Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2225/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - KŘ policie Královehradeckého kraje, ÚO Rychnov nad Kněžnou - Oddělení óbecné kriminality
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2225.14.1
Datum podání01.07.2014
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2225/14 ze dne 8. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele P. B., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené pod sp. zn. KRPH-116201/TČ-2013-050771, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Podáními ze dne 29. 6. 2014, 17. 7. 2014 a 8. 3. 2015 stěžovatel brojí ve své trestní věci vedené u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územního odboru Rychnov nad Kněžnou, Oddělení obecné kriminality pod sp. zn. KRPH-116201/TČ-2013-050771, proti postupu orgánů činných v tomto trestním řízení. V doplnění ústavní stížnosti sepsaném jeho obhájcem dne 25. 9. 2014 se stěžovatel konkrétně domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by vyslovil, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces tím, že nerozhodly o výslovně odepřeném souhlasu k trestnímu stíhání podáním poškozené ze dne 19. 2. 2014 a opakovaně v Úředním záznamu č. j. KRPH-116201-57/TČ-2013-050771 ze dne 21. 2. 2014. Dále stěžovatel po Ústavním soudu žádá, aby Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové přikázal rozhodnout o výslovně odepřeném souhlasu k trestnímu stíhání, obsaženém ve shora specifikovaných podáních poškozené.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiloženého listinného materiálu vyplývá, že proti stěžovateli bylo usnesením dotčeného policejního orgánu č. j. KRPH-116201-79/TČ-2013-050771 ze dne 28. 3. 2014 zahájeno trestní stíhání pro spáchání přečinů ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a nebezpečné pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku, jichž se měl - stručně shrnuto - dopustit tím, že od měsíce listopadu 2013 do svého zadržení dne 28. 3. 2014 poškozenou D. P. po jejich rozchodu opakovaně a se stupňující se tendencí obtěžoval a pohrůžkami násilím a pohrůžkami jiné těžké újmy, ale i dílem fyzickým násilím, ji nutil k obnovení jejich partnerského soužití a poté, co byla věc šetřena za strany policie, i k tomu, aby stáhla trestní oznámení na policii. Dne 23. 5. 2014 bylo stěžovateli dle § 160 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, doručeno vyrozumění o změně právní kvalifikace stíhaného jednání, ve kterém je nadále spatřován zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.

Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v postupu orgánů činných v trestním řízení, jež proti němu vedou trestní stíhání, přestože jeho družka a současně poškozená v podání ze dne 19. 2. 2014 a posléze osobně před policejním orgánem do Úředního záznamu o doplnění podaného vysvětlení ze dne 21. 2. 2014 žádala jeho zastavení. Výslovné odepření souhlasu poškozeného k trestnímu stíhání je důvodem nepřípustnosti trestního stíhání dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu, které tak mělo být bez dalšího zastaveno.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti rovněž podrobně vyjadřuje k samotnému obvinění, jež shledává nepravdivým. Setrvává na svém stanovisku, že s poškozenou jsou ve vztahu druh - družka, což dokládá řadou důkazů. Připouští, že se mezi nimi občas vyskytly určité neshody a kratší partnerské krize, ale tyto vždy přestáli. Psychické zhroucení družky a vůbec probíhající trestní stíhání považuje za následek její duševní poruchy trvající již 8 let, vyvolané chováním jejího bývalého manžela. Stěžovatel popírá, že by na poškozenou vyvíjel jakýkoli nátlak, ať již dříve či v souvislosti s jeho trestním stíháním.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, čemuž koresponduje i ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud zásadně do jeho postavení zasáhnout tím, že by sám rozhodl dříve než tento orgán. Takové souběžné rozhodování by bylo v rozporu s principy právního státu.

Vycházeje z formulace petitu ústavní stížnosti, jejím předmětem není konkrétní rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, ale jejich postup, v jehož rámci nerozhodly o výslovně odepřeném souhlasu poškozené s trestním stíháním stěžovatele. Předložená ústavní stížnost má tedy na mysli jiný zásah orgánů veřejné moci [§ 72 odst. 1 písm. a) in fine zákona o Ústavním soudu], jímž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu (viz shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde se stěžovateli nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky (např. návrh na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci).

V projednávaném případě nastala právě taková situace. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti údajnému procesnímu pochybení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství v trestním řízení, které dosud nebylo pravomocně ukončeno. Trestní řízení přitom představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a posléze i soudnímu přezkumu. Jinými slovy, v procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v trestním řízení.

Přípustné opravné prostředky není současně možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušného rozhodnutí či postupu (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy České republiky, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

V daném případě se stěžovatelem namítaný stav - nepřípustnost trestního stíhání - již v počáteční fázi trestního řízení promítl do rozhodnutí příslušných orgánů veřejné moci, jmenovitě do usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a dále vazebních rozhodnutí (ve vazbě je stěžovatel od 28. 3. 2014), jež lze v souladu s trestním řádem napadnout stížností, v níž bylo možno uplatňovat i výše zmíněnou námitku. Lze tedy shrnout, že stěžovatel měl (a v rámci probíhajícího trestního řízení stále má) k dispozici opravné prostředky způsobilé napravit tvrzený zásah do jeho ústavních práv. Nemohlo tudíž dosud dojít k vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru