Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2237/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozh... více
Věcný rejstříkodůvodnění
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
Vydržení
půjčka
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2237.14.1
Datum podání02.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134, § 553


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2237/14 ze dne 8. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Pavla Gregůrka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Václavem Hochmannem, Rašínova 68, Zlín, za vedlejšího účastenství Boženy Hlavínové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014 č. j. 30 Cdo 1685/2014-299, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 26. 2. 2014 č. j. 59 Co 21/2014-248 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 12. 2013 č. j. 36 C 78/2012-197, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Dne 28. 4. 2000 uzavřeli stěžovatel a vedlejší účastnice smlouvu o půjčce, na základě které poskytl stěžovatel vedlejší účastnici půjčku ve výši 109.000,- Kč. Za účelem zajištění byla mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce. Na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva k bytové jednotce ve prospěch stěžovatele do katastru nemovitostí, a to s právními účinky ke dni 28. 4. 2000.

Po dvanácti letech sdělila vedlejší účastnice stěžovateli, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva považuje za absolutně neplatnou pro absenci ujednání o vypořádání se v případě, když vedlejší účastnice nevrátí stěžovateli poskytnutou půjčku řádně a včas. Právní zástupce vedlejší účastnice poukázal rovněž na to, že smlouva o zajišťovacím převodu práva vykazuje znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě.

Přesto, že stěžovatel projevil ochotu poskytnout vedlejší účastnici v případě zaplacení dlužné částky součinnost za účelem zápisu její osoby do katastru nemovitostí, ta této možnosti nevyužila a v květnu 2012 podala proti stěžovateli žalobu na určení vlastnického práva k bytové jednotce. Po proběhlém soudním řízení vyhlásil Okresní soud ve Zlíně dne 18. 9. 2012 rozsudek č. j. 36 C 78/2012-83, kterým žalobě vedlejší účastnice vyhověl. Důvodem takového postupu byl závěr, že sporná smlouva o zajišťovacím převodu práva vykazuje všechny znaky propadné zástavy. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud dne 2. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 907/2013-180 tak, že rozsudek nalézacího soudu a usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud přitom vyšel z toho, že je třeba přihlédnut k výjimečným okolnostem případu spočívajícím v dlouhodobé nečinnosti vedlejší účastnice, jakožto i reflektovat judikaturu a právní nauku z doby uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva.

Dne 10. 12. 2013 rozhodl ve věci opětovně Okresní soud ve Zlíně, a to tak, že žalobě vedlejší účastnice vyhověl. Okresní soud nezměnil svůj právní názor a uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva vykazuje všechny znaky propadné zástavy. Podle okresního soudu nemohl stěžovatel vlastnické právo ani vydržet, neboť údajně pozbyl dobrou víru. Právní nauku z doby uzavření smlouvy vyložil okresní soud zcela nepochopitelně v neprospěch stěžovatele. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku obdržel stěžovatel již dne 11. 12. 2013 po pouhých dvacetišesti hodinách od jeho vyhlášení - uvedené svědčí o tom, že soud prvního stupně měl písemné vyhotovení rozsudku připraveno již předem a poslední jednání ve věci tak nemohlo na právním názoru soudu ničeho změnit. K podanému odvolání byl napadený rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. Následně podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel se zásadně neztotožňuje s právní argumentací obecných soudů a poukazuje na celou řadu, ať již procesních či hmotněprávních pochybení. Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele překvapivé, neboť koliduje s předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu. Stěžovateli není zřejmé, proč Nejvyšší soud předchozímu dovolání stěžovatele vyhověl, když nyní považuje zajišťovací smlouvu o převodu práva za tzv. propadnou zástavu. K vydržení vlastnického práva Nejvyšší soud uvedl, že stěžovateli vydržecí doba ani nikdy nezačala běžet, neboť nemohl být objektivně v dobré víře.

Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy podústavního práva a rozhodnutí obecných soudů stojí v příkrém rozporu s celou řadou nálezů Ústavního soudu. Obecné soudy dospěly v předmětné věci nejen k nesprávným skutkovým zjištěním, ale i nesprávným právním závěrům. To se pak týká především smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce ze dne 28. 4. 2000. Nesprávná zjištění se týkají toho, že uvedená smlouva byla vyhodnocena jako tzv. propadná zástava a dále nemožnosti vydržení vlastnického práva k bytové jednotce.

Za tzv. jiné vady řízení stěžovatel považuje skutečnost, že obecné soudy nerespektovaly závěry obsažené v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 907/2013-180, vydaného ve věci stěžovatele. Tam uvedený závěr nerespektoval ani sám Nejvyšší soud, když při svém druhém rozhodování v téže věci dospěl ke zcela jiným závěrům, než ve svém předchozím rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud uzavřel, že je zajišťovací smlouva tzv. propadnou zástavou, byla jí nepochybně již i při prvním rozhodování Nejvyššího soudu a postup soudu je pro stěžovatele stěží pochopitelný.

Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací soud měl svůj v pořadí druhý rozsudek již předpřipravený před jednáním konaném 10. 12. 2013, což se projevilo i v tom, že soud nijak nereagoval na námitky, které stěžovatel vznesl v rámci svého závěrečného návrhu.

Za jinou vadu řízení považuje stěžovatel i tu skutečnost, že nebyly respektovány závazné nálezy Ústavního soudu. Jednalo se kupříkladu o nález sp. zn. I. ÚS 625/03, v němž je mimo jiné uvedeno, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Výkladu a interpretace smlouvy se pak týkají další stěžovatelem zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/05, I. ÚS 436/05, II. ÚS 571/06, I. ÚS 3061/11 nebo IV. ÚS 4905/12.

V projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce je tzv. propadnou zástavou, a to s ohledem na ujednání obsažená v článku X. body 10.3 a 10.4 uvedené smlouvy. Pro stěžovatele je jen těžce uchopitelná právní argumentace obecných soudů. Zatímco nalézací i odvolací soud setrval na svém názoru, že se v daném případě jedná o propadnou zástavu, Nejvyšší soud zaujal tento právní názor až ve svém druhém rozhodnutí. Za tohoto stavu je však nepochopitelné, proč Nejvyšší soud nezaujal takový právní názor již ve svém prvním rozhodnutí a proč přistoupil k vydání kasačního rozsudku. Podle názoru stěžovatele, aby šlo o propadnou zástavu, musel by se stát vlastníkem sporné bytové jednotky až v důsledku prodlení vedlejší účastnice, což však není tento případ, neboť stěžovatel se stal vlastníkem bytové jednotky ještě před prodlením vedlejší účastnice, a to již ode dne 28. 4. 2000, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch stěžovatele do katastru nemovitostí. Pokud jde o čl. 10. 3. smlouvy, pak se jedná o nepříliš šťastné ujednání o trvalosti převodu, který však nemůže obstát jako ujednání o propadné zástavě, ale jde o stanovení okamžiku, kdy vzniká právo věřitele na uspokojení z předmětu převodu. Slova o zániku povinnosti dlužníka vrátit půjčenou částku obsažená v čl. 10.4. smlouvy neznamená nic jiného, než zdůraznění nastoupení uhrazovací fáze institutu zajišťovacího převodu v případě prodlení dlužníka. Uvedená ustanovení navíc nemohou způsobit neplatnost celé smlouvy, neboť jsou nepochybně od smlouvy oddělitelná.

Podle stěžovatele nelze přehlédnout i to, že v době uzavření smlouvy byl přesvědčen o tom, že uzavřená smlouva je smlouvou platnou a v tomto svém názoru byl opakovaně utvrzen, a to jak katastrálním úřadem, tak i soudem. V souvislosti s tím pak stěžovatel odkazuje několik soudních rozhodnutí vydaných v obsahově totožných věcech, které vyznívají v jeho prospěch.

Obecný soud ve svém rozhodnutí nepovažoval za správné a spravedlivé, aby byl aprobován propad majetku vedlejší účastnice v tržní ceně převyšující milion korun kvůli jejímu prodlení se splněním závazku ve výši 111.937,- Kč. K tomu stěžovatel sděluje, že ze sporné smlouvy neplyne to, že by si stěžovatel měl ponechat bytovou jednotku vedlejšího účastníka oproti nesplnění závazku ve výši 111.937,- Kč. Z hlediska spravedlnosti byla ze strany obecných soudů opomenuta ta skutečnost, že stěžovatel deklaroval připravenost poskytnout vedlejší účastnici součinnost se zápisem vedlejší účastnice do katastru nemovitostí, co by vlastnice, pokud mu však tato uhradí svůj závazek. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4905/12, podle něhož je třeba při hodnocení platnosti smlouvy přihlížet k jednání obou smluvních stran.

Část své právní argumentace věnoval stěžovatel též předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimnímu očekávání stěžovatele. Předně je třeba vyjít z toho, že stejné, či obdobné případy, by měly být posuzovány stejně. Stěžovatel tak důvodně očekával, že dotčená smlouva bude posouzena jako platný právní úkon, tak jak se stalo ve skutkově stejných věcech projednaných a pravomocně skončených u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 254/2002 a sp. zn. 35 C 39/2008 a u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí pod. sp. zn. 17 C 162/2011, ve kterých se jednalo obsahově o totožné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2742/07, podle něhož při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována.

V souvislosti s posuzováním platnosti právního úkonu stěžovatel upozorňuje na to, že platnost je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl první úkon učiněn, což je v případě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytové jednotce 28. 4. 2000. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v době vzniku smlouvy by tato nepochybně obstála jako platná, přičemž odkazuje na související právní nauku, případně dobovou judikaturu obecných soudů. Stran rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006 stěžovatel uvádí, že tento se týká zajišťovacího převodu vlastnického práva k movitým věcem, rozsudek nebyl ze strany odborné veřejnosti přijat bez výhrad a v době uzavření smlouvy, tedy v roce 2000, nebyly závěry obsažené v uvedeném rozsudku velkého senátu nikde a nikým prezentovány. Z uvedeného důvodu pak neměly být závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí "retroaktivně" vztaženy na dotčenou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Obsah uzavřené smlouvy vedlejší účastnici nevadil déle než 12 let. Uvedená změna judikatury vnáší značnou nejistotu do principu předvídatelnosti soudního rozhodování, což znamená, že při aplikaci změněné judikatury na právní vztahy založené dříve, tj. před judikatorním odklonem, je nutno vůči adresátům právních norem přistupovat velmi citlivě, neboť adresáti právních norem by neměli doplácet na případnou nejednoznačnost či kusost právní úpravy. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 44 Co 246/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 568/06, sp. zn. I. ÚS 89/07, I. ÚS 566/07, sp. zn. II. ÚS 3168/09, sp. zn. II. ÚS 635/09, III. ÚS 1275/10, IV. ÚS 2842/10, sp. zn. IV. ÚS 2842/10. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že v jeho věci nebylo lze aplikovat rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006.

Před závěrečným shrnutím se stěžovatel věnoval ve své argumentaci otázce vydržení vlastnického práva. Nalézací i odvolací soud ve svých stížností napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že stěžovatel sice může svoji dobrou víru opírat o způsobilý titul, nicméně mu nesvědčí desetiletá vydržecí doba. Příslušný okresní i krajský soud tak vyšly z toho, že stěžovateli začala běžet vydržecí doba až dne 29. 8. 2000, přičemž tato by uplynula dne 29. 8. 2010. V jejím průběhu však stěžovateli byla doručena žaloba vedlejší účastnice, v důsledku čehož dobrou víru pozbyl. Oproti tomu Nejvyšší soud dospěl stran vydržení k závěru, že stěžovatel vlastnické právo k bytové jednotce nemohl vydržet nikoliv z toho důvodu, že neuplynula desetiletá vydržecí doba, ale z toho důvodu, že od počátku nemohl být v dobré víře a tudíž mu ani vydržecí doba nezačala běžet. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za hrubě nesprávné, neboť stojí v příkrém rozporu s ustanoveními § 130 odst. 1, 133 odst. 2 a 134 odst. 1 a 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V případě dovolacího soudu je právní argumentace i v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3766/2010.

Stěžovatel vychází z toho, že vydržecí doba nezačala běžet teprve dne 29. 8. 2000 (první den prodlení vedlejší účastnice), ale musela začít běžet již od okamžiku, kdy se stěžovatel stal vlastníkem bytové jednotky. S ohledem na § 133 odst. 2 o. z., vlastníkem se stal stěžovatel vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy právní účinky vkladu nastaly ke dni 28. 4. 2000. Pokud mohl stěžovatel vlastnické právo převést bez dalšího na třetí osobu, a to i před splatností zajištěného závazku, pak logicky vzato musela stěžovateli také začít plynout i doba nutná pro vydržení vlastnického práva.

Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 90 Ústavy a ústavně zaručených základních práv a svobod garantovaných mu čl. 11 odst. 1, čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu číslo 1, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti sice konstatuje, že si je vědom role a postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecné soustavě soudů, nicméně fakticky svojí argumentací nutí Ústavní soud k tomu, aby se stal další přezkumnou instancí v systému obecných soudů. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší.

Stěžovatel ve svém návrhu argumentuje převážně v rovině podústavního práva, případně opětovně vznáší námitky, s nimiž se obecné soudy ve své právní argumentaci již vypořádaly. V souvislosti s uvedeným je pak třeba odkázat především na precizní rozhodnutí soudu prvního stupně, jemuž se z ústavněprávního hlediska nedá v podstatě nic vytknout. Pochopitelně nelze přehlédnout též rozhodnutí Nejvyššího soudu, který rovněž považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za příkladné s tím, že právní argumentaci dále prohloubil a rozvedl.

Dovozuje-li stěžovatel rozpor mezi ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu a rozsudkem téhož soudu dne 2. 10. 2013 č. j. 30 Cdo 907/2013-180, nutno konstatovat, že touto námitkou se zabýval ve svém usnesení již Nejvyšší soud, který uzavřel, že ve svém kasačním rozhodnutí nezaujal právní názor o tom, zda předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva je či není neplatná. Důvodem pro zrušení byl pak především názor Nejvyššího soudu, podle něhož se obecné soudy měly zabývat též právní naukou a judikaturou, vážící se k době, kdy byla smlouva o zajišťovacím převodu práva sepsána. Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně pak vyplývá, že tento se uvedenou problematikou podrobně zabýval a nedospěl k závěru, na jehož základě by musel svůj předchozí právní závěr přehodnotit. Příslušný okresní soud shrnul právní názory, jež byly v době sepisu sporné smlouvy právní praxí zastávány a vyložil je v kontextu čl. 10.3 a 10.4 dotčené smlouvy. Stejně tak odůvodnil i tu skutečnost, proč nelze oddělit uvedené články smlouvy od jejího zbytku a zneplatnit tak v podstatě jen část smlouvy.

Okresní soud se v rámci odůvodnění svého rozsudku zabýval mimo jiné tím, jakým způsobem byly v minulosti hodnoceny obdobné smlouvy téhož stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že soudní praxe ani právní teorie nepřipustila možnost propadnutí podmíněně převedeného práva věřiteli bez dalšího k uspokojení jeho pohledávky v případě prodlení dlužníka se splněním závazku. Nalézací soud se rovněž vypořádal s tvrzeným přelomovým rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 495/2006. Podle jeho náhledu je třeba jeho přínos spatřoval především v jeho komplexnosti a systematičnosti, s jakou se Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí k otázce zajišťovacího převodu práva vyjádřil. Jinými slovy řečeno, jeho podstatu nelze hledat v názorovém přerodu, ale toliko v sumarizaci závěrů předchozí judikatury a právní nauky. Odvolací soud k dané problematice zcela přiléhavě uvedl, že s právním názorem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy se ztotožnil prvotně pro její rozpor se zákonem a nikoliv na tvrzenou změnu judikatury k zajišťovacímu převodu práva. Legitimním očekáváním žalovaného je podle krajského soudu především aplikace práva soudem v konkrétní věci podle platného znění zákona a nikoliv podle judikatury, která se ostatně od uzavření smlouvy nezměnila. V souvislosti s dobou uplynuvší od uzavření sporné smlouvy stojí za zmínku noticka odvolacího soudu, podle něhož není zřejmé, proč by uplynutí relativně delší doby od uzavření absolutně neplatné smlouvy mělo být posuzováno jako zvláštní či výjimečná okolnost případu.

Stěžovateli nelze dát zapravdu ani co do překvapivosti soudního rozhodování. Důvodem je především ta skutečnost, že stěžovateli musel být právní názor nižších soudů již znám, a to s ohledem na jejich předchozí rozhodování v téže věci. Po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu přistoupily obecné soudy pouze k doplnění své právní argumentace v tom smyslu, že svůj právní názor vyložený v napadených rozhodnutích ukotvily k příslušné judikatuře a právní nauce, jak vyžadoval Nejvyšší soud. Pokud by se dovolací soud již při svém prvním rozhodování v dané věci zabýval i otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, bylo by to opticky pro stěžovatele efektivnější, nicméně Nejvyšší soud nemůže rezignovat na svoji povinnost vyplývající z čl. 36 Listiny, podle něhož musí být soudní rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. Pokud Nejvyšší soud v předchozím řízení považoval rozhodnutí nižších soudů z hlediska jejich přesvědčivosti za nedostatečná, nelze mu vytýkat, že přistoupil k jejich kasaci. V souvislosti s uvedeným nelze též přehlížet, že tímto postupem dal Nejvyšší soud účastníkům řízení příležitost prohloubit v naznačeném směru svoji právní argumentaci.

Vytýká-li stěžovatel nalézacímu soudu, že své rozhodnutí měl již předem připravené, lze ho opět odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, který se touto problematikou podrobněji zabýval. Na okraj lze jen poznamenat, že stěžovatel sice tvrdí, že okresní soud ve svém rozhodnutí nereagoval na jeho námitky uvedené v závěrečné řeči, nicméně žádné takové konkrétní námitky v ústavní stížnosti nezmiňuje. Je zcela přirozené, že obecné soudy pracují na vyhotovení rozhodnutí průběžně. V předmětném případě se příslušný okresní soud zabýval případem již opakovaně a lze tudíž očekávat, že měl rozhodnutí již předpřipravené a ve své podstatě ho "jen" doplnil stran požadavku na něj kladených ze strany Nejvyššího soudu.

Argumentuje-li stěžovatel ideou spravedlnosti či spravedlivého uspořádání vztahu, je, resp. bylo, na stěžovateli, aby se své pohledávky na vedlejší účastnici domáhal právní cestou. Není od věci zde poukázat na závěr Nejvyššího soudu, který uvádí, že použitý právní institut má dlužníka motivovat ke splnění závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění dluhu možnost těžit z převedeného práva. Pokud bylo na stěžovatele převedeno vlastnického právo k bytu, bylo pouze na něm, jak toto své vlastnické právo dokáže dál efektivně využít.

Co se týče právní argumentace stěžovatele týkající se vydržení vlastnického práva, lze opět zcela odkázat na odůvodnění obecných soudů, které se touto otázkou podrobně zabývaly a jimž není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru