Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 223/98Usnesení ÚS ze dne 23.02.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
rozhodné období
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.223.98
Datum podání15.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 2 odst.1, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 223/98 ze dne 23. 2. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV.ÚS 223/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. M.K. a V.S., obě zastoupené JUDr. A.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 11 Co 686/96-102, ze dne 20. 11. 1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR zrušení shora označeného rozsudku obecného soudu.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že předmětným rozsudkem byl, vedle připuštění zpětvzetí návrhu na uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí mezi stěžovatelkami a odpůrci, potvrzen ve zbývající části odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě. Tímto rozsudkem ze dne 30. 6. 1995, čj. 7 C 69/92-48, Okresní soud v Opavě zamítl jak návrh stěžovatelek (v řízení před obecnými soudy navrhovatelek), aby do řízení přistoupili další účastníci, a to jako třetí odpůrce FM ČR a jako čtvrtý odpůrce PF ČR, tak jejich návrh, aby ČR - O.Ú., a obci V., byla uložena povinnost uzavřít podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb., o

2 IV. ÚS 223/98

mimosoudních rehabilitacích se stěžovatelkami dohodu o vydání nemovitostí, tj. rodinného domku č.p. 310, se stavební plochou, parc. č. 581, o výměře 263 m2, zahradou parc. č. 582, o výměře 2 408 m2, zapsaných na LV č. 552, katastrálního úřadu pro k. ú. V., a to ve stavu v jakém se nemovitosti nacházely ke dni 4. 8. 1991, předložit dohodu k zápisu vkladu do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v O., a nemovitosti vydat do třiceti dnů stěžovatelkám. Zároveň bylo oběma soudy rozhodnuto, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelky k napadenému rozsudku namítají, že stejně jako soud I. stupně i odvolací soud nesprávně považuje datum 29. 12. 1939, kdy byla uzavřena trhová smlouva, kterou rodiče stěžovatelek prodali sporné nemovitosti německým státním příslušníkům, manželům H. a M.C., za datum, ke kterému jejich rodiče pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem. Tuto kupní smlouvu je však nutno podle názoru stěžovatelek hodnotit jako smlouvu absolutně neplatnou, jak ji ostatně hodnotilo i usnesení Okresního soudu v Bílovci, pobočka v Klimkovicích, ze dne 21. 4. 1951, sp. zn. Nc V. 101/50. Navazujícím usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 1952, sp. zn. 10 Ok 174/51, však byl ke stížnosti odpůrce proti tomuto rozhodnutí návrh na vydání usnesení, že se trhová smlouva ze dne 29. 12. 1939 prohlašuje za neplatnou, zamítnut, a to z důvodu, že se musí postupně omezovat a vytlačovat kapitalistické prvky ze všech oblastí národního hospodářství. Předmětné nemovitosti tak přešly na stát rozhodnutím KNV ze dne 17. 8. 1950, sp. zn. V III 274/50, o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci. Stěžovatelky zdůrazňují, že všechna tato rozhodnutí odporují ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, byla důsledkem politické perzekuce a postupu, který porušoval obecně uznávaná lidská práva, když jejich rodiče byli v očích totalitního režimu posuzováni jako příslušníci kapitalistů. Výzvu povinné osobě stěžovatelky doručily v souladu s výše citovaným zákonem dne 17. 6. 1991 ÚNZ, který měl předmětné nemovitosti v té době v držbě. Původní povinná osoba byla v průběhu soudního sporu zrušena a majetek byl dán do prozatímní správy ČR-O.Ú. Kupní smlouvou ze dne 19. 3. 1996 však byly předmětné nemovitosti v rozporu s § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích prodány Manželům MUDr. T. a MUDr. D.R. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 7 C 69/92. Ze soudního spisu ústavní soud zjistil, že rodiče stěžovatelek, manželé MUDr. A. a L.S., vlastnili předmětné nemovitosti do 29. 12. 1939, kdy je po připadnutí obce V., na základě trhové smlouvy uzavřené před notářem dne 29. 12. 1939, prodali německým státním příslušníkům, manželům H. a M.C., za dohodnutou kupní cenu a odstěhovali se do O. Po osvobození podali rodiče stěžovatelek návrh na prohlášení kupní smlouvy z doby okupace za neplatnou. Okresní soud v Bílovci, pobočka v Klimkovicích, nejprve svým usnesením ze dne 21. 4. 1951, sp. zn. Nc V. 101/50, prohlásil tuto kupní smlouvu za neplatnou, Krajský soud v Ostravě však ke stížnosti odpůrce svým usnesením ze dne 28. 2. 1952, sp. zn. 10 Ok 174/51, toto usnesení zrušil a návrh rodičů stěžovatelek zamítl. Po přijetí zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se proto stěžovatelky obrátily na obecný soud s návrhem, aby rozhodnutím soudu bylo odpůrcům uloženo uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání předmětných nemovitostí, přičemž svůj nárok opřely o ustanovení § 6 odst. 1 písm. g), j), k), odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Po provedeném dokazování dospěl soud I.

3 IV. ÚS 223/98

stupně k závěru, že návrhu nelze vyhovět především z důvodu, že stěžovatelky nejsou aktivně legitimovány k podání návrhu jako oprávněné osoby ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jejich rodiče, manželé S., pozbyli práva vlastnického k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1939, kdy nemovitosti byly takto převedeny na jiné občany. V daném případě tedy nedošlo k převodu věci do vlastnictví státu, nýbrž do vlastnictví občanů, a to navíc mimo rozhodné období. Není proto možno rodiče stěžovatelek pokládat za oprávněné osoby, jak má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a tudíž ani navrhovatelky za jejich právní nástupce podle § 3 odst. 2 výše uvedeného zákona. Soudní rozhodnutí z roku 1951 a 1952 považoval pak okresní soud v dané věci za irelevantní.

Krajský soud v Ostravě se pak ve svém rozhodnutí o odvolání stěžovatelek proti uvedenému rozhodnutí, po zhodnocení provedeného dokazování, zcela ztotožnil s právním názorem okresního soudu, že v daném případě nedošlo v rozhodném období k přechodu nemovitosti z právních předchůdců navrhovatelek na stát.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelky ve svém návrhu opakují argumenty, které již uvedly v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Meritum jejich námitek se vztahuje k hodnocení uzavřené kupní smlouvy, kterou rodiče stěžovatelek v roce 1939 prodali předmětné nemovitosti manželům C. Stěžovatelky vyslovují názor, že je nutno tuto smlouvu hodnotit jako absolutně neplatnou a že sporné nemovitosti přešly na stát rozhodnutím KNV ze dne 17. 8. 1950 o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci. Soud II. stupně se s těmito námitkami stěžovatelek uvedených v odvolaní a opakovaných v ústavní stížnosti zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a dospěl k názoru, že v daném případě právní předchůdci stěžovatelek pozbyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v roce 1939, tedy mimo rozhodné období vymezené v § 1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to převodem vlastnictví na fyzické osoby, kdy teprve z těchto osob přešly nemovitosti na stát. Závěry, které v dané věci zaujaly obecné soudy, nelze hodnotit jako protiústavní. Skutkové okolnosti, tak jak byly obecnými soudy zjištěny, by sice mohly být z hlediska dnešních restitučních předpisů významné, to však jen tehdy, kdyby k nim přistoupila další okolnost, totiž, že k uzavření smlouvy v roce 1939 došlo z důvodu rasové perzekuce (§ 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak tomu však v daném případě není, alespoň z obsahu spisu, ani z výpovědi stěžovatelek, nevyplývá, že by k uzavření smlouvy došlo

z uvedených důvodů. Skutečnost, že obecný soud v provedeném řízení zamítl návrh stěžovatelek a vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelky nemohou identifikovat, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti odůvodněné v daném případě dotčením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Opakováním námitek uplatněných v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně v ústavní stížnosti navíc stěžovatelky staví ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Ústavní soud nemohl rovněž přisvědčit námitce stěžovatelek, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek zaručené jim v čl. 11 Listiny, neboť uvedeným článkem je chráněno vlastnické právo již právně konstituované, a tedy již existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.

Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost jako neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

4 IV. ÚS 223/98

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 23. února 1999

JUDr. Eva Zarembová

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru