Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2239/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkžaloba/na určení
pozemek
Restituce
osoba/oprávněná
PoznámkaPodána stížnost k ESLP č. 20939/11;
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2239.10.1
Datum podání02.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.2, § 13 odst.6, § 13 odst.7

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2239/10 ze dne 14. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. V., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 č. j. 28 Cdo 1298/2009-168 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. června 2008 č. j. 29 Co 567/2007-129, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. srpna 2010, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zakotvená práva zaručená v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z předložené ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka postupní smlouvou získala od původní oprávněné osoby nárok na bezúplatný převod pozemku z vlastnictví státu. O žalobě stěžovatelky, podané dne 10. srpna 2006 o neplatnost smlouvy o bezúplatném převodu pozemku a o určení vlastnictví, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. dubna 2007 č. j. 6 C 346/2006-82 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. července 2007 č. j. 6 C 346/2006-98) tak, že je neplatná smlouva (č. 101 699 0512) o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 1664/4 v katastrálním území Tanvald, uzavřená mezi Pozemkovým fondem ČR a Městem Tanvald a že se zamítá žaloba stěžovatelky o určení, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika. O odvolání stěžovatelky i žalovaných Pozemkového fondu ČR a Města Tanvald proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. června 2008 č. j. 29 Co 567/2007-129 tak, že napadený rozsudek změnil s tím, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy z 12. prosince 2005 byla zamítnuta a potvrdil v části zamítající žalobu, že vlastníkem pozemku je Česká republika. Na základě dovolání, podaného stěžovatelkou, Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne ze dne 12. května 2010 č. j. 28 Cdo 1298/2009-168 odmítl dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně a zamítl dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na svoji konstantní judikaturu a na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ji podává z důvodu formalistického a se základními ústavními principy nekonformního výkladu práva ze strany obecných soudů, pokud jde o tzv. restituční tečku a jejího dopadu na subjektivní práva osoby, která jako postupník nabyla právo na vydání náhradního pozemku, které marně uplatňovala po státu jako osobě povinné. Stěžovatelka podle svého názoru měla vůči Pozemkovému fondu ČR právní nárok na vydání náhradního pozemku, požádala o vydání určitého konkrétního pozemku a Pozemkový fond jednající de facto jako orgán úřední moci, tuto žádost akceptoval již v roce 1998, přislíbil ji naplnit a byl tak vázán svým příslibem.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Otázkou vydání tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval. Nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.), bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a k jejich dědicům. Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále zůstala v platnosti lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek, stanovená v ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. Právní názor Ústavního soudu, kterým je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), je v citovaném plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (in http://nalus.usoud.cz) podrobně odůvodněn. Uvedený nález charakterizuje oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto výkladu odchýlit ani na základě argumentace stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatelky respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z něhož vychází i následující judikatura (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2913/07, II. ÚS 3008/07 nebo I. ÚS 86/08 in http://nalus.usoud.cz) a dovodily zánik nároku stěžovatelky na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejích namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že k návrhu nebyla přiložena avizovaná plná moc právního zástupce Mgr. MUDr. Zdeňka Kubici.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. září 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru