Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2233/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
pozemek
Vydržení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2233.14.1
Datum podání01.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2233/14 ze dne 2. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Václava Řeháka, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ondřejem Tošnerem, Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 č. j. 53 Co 352/2013-453, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhal na Robertu Mikulovi zaplacení částky 121.180,- Kč s tvrzením, že na jeho pozemku č. X, k. ú. Lysá nad Labem dne 14. 3. 2001 provedl žalovaný ořez větví dvou dubů. Zásah byl proveden neodborně, bez souhlasu stěžovatele jako vlastníka stromů a bez souhlasu příslušného orgánu státní správy.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 22 C 210/2003 byl žalobní návrh stěžovatele výrokem I. zamítnut. Výrokem II. bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze, a to tak, že rozsudek obvodního soudu byl ve výroku I. potvrzen a výrok II. byl zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena příslušnému obvodnímu soudu.

Stěžovatel ve svém návrhu brojí především proti závěru obecných soudů o tom, že není vlastníkem daných stromů, neboť pozemek, na němž se nacházejí, byl dle náhledu soudu vydržen třetí osobou. Tento závěr je podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními.

V souvislosti s vydržením poukazuje stěžovatel na to, že k vydržení vlastnického práva nepostačuje pouze držba po určitou dobu, ale tato držba musí být oprávněná se zřetelem ke všem okolnostem. V daném případě soudy dovodily, že jiné osoby nerušeně užívaly pozemek stěžovatele, což je jeden z předpokladů vydržení. Soudy nijak neodůvodnily, na základě jakých důkazů a skutečností došly ke svému právnímu závěru, že držba těchto osob byla oprávněná se zřetelem ke všem okolnostem.

V řízení před obecnými soudy bylo podle stěžovatele naopak nepochybně prokázáno, že výpovědi vedlejších účastníků nemohou být věrohodné, neboť tito mají přímý majetkový zájem na dané věci. Svědek Beck potvrdil, že s manžely Jatelovými často řešil osud pozemků se stromy (zvažovali možnost jejich odkupu od vlastníků). Dále stěžovatel uvedl, že manželé Jatelovi, jež měli pozemek stěžovatele vydržet, souběžně jezdili po dlouhou dobu (cca 10 let) na danou chatu společně s původními vlastníky chaty a poměry v místě jim tak musely být dobře známé. Navíc, sama paní Jatelová potvrdila, že záležitosti vydržení pozemku s ostatními probírala, ale že došla k závěru, že k vydržení nedošlo (tedy nikoliv, že by k vydržení došlo, avšak nebylo jimi uplatněno, jak zcela účelově toto přeformuloval odvolací soud, ale že k nabytí pozemku vydržením z jejich strany vůbec nedošlo). V neposlední řadě stěžovatel poukázal též na skutečnost, že paní Jatelová krátce po ořezu stromů navštívila žalobce a žádala jej o dodatečný souhlas s ořezem.

Podle náhledu stěžovatele nebyla v řízení před obecnými soudy prokázána žádná skutečnost, která by mohla založit dobrou víru vedlejších účastníků. Jestliže se obecné soudy řádně nezabývaly a řádně neodůvodnily naplnění stěžejního předpokladu vydržení pozemku, zatížily tím svá rozhodnutí i ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). V souvislosti s uvedeným stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09, podle něhož je jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces, povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup pak nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potencionální libovůli, zde pak stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, sp. zn. I. ÚS 639/03 nebo sp. zn. I. ÚS 74/06. Pokud by obecné soudy dostály všem premisám spravedlivého procesu, nemohly by podle stěžovatele dospět k závěru o naplnění všech podmínek vydržení. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/01, sp. zn. IV. ÚS 2701/07 nebo nález sp. zn. III. ÚS 170/99.

Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svém vlastnickém právu zakotveném v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stejně tak mělo být rozhodnutími obecných soudů zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Obsah ústavní stížnosti dokládá, že její podstatu vytváří nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy v souvislosti s posuzováním žaloby na náhradu škody hodnotily otázku vlastnictví poškozených stromů, resp. dotčeného pozemku. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 210/2003 vyplývá, že obecné soudy v dané věci rozhodovaly několikrát, přičemž prováděly poměrně rozsáhlé dokazování včetně místního šetření. Rozsah provedeného dokazování považuje Ústavní soud za natolik dostatečný, aby na jeho základě mohly obecné soudy učinit spolehlivý závěr o otázce vlastnictví dotčeného pozemku.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Co se týče otázky samotného vydržení, tak obecné soudy dostatečně rozvedly předpoklady pro aplikaci tohoto právního institutu a stejně tak se dostatečně zabývaly i jejich naplněním. Obecné soudy se vlastnictvím vydrženého pozemku a způsobem jeho užívání zabývaly několik desítek let nazpět, přičemž dobrá víra současného vlastníka byla zpochybněna toliko svědkem Beckem. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, jakým způsobem došlo v průběhu času k vytvoření faktických hranic pozemku, přičemž stěžovatel nezavdal v průběhu let příčinu k jejich zpochybnění. Zde lze odkázat na věty prvou a druhou strany šesté napadeného rozsudku.

V souvislosti s výše uvedeným je třeba uvést, že z řady provedených důkazů vyplývá, že proti důkazům přednesenými žalovaným, které se týkají zpochybnění dobré víry současné vlastnice pozemku, stojí výpověď jejího souseda pana Becka. V jistém smyslu lze na skutkový stav věci nahlížet tak, že se ve své podstatě jedná o tvrzení proti tvrzení. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatnou především ta skutečnost, že soud učinil závěr o vlastnickém právu a v rámci svého odůvodnění rozvedl důvody, které ho k tomuto závěru vedly. Jak bylo shora uvedeno, samotné přehodnocování důkazů do pravomoci Ústavního soudu nespadá. Je sice pravdou, že výpověď svědka Becka má svoji důkazní hodnotu, nicméně jak nalézací, tak i odvolací soud ji ve vztahu k ostatním důkazům hodnotily jako ojedinělou. Stěžovatel ve svém návrhu v podstatě opakuje námitky, s nimiž se již vypořádaly obecné soudy.

Rozhořčení stěžovatele nad zásahem do jeho nejbližšího životního prostředí je zcela pochopitelné, nicméně napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze podle náhledu Ústavního soudu považovat za ústavně konformní. Samotný nesouhlas s tím, jak obecné soudy ve věci rozhodly, protiústavnost nezakládá.

K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.

Ústavnímu soudu nezbývá, než předmětnou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. června 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru