázce náhrady způsobené újmy Ústavní soud předně konstatuje, že jak uvedl již odvolací soud, v řízení bylo rozhodováno o náhradě imateriální újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. Veškerá stěžovatelova argumentace poukazující na délku řízení a nejistotu tím způsobenou je tedy bezpředmětná, neboť dle rozhodnutí odvolacího soudu se o náhradě újmy způsobené délkou řízení rozhoduje v samostatném řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel sice nyní v ústavní stížnosti namítá, že v uvedeném řízení je řešená jiná otázka, tuto námitku měl nicméně v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti uplatnit již v dovolání, což neučinil. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vycházel z tohoto stěžovatelem do té doby nerozporovaného závěru odvolacího soudu, a Ústavní soud se tak touto námitkou nemůže nyní zabývat.

Odvolací soud založil své rozhodnutí, podle něhož není stěžovatelův nárok na náhradu imateriální újmy způsobené nezákonným rozhodnutím opodstatněný, na dvou argumentech. Dle prvního zrušená správní rozhodnutí nelze považovat na nezákonná pro účely zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel s tímto závěrem v ústavní stížnosti nesouhlasí, nicméně zde je nutno opět poukázat na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, neboť stěžovatel tuto otázku v souladu s požadavky občanského soudního řádu vůbec nevymezil v dovolání, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší soud (a stěžovatel tento závěr nezpochybňuje).

I kdyby se však Ústavní soud touto argumentací zabýval a ztotožnil se s ní, nemohlo by to být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť zjevně obstojí druhý argument odvolacího soudu (a na jeho základě rozhodl i soud nalézací), a sice že stěžovatelem uvedenými správními rozhodnutími žádná újma nevznikla. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nespecifikuje - nad rámec námitek ohledně délky řízení - jak konkrétně se rozhodnutí o zrušení jeho trvalého pobytu na předmětné adrese dotklo jeho osobní sféry do té míry, že je na místě jej odškodnit dle zákona č. 82/1998 Sb.

Je potřeba zdůraznit, že ačkoli rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu může zasáhnout do práv osoby, o jejímž trvalém pobytu se rozhoduje (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 64/2005-108 ze dne 6. 2. 2007), toto rozhodnutí v žádném případě nemá dopady na její práva k dotčené nemovitosti (viz i § 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel). Jakékoli stěžovatelovo případné strádání způsobené např. absencí bydlení tedy se správním řízením, v jehož rámci došlo ke zrušení dvou rozhodnutí, vůbec nesouvisí. V citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu jsou vyjmenovány případy, kdy může mít rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu negativní důsledky ve vztahu k osobě, o jejíž údaje se jedná (jde např. o problémy související s aktivním či pasivním volebním právem), stěžovatel ale neuvádí, že by jakýkoli z důsledků, které lze přičítat daným správním rozhodnutím, u něj nastaly, natožpak že by způsobily imateriální újmu. Žádná taková újma ostatně nevyplývá ani z podané žaloby, kde sice stěžovatel bez bližších podrobností zmiňuje problémy s doručováním, nicméně v řízení vyplynulo, že se stěžovatel na adrese, která byla předmětem sporu, reálně již více než deset let nenachází, tudíž ani tuto případnou "újmu" nelze spojovat s tím, že po určitou dobu měl stěžovatel trvalý pobyt evidován na ohlašovně.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru