Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2222/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2222.11.1
Datum podání29.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 239 odst.2 písm.a, § 240 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2222/11 ze dne 30. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou na adrese Brno, Pellicova 8a, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. listopadu 2010 č. j. 18 C 193/2006-119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. července 2011, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na zákonného soudce zaručené č. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 2 568 000,- Kč s příslušenstvím s tím, že procesní právní předchůdce stěžovatelky žalobce J. P. byl synem původních vlastníků nemovitostí zanechaných na území bývalé Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím postoupením bývalému Sovětskému svazu. Podle Mezinárodní smlouvy uzavřené mezi ČSR a SSSR na základě zákona č. 186/1946 Sb. měla být těmto osobám poskytnuta finanční náhrada za tento nemovitý majetek, předchozímu žalobci, manželu stěžovatelky, však náhrada vyplacena nebyla. Aktuální právní úprava provedená zákonem č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen "zákon č. 212/2009 Sb."), stěžovatelku do okruhu oprávněných osob nezařazuje a stěžovatelka se tedy podle tohoto zákona náhrady domáhat nemůže. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12. listopadu 2010 č. j. 18 C 193/2006-119 řízení zastavil, neboť dle jeho závěru k projednání podané žaloby není dána pravomoc soudu (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř., a rozhodl o postoupení věci Ministerstvu vnitra České republiky, jako orgánu, do jehož pravomoci náleží.

K podanému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. dubna 2011 č. j. 16 Co 90/2011-150 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, přičemž v poučení uvedl, že: "Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, dospěje odvolací soud k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam".

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že právní předchůdce stěžovatelky Ing. J. P. (manžel) se žalobou podanou dne 17. srpna 2006 domáhal přiznání nároku na vypořádání nemovitosti zanechanými rodiči manžela na území Podkarpatské Rusi a nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. března 2006 č. j. 22/30091/2006-224 ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 1. srpna 2006 č. j. 22/46191/2006-224. Soud prvního stupně nařídil první jednání ve věci až po více jak čtyřech letech od podání žaloby na den 12. listopadu 2010, v mezidobí původní žalobce zemřel a do řízení vstoupila jako jeho právní a procesní nástupce stěžovatelka. Na tomto jednání bylo řízení o žalobě zastaveno a věc usnesením postoupena Ministerstvu vnitra jako orgánu, do jehož pravomoci věc náleží v souvislosti s přijetím zákona č. 212/2009 Sb. Stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť nesouhlasila s učiněným závěrem, konkrétně že s ohledem na v mezidobí vydaný zákon č. 212/2009 Sb. je možno její nárok uplatnit znovu dle tohoto zákona u Ministerstva vnitra. Stěžovatelka má za to, že svůj nárok uplatnila dle předchozí právní úpravy ( zákon č. 42/1958 Sb. a vyhláška č. 159/1959 Ú.l.) a dle této úpravy by měl být projednán. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvedla, že dovolání ve věci nepodává vzhledem k tomu, že je jí známa poslední judikatura Nejvyššího soudu v obdobných věcech a proto nedovozuje přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) [správně c)] o. s. ř.

Dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumá, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přiložených příloh konstatuje, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, a to z toho důvodu, že dle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. Na tom nemění ani skutečnost, že Městský soud v Praze stěžovatelku nesprávně poučil [srov. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť v takovém případě, pokud napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení, že dovolání není přípustné, lze dle ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. podat dovolání do čtyř měsíců od jeho doručení.

Ústavní soud má za to, že vzhledem k uvedeným skutečnostem, je posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu. Jeho podáním je proto podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. srpna 2011

Vlasta Formánková v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru