Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2223/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříkOdvolání
Poučovací povinnost
Společné jmění manželů
spoluvlastnictví/vypořádání
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.2223.10.1
Datum podání02.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 149

99/1963 Sb., § 213b, § 118a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2223/10 ze dne 15. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky V. Č., zastoupené JUDr. Františkem Zaorálkem, advokátem se sídlem Tržní 218/19, Děčín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 36 Co 370/2009-90 ze dne 15. 4. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 21 C 153/2007, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala u okresního soudu žalobu proti P. K. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 347.545,- Kč s příslušenstvím, jíž měla obdržet na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů. Dle této dohody měl vedlejší účastník stěžovatelce uhradit celkově částku 54.525,- Kč a 1.025,- Kč, z čehož před podáním žaloby zaplatil pouze 200.000,- Kč. Zbylou část závazku měl vedlejší účastník plnit složením částky 73.260,- Kč v advokátní kanceláři právního zástupce stěžovatelky, převedením částky 273.260,- Kč na účet patřící dceři stěžovatelky a vedlejšího účastníka a předáním částky 1.025,- Kč stěžovatelce. Vedlejší účastník v průběhu řízení před okresním soudem poukázal na dceřin bankovní účet, uvedený v dohodě o vypořádání společného jmění manželů, postupně částky v celkové výši 150.000,- Kč, kteroužto částku následně dcera převedla na bankovní účet stěžovatelky, jež poté vzala žalobu co do částky 150.000,- Kč zpět. Okresní soud rozsudkem č. j. 21 C 153/2007-45 ze dne 22. 1. 2009 řízení co do částky 150.000,-Kč zastavil (výrok I.), dále uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce částku 197.545,- Kč s příslušenstvím za období od 1. 10. 2006 do zaplacení (výrok II.), přičemž co do části příslušenství (v rozsahu 0,25% ročně za období od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006) žalobu zamítl (výrok III.). Okresní soud přiznal stěžovatelce vůči vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení ve výši 62.442,50 Kč (výrok IV.) a rozhodl o navrácení soudního poplatku (výrok V.). Vedlejší účastník napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, přičemž v průběhu odvolacího řízení uhradil zbývající část dlužné částky ve výši 197.545,- Kč, a to opět na bankovní účet dcery, která vše převedla na účet stěžovatelky, načež tato vzala žalobu i v této části zpět. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), poté rozsudkem č. j. 36 Co 370/2009-90 ze dne 15. 4. 2010 zrušil výrok II. rozsudku okresního soudu v části ukládající vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 197.545,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil a dále změnil výrok II. tak, že příslušenství se stěžovatelce přiznává pouze za dobu od 1. 10. 2006 do 9. 10. 2007, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Současně krajský soud uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před okresním soudem částku 27.096,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 60.128,- Kč. Krajský soud dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že ustanovení dohody o vypořádání společného jmění manželů, týkající se částky 273.260,- Kč, vyjadřovalo vůli smluvních stran darovat předmětnou částku dceři, neboť nebylo zřejmým, proč by jinak ve smlouvě bylo uvedeno číslo jejího účtu, když stěžovatelka měla vlastní sporožirový účet. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, z níž vycházel i okresní soud, že bankovní účet dcery byl smluvně sjednaným platebním místem. Vedlejší účastník tak byl dle krajského soudu povinen na základě dohody uhradit stěžovatelce toliko částku 73.260,- Kč a 1.025,- Kč, k čemuž došlo poté, co dcera stěžovatelky převedla na její sporožirový účet částku 150.000,- Kč, tzn. ke dni 8. 10. 2007. Z těchto důvodů krajský soud žalobu v části, požadující zaplacení příslušenství po tomto datu, zamítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že krajský soud v průběhu odvolacího řízení nerespektoval ustanovení § 213b a § 118a odst. 2 zákona č. 99/1993 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jež stanoví, že má-li soud za to, že věc je možno po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova názoru, je povinen jej vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Přestože krajský soud posoudil věc odlišně než okresní soud, nevyzval stěžovatelku k doplnění skutkových tvrzení stran argumentu, že bankovní účet dcery byl toliko platebním místem, čímž porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování a v důsledku toho i ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Dle názoru stěžovatelky se krom toho ve vztahu k její dceři nemohlo jednat o darování, neboť zcela absentovala vůle obdarovaného dar přijmout, což potvrzovaly i důkazy provedené před okresním soudem, a mezi nimi zejména skutečnost, že dcera veškeré prostředky zaslané vedlejším účastníkem převedla na účet stěžovatelky. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č.j. 36 Co 370/2009-90 ze dne 15. 4. 2010 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala na zásah do svého základního práva garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, k němuž mělo dojít v důsledku vydání překvapivého rozhodnutí, resp. opomenutí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. S přihlédnutím k okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností neshledal Ústavní soud v postupu krajského soudu v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení § 118a odst. 2 občanského soudního řádu rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 511/05 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1291/10, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z obsahu vyžádaného spisu bylo zřejmé, že vedlejší účastník poukazoval na možný odlišný výklad části dohody, týkající se částky 273.260,- Kč, již v průběhu řízení před okresním soudem a opřel o ni i své odvolání. Stěžovatelka si bezpochyby musela být vědoma, že se soud může přiklonit i k právnímu názoru protistrany a ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně vyvodit odlišné závěry. Pro stěžovatelku tedy nemohlo být rozhodnutí krajského soudu nepředvídatelné, neboť krajský soud toliko akceptoval názor vedlejšího účastníka, k němuž se stěžovatelka mohla v průběhu odvolacího řízení vyjádřit, což také učinila.

Pokud jde o výklad sporné části dohody o vypořádání společného jmění manželů, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Krajský soud své závěry stran vůle smluvních stran logicky a srozumitelně zdůvodnil, Ústavnímu soudu tedy nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat. K námitkám stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že nevrátila-li její dcera plnění vedlejšímu účastníkovi (dárci), nýbrž s těmito prostředky dále dle svého uvážení disponovala, lze takové jednání jen stěží právně kvalifikovat jako odmítnutí daru, resp. nedostatek vůle dar přijmout. Nelze tedy dovozovat, že by právní posouzení věci krajským soudem bylo v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, resp. z něj odvozenými skutkovými zjištěními.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru