Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 223/95Nález ÚS ze dne 02.05.1997K posloupnosti oprávněných osob při uplatňování restitučních nároků podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkRestituce
restituční nárok
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/8 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.223.95
Datum podání05.09.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2, § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 223/95 ze dne 2. 5. 1997

N 47/8 SbNU 3

K posloupnosti oprávněných osob při uplatňování restitučních nároků podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 2. května 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 1995, čj. 15 Co 596/94-83,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6.

1995, čj. 15 Co 596/94-83, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek

Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 4. 1994, čj. 6 C 196/93-29,

jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení kupní

a darovací smlouvy ze dne 19. 11. 1963 v části týkající se

nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených,

stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že splňuje znaky

oprávněné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, a že je proto legitimována k uplatnění nároku podle

ustanovení § 8 odst. 3 tohoto zákona. Tím, že ji za oprávněnou

osobu ve smyslu citovaných ustanovení nepovažovaly, porušily

obecné soudy právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených

důvodů navrhuje proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření z 11.

4. 1997, že podle jeho názoru nedošlo v projednávané věci

k porušení některého z práv tak, jak je má na mysli Listina.

Označení toho, komu svědčí nárok podle ustanovení § 8 odst. 3

zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, koresponduje

označení těch subjektů, které má na mysli § 4 téhož zákona.

Záměrem zákonodárce bylo založit pro uplatnění nároku ve smyslu

§ 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

posloupnost podle § 4 téhož zákona. V podrobnostech pak odkazuje

krajský soud ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastníci V. a M. D. se postavení vedlejších

účastníků dopisem ze dne 11. 4. 1997 vzdali.

Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není

vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat

právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve

své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 6 C 196/93

Okresního soudu v Jičíně, že stěžovatelka podáním došlým tomuto

soudu dne 18. 8. 1993 se domáhala vydání rozsudku, jímž kupní

a darovací smlouva ze dne 19. 11. 1963, kterou L. K. úplatně

převedla na vedlejší účastníky pozemky, v tomto návrhu blíže

označené, se zrušuje. Z důkazů provedených Okresním soudem

v Jičíně je patrno, že dne 19. 11. 1963 došlo na bývalém Státním

notářství v Jičíně k sepsání kupní a darovací smlouvy mezi L. K.

na straně jedné a vedlejšími účastníky na straně druhé, kterou L.

K. vedlejším účastníkům prodala obytnou a hospodářskou budovu čp.

5 v B. se stavební parcelou za vzájemně dohodnutou kupní cenu Kčs

20 000,-- a současně na ně bezúplatně převedla pozemky náležející

k této budově. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního

úřadu v Jičíně ze dne 3. 3. 1994, čj. PÚ 3019/92/HA, pak dále

vyplývá, že vedlejším účastníkům, kteří zmíněné pozemky darovali

státu, byly tyto pozemky vydány podle zákona č. 229/1991 Sb.

vzhledem ke splnění restituční podmínky uvedené v § 6 odst. 1

písm. h) zákona. Okresní soud v Jičíně dále zjistil, že L. K.

zanechala dosud žijící děti, které však restituční nárok

neuplatnily, neboť tak učinila pouze stěžovatelka, jako sestra

původní vlastnice. V zamítavém rozhodnutí okresní soud dospěl

k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka není

oprávněnou osobou, a navíc vedlejší účastníci ke dni účinnosti

novelizovaného zákona o půdě, tj. k 1. 7. 1993, předmětné pozemky

nevlastnili. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové

napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil.

V důvodech svého rozhodnutí vyslovil odvolací soud přesvědčení, že

osoby ze vzdálenějšího pořadí jsou povolány k uplatnění nároku jen

tehdy, jestliže osoby z bližšího pořadí ke dni 1. 7. 1993, kdy

nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb., novelizující zákon č.

229/1991 Sb., již nežily. Krajský soud tím zaujal negativní

stanovisko k názoru stěžovatelky, že osoby ze skupin ve

vzdálenějším pořadí jsou povolány k uplatnění nároku i tehdy, když

žádná z oprávněných osob ze skupin v bližším pořadí nárok

neuplatní.

Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR

z 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, je, pokud jde o aplikaci zákona č.

403/1990 Sb., uveden názor, že nepodají-li včas výzvu k vydání

věci osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných

osob (§ 3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.), náleží právo na vydání

věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách, pokud nárok

na vydání věci včas uplatnily. V rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. 6 Co 587/94, se

konstatuje, že oprávněnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 3

zákona o půdě je původní vlastník a v případě, že již nežije,

osoba výslovně jmenovaná v ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) - e)

zákona o půdě, domáhající se v zákonné lhůtě návrhem u soudu buď

zrušení původní darovací smlouvy ohledně těch pozemků, které byly

darovány v tísni další osobě fyzické či byly takové osobě

bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na

budovu. V jiném rozsudku, a to Městského soudu v Praze ze dne 13.

9. 1994, čj. 33 Ca 93/94-13, zaujal tento soud názor, že samotná

existence osoby uvedené v lepším pořadí nevylučuje uplatnění

nároku osobou uvedenou v pořadí pozdějším. Z ustanovení § 4 odst.

2 zákona o půdě vyplývá, že oprávněnými osobami jsou všechny osoby

v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin neznamená,

že existují-li osoby uvedené pod písm. a), nemohou nárok úspěšně

uplatňovat osoby uvedené pod písm. b) - e), jestliže osoby uvedené

pod písm. a) svůj nárok neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo.

Také Ústavní soud sdílí uvedené závěry, a proto i názor

stěžovatelky, že ani zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by

eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách,

jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším.

Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí, podle názoru Ústavního

soudu, otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí,

neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob,

jichž se zmírnění následků majetkových křivd týká. Jinými slovy,

uspokojení nároků i těchto dalších oprávněných osob odpovídá

smyslu a účelu zmíněného restitučního zákona.

Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové, aniž by se zabýval

dalšími aspekty projednávané věci, neuznal stěžovatelce postavení

osoby oprávněné podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle ustanovení

§ 8 odst. 3 (nyní odst. 4) citovaného zákona, porušil tím její

právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, nikoli

tedy právo podle článku 11 Listiny, předpokládající vlastnictví

již konstituované. Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadený rozsudek podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. května 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru