IV.ÚS 222/99 ze dne 4. 8. 1999
N 111/15 SbNU 83
Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku
ČESKÁ REPUBLIKA
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dne 4. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní
stížnosti ing. A. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
29. 3. 1999, čj. 5 To 82/99-715, za účasti Krajského soudu
v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního
jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1999, čj. 5 To
82/99-715, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému usnesení
Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne
15. 12. 1998, čj. 1 T 204/95-695, jímž byla uznána vinnou trestným
činem porušování povinnosti při správě cizího majetku a odsouzena
k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, stěžovatelka tvrdí, že
napadené rozhodnutí zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv,
neboť byla odsouzena pro trestný čin, který nespáchala. Podle
obecných soudů její deliktní jednání spočívalo v tom, že jako
ředitelka pobočky Banky Haná, a. s., Prostějov, v Kroměříži dne
23. 12. 1993 svým podpisem na žádosti o zrušení blokace finančních
prostředků vydala souhlas k uvolnění čerpání úvěru v částce 100
milionů korun, ač věděla, že podle úvěrové smlouvy a dodatku č.
1 k úvěrové smlouvě nedošlo ke splnění podmínek pro uvolnění
čerpání úvěru. Tímto jednáním porušila povinnosti k zamezení
vzniku škody při činnosti jí řízené pobočky a způsobila bance
škodu jednoho sta milionů korun, když úvěr čerpaný bez řádného
zajištění ručením klient neuhradil. V ústavní stížnosti
stěžovatelka oponuje právním závěrům obecných soudů a namítá, že
pro posouzení odpovědnosti za způsobení škody je rozhodující
skutečnost, že úvěr byl poskytnut a uvolněn již 20. 12. 1993, tedy
nikoliv na podkladě jejího podpisu na žádosti o zrušení blokace
finančních prostředků, že úvěrové oddělení banky nesplnilo
povinnosti plynoucí z dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě uzavřeného
dne 22. 12. 1993, kterým byly nově stanoveny podmínky pro
poskytnutí úvěru a pro jeho čerpání, a tím způsobilo, že
prostředky z účtu klienta nebyly převedeny zpět na účet banky, že
svým podpisem na žádosti o zrušení blokace finančních prostředku
vyjádřila pouze to, že žádost klienta vzala na vědomí, nikoliv
souhlas k uvolnění čerpání úvěru, že nebylo prokázáno, že
k blokaci prostředků na účtu klienta došlo dohodou klienta
a banky, a proto příkaz k blokaci čerpání prostředků z účtu, jakož
i k deblokaci, byl plně v moci klienta, takže podpis zástupce
banky na klientově žádosti neměl zásadní význam, že pro faktické
uvolnění úvěru byla rozhodující činnost příslušné úvěrářky,
a nikoli ředitelky pobočky banky, a že obecné soudy neuvedly,
který konkrétní předpis svým jednáním porušila. Stěžovatelka je
toho názoru, že její jednání by mohlo být posuzováno maximálně
jako nevědomá nedbalost, což pro naplnění subjektivní stránky
trestného činu, pro který byla odsouzena, nepostačuje, a žádá
proto Ústavní soud o zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za
to, že je v rozporu s článkem 39 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 28. 6. 1999
poukázal pro stručnost na odůvodnění napadeného usnesení.
Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího
účastníka v tomto řízení vzdalo.
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 1 T 204/95,
Ústavní soud zjistil, že Banka Haná, a. s., Prostějov, pobočka
Kroměříž (dále jen "banka") uzavřela dne 9. 12. 1993 s obchodní
společností B. Bystřice pod Hostýnem, s. r. o., (dále jen
"klient"), úvěrovou smlouvu, kterou se zavázala poskytnout
investiční úvěr ve výši 100 000 000,-- Kč s tím, že úvěr bude
čerpán k 15. prosinci 1993. Dne 14. prosince 1993 byla úvěrová
smlouva doplněna dodatkem č. 1, ve kterém byly nově stanoveny
podmínky poskytnutí a čerpání úvěru. Podle tohoto dodatku měla
banka převést finanční prostředky na účet klienta dne 20. prosince
1993, tyto prostředky měly být na účtu klienta blokovány
a uvolněny po předložení dokladů, v dodatku č. 1 přesně
specifikovaných (zejména kupní smlouva o koupi akciové společnosti
Zeveta Bojkovice klientem spolu s návrhem na vklad do katastru
nemovitostí, znalecký posudek na majetek a. s. Zeveta Bojkovice,
který měl být předmětem jištění úvěru a další). Tentýž den, t. j.
14. 12. 1993, dal klient příkaz k blokaci finančních prostředků,
které byly na jeho běžný účet převedeny dne 20. 12. 1993. Dne 14.
12. 1993 uzavřela banka s klientem dohodu, ve které se klient
zavázal, že v období od 20. 12. 1993 do 31. 3. 1994 nebude čerpat
poskytnuté finanční prostředky a vyjádřil souhlas s blokací svého
běžného účtu prostředky banky. Tato dohoda je ve spisu Městského
soudu v Kroměříži založena ve formě návrhu, tj. bez podpisů obou
smluvních stran (č. l. 548), avšak dle vyjádření znalce ing.
J. L., Csc. (č.l. 646) je podepsaná dohoda založena
v originálu úvěrového spisu.
Dne 22. prosince 1993 byl dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě
nahrazen dodatkem č. 2, kterým se banka zavázala převést finanční
prostředky na účet klienta a uvolnit jejich čerpání poté, co
klient předloží v termínu do 10. 1. 1994 kupní smlouvu o koupi a.
s. Zeveta Bojkovice a návrh na vklad do katastru nemovitostí, dále
v termínu do 31. 1. 1994 výpis z katastru nemovitostí o nabytí
vlastnického práva k nemovitostem a další doklady v dodatku č. 2
přesně specifikované. Úvěrovou smlouvu, jakož i její dodatky
podepsal za banku ing. P. R., generální ředitel banky,
a stěžovatelka, ředitelka pobočky banky. Dne 23. 12. 1993 požádal
klient banku o zrušení blokace finančních prostředků. Tato žádost
je formulována takto: "Žádám o zrušení blokace fin. prostředků na
účtě č. 610206-794/2200 v částce 100.000.000,-- Kč, ke dni 23.
12. 1993." V pravé části pod textem žádosti je razítko a podpis
klienta jako majitele účtu, v levé části pod textem je podpis
A. V.. Na základě tohoto dokladu provedli příslušní pracovníky
banky úkony, jimiž bylo čerpání úvěru uvolněno a finanční
prostředky převedeny na účet klienta do jiného peněžního ústavu.
Ze spisu vyplývá, že dokazování bylo zaměřeno na objasnění
skutečnosti, zda stěžovatelka, jako ředitelka banky, svým podpisem
mohla uvolnit čerpání úvěru i přesto, že klient nesplnil podmínky
sjednané v úvěrové smlouvě a dodatcích a zda lze prokázat její
úmyslné zavinění. Stěžovatelka uvedla, že její podpis na
předtištěném formuláři žádosti o zrušení blokace finančních
prostředků neměl jiný význam a funkci než vidování žádosti
klienta, neboť měla za to, že s ohledem na výši poskytované částky
úvěrářka zašle žádost úvěrové komisi centrály banky do Prostějova.
Dále uvedla, že i kdyby šlo o povolení odblokování v rozsahu
působnosti pobočky banky, tj. do výše 5 miliónů Kč, samotný podpis
ředitelky by nebyl schopen blokaci úvěru uvolnit, neboť by bylo
třeba podpisů dvou osob. Při své obhajobě poukázala rovněž na
odpovědnost ostatních pracovníků pobočky banky, jakož i na
odpovědnost vedoucích pracovníků v centrále banky v Prostějově.
Okresní soud v Kroměříži přibral do řízení znalce z oboru
ekonomiky, z odvětví peněžnictví a účetnictví se zvláštní
specializací na finance, daně a bankovnictví ing. J. L., CSc.,
kterému položil 18 písemných otázek za účelem zjištění, a to
zejména, 1) zda úvěr byl klientovi poskytnut v souladu s předpisy
banky, 2) jaká data byla rozhodná pro čerpání úvěru podle úvěrové
smlouvy a jejích dodatků, 3) zda převod finančních prostředků
z účtu banky na běžný účet klienta byl proveden v souladu
s podmínkami úvěrové smlouvy, 4) zda na základě dodatku č. 2
k úvěrové smlouvě měly být finanční prostředky přeúčtovány z účtu
klienta zpět na účet banky, 5) zda při bezhotovostním výběru
z účtu klienta byly předloženy doklady dokazující, že výběr je
v souladu s účelem poskytnutého úvěru, 6) zda příkaz k výběru byl
dán osobou oprávněnou k dispozici s úvěrem, 7) kteří pracovníci
banky jsou odpovědni za vystavení dokladů, realizaci a kontrolu,
8) jaký způsob blokace účtu klienta byl skutečně použit a 9) zda
všechny provedené operace byly provedeny v souladu s předpisy.
Znalec provedl rekonstrukci jednotlivých etap úvěrového vztahu
mezi bankou a klientem a z originálu úvěrového spisu konstatoval
existenci podepsané dohody ze dne 14. 12. 1993 o blokaci běžného
účtu klienta. Z jeho posudku a dvou doplnění vyplynulo, že banka
poskytla klientovi úvěr v rozporu s úvěrovou smlouvou a jejími
dodatky č. 1 a 2, že převedení finančních prostředků z úvěrového
účtu na běžný účet klienta dne 20. 12. 1993 bez splnění
dohodnutých úvěrových podmínek a jejich blokování na běžném účtu
je postup neobvyklý a neobezřetný, že pro čerpání úvěru byla
rozhodná ujednání v dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě, která nebyla
splněna a že podpis ředitelky banky na žádosti o zrušení blokace
vyjadřuje odsouhlasení uvolnění úvěru, ovšem bez splnění podmínek
úvěrové smlouvy ve znění dodatku č. 2 a dohody mezi bankou
a klientem ze dne 14. 12. 1993.
Znalec konstatoval, že blokace finančních prostředků na účtu
klienta je upravena v pracovním předpisu banky č. 4/1993 Oběh
dokladů pouze v souvislosti s platbou do zahraničí, tedy pro zcela
jiný účel než v daném případě, přičemž odblokování účtu není
upraveno vůbec. Podle jeho názoru bylo tedy třeba postupovat podle
podpisového řádu banky, ve kterém je stanoveno, že smlouvy
a dohody, účetní doklady a podklady podepisují příslušní
pracovníci banky, vždy v kombinaci dvou podpisů. Zásada dvou
podpisů nebyla v daném případě dodržena jednak při převodu
finančních prostředků z úvěrového účtu na běžný účet klienta, kdy
znalec zjistil, že na kopii dokladu o zúčtování plateb ze dne 20.
12. 1993 chybí podpis vedoucího úvěrového odboru, jednak při
zrušení blokace, kdy pracovnice provozního oddělení Renata
Vaculíková provedla počítačem administrativní operaci v rozporu
s podpisovým řádem.
Znalec rovněž upozornil na to, že na hromadném příkazu k úhradě,
na základě kterého byl proveden převod prostředků z běžného účtu
klienta, je klient označen razítkem s odlišným názvem společnosti,
než je uvedeno v úvěrové smlouvě, dodatcích, příkazu k blokaci
finančních prostředků a žádosti o zrušení blokace. Přestože IČO
souhlasí, je podle znalce rozhodující název uvedený v podpisovém
vzoru k běžnému účtu. Znalec však podpisový vzor neměl k dispozici
a vzhledem k tomu, že spis neobsahuje originál hromadného příkazu
a na jeho kopii chybí podpis pracovníka likvidatury, nelze podle
jeho názoru zjistit, který pracovník banky podpis ověřil a operaci
provedl.
Na dotaz obhajoby, na základě čeho blokace proběhla, zda podle
příkazu klienta nebo podle dohody nebo jestli byly provedeny
blokace dvě, uvedl znalec, že z podkladů, které měl k dispozici,
nemůže na tuto otázku odpovědět. Úvěrový spis byl v majetku České
finanční a. s. Praha, která s ohledem na bankovní tajemství
poskytla jen část originálních podkladů. Znalec nebyl schopen se
vyjádřit k tomu, zda dodatky č. 1 a 2 k úvěrové smlouvě byly
projednány v úvěrové komisi, neboť chybí protokoly, případně data
na jednom z nich.
Okresní soud v Kroměříži vzal na základě provedeného dokazování
za prokázáno, že stěžovatelka "je vinna, že dne 23. 12. 1993
v Kroměříži jako ředitelka pobočky Banky Haná, a. s., Prostějov na
svém pracovišti svým podpisem na žádosti zrušení blokace
finančních prostředků vydala souhlas k uvolnění čerpání úvěru
v částce 100 000 000,-- Kč, který byl poskytnut na základě úvěrové
smlouvy č. 72252193 ze dne 9. 12. 1993 firmě B., s. r. o.,
Bystřice pod Hostýnem majitele J. B., ač věděla, že podle úvěrové
smlouvy a podle dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě ze dne 14. 12.
1993 nedošlo ze strany J. B. ke splnění podmínek pro uvolnění
čerpání úvěru, týkajících se řádného zajištění návratnosti úvěru
a tímto porušením smluvně převzatých povinností k zamezování
vzniku škod při činnosti jí řízené pobočky způsobila Bance Haná,
a. s., Prostějov škodu 100 000 000,-- Kč, když úvěr čerpaný bez
řádného zajištění ručením nebyl J. B. ve lhůtě do 12. 12. 1994 ani
později uhrazen". Tímto jednáním naplnila skutkovou podstatu
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku
podle ustanovení § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona
ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a byla odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání čtyř let. Poškozená Banka Haná, a.s., Prostějov
byla ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána se
svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně
vyplynulo, že tento soud dospěl k závěru o vině stěžovatelky na
základě výpovědi svědků, shromážděných listinných materiálů,
stanov, interních předpisů, obecně závazných právních předpisů,
informací Banky Haná, úvěrového spisu a zejména znaleckého posudku
a jeho doplnění. Okresní soud měl za to, že stěžovatelka znala
podmínky vyplývající z úvěrového vztahu, neboť základní dokumenty
podepsala společně s generálním ředitelem Banky Haná, a.s.,
Prostějov, a že její podpis postačoval k uvolnění čerpání úvěru,
který nebyl řádně zajištěn ručením. Co se týče subjektivní stránky
trestného činu, soud dovodil, že stěžovatelka jednala v nepřímém
úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) trestního zákona, neboť
věděla, že po uvolnění úvěru bez jeho řádného zajištění může bance
vzniknout škoda, jestliže úvěr nebude v termínu splacen a pro
případ, že by škoda vznikla, s tím byla srozuměna.
Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky zamítl, když
z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že rozhodné momenty případu,
totiž, zda stěžovatelka věděla, co podepisuje a zda věděla, jaké
to bude mít důsledky, byly skutkově prokázány a soud prvého stupně
z nich také vyvodil náležité závěry, jimž nelze z logického či
právního hlediska nic vytknout. Odvolací soud připustil, že lze
souhlasit s námitkami obhajoby, že zřejmě došlo k pochybení jiných
řídících pracovníků celé banky a že v činnosti banky existovaly
určité organizační nedostatky, na které poukázal i znalec, avšak
podle názoru odvolacího soudu na druhé straně nelze pominout
postavení stěžovatelky v systému banky, ukazující na její
povinnost tyto nedostatky napravovat či eliminovat, nikoli jich
zneužívat.
Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti
nepřísluší přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy,
to však za předpokladu, že obecné soudy při rozhodování dodržují
ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý
proces. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, pouze v případě, že
by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu
s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by třeba takové rozhodnutí
považovat za vydané v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny a čl.
1 Ústavy ČR (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sbírka nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str.
257). O takový případ jde podle názoru Ústavního soudu
i v projednávané věci, neboť právní závěr okresního soudu o tom,
že stěžovatelka způsobila Bance Haná svým jednáním, kterého se
dopustila dne 23. 12. 1993, škodu jednoho sta milionů korun, je
v relevantních bodech v rozporu s již konstatovanými závěry
znaleckého posudku, a tím se stává i nepřezkoumatelným.
Majetkové trestné činy, vztahující se k poskytování úvěrů,
u nichž není zabezpečena jejich návratnost, představovaly
v minulých letech a stále dosud představují jeden z neuralgických
bodů ekonomického dění současné společnosti. Právě vysoký stupeň
nebezpečnosti uvedených činů, jejichž důsledky pociťuje a nese
celá společnost, zdá se však nasvědčovati tomu, že naplnění jejich
skutkové podstaty by v rámci existujícího systému úvěrování nemělo
ani nemohlo být snadným způsobem průchodnou záležitostí jednání
jediného člověka. Tento pohled se nabízí právě v projednávané
věci, kdy na straně jedné byly uzavřením úvěrové smlouvy a dvou
dodatků k této smlouvě vytvořeny poměrně bezpečné podmínky
vylučující zneužití poskytovaného úvěru, na straně druhé se však
mohlo stát, a také stalo, že tyto podmínky v dalším postupu nebyly
vůbec respektovány. Obecné soudy se zaměřily v tomto směru výlučně
na jednání a trestní odpovědnost stěžovatelky, a soustředivše se
proto na hodnocení svědeckých výpovědí jejich podřízených,
svědčících v její neprospěch, ponechaly zcela stranou právě ony
momenty způsobilé podat vskutku relevantní výpověď o vině
a trestu. Jak totiž vyplynulo ze závěru doplnění znaleckého
posudku ze dne 31. 10. 1997, o který okresní soud jinak opřel
svoje rozhodnutí, při vyšetřování nebyly objasněny klíčové momenty
úvěrového případu B., a to, kdo a na základě čeho převedl finanční
prostředky z úvěrového účtu na běžný účet bez splnění podmínek
úvěrové smlouvy, zda bylo postupováno v souladu s tehdy platným
pracovním předpisem Banky Haná o poskytování úvěrů a v souladu
s pravomocemi jednotlivých pracovníků při disponování
s prostředky, a dále jakým způsobem byly převedeny finanční
prostředky mimo pobočku banky, když příkaz byl dán v jiné pobočce,
ačkoli šlo o poměrně vysokou částku, ovlivňující likviditu pobočky
a navíc na příkazu je jiné razítko klienta než na úvěrové smlouvě.
Také Ústavní soud považuje to, kdo a na základě čeho převedl
finanční prostředky z úvěrového účtu na běžný účet bez splnění
podmínek úvěrové smlouvy za první klíčový moment konkrétního
úvěrového případu, při jehož posuzování obecné soudy ponechaly
zcela stranou to, co vyplynulo z druhého doplnění znaleckého
posudku znalce ing. J. L. ze dne 9. 9. 1998, v němž se konstatuje,
že k účetní operaci převodu finančních prostředků z účtu
1505/610206-794 na účet 610206-794 v částce l00 000 000,-- Kč
s parafou Jur. došlo bez schválení vedoucím úvěrového obchodu,
tedy nedodržením vnitřních předpisů banky. Rovněž pokud jde
o klíčovou otázku, zda bylo dále postupováno v souladu s tehdy
platným předpisem Banky Haná o poskytování úvěrů a v souladu
s pravomocemi jednotlivých pracovníků při disponování
s prostředky, ponechaly obecné soudy bez náležitého zdůvodnění
zcela stranou stanovisko uvedené ve znaleckém posudku, že totiž
při neexistenci interní úpravy blokování a odblokování běžného
účtu klienta v souvislosti se splněním podmínek pro uvolnění
poskytnutého úvěru mělo být postupováno podle podpisového řádu
banky. Ten v podpisovém rozvrhu v bodu 3 uvádí, že "ostatní
smlouvy a dohody, účetní doklady, podklady, apod." podepisují
vedoucí či jiní k tomu určení pracovníci, vždy však v kombinaci
dvou podpisů, zatímco v bodu 4 stanoví, že "písemnosti běžného
charakteru (odborná a vnitřní a vnější korespondence, evid.
doklady)" podepisují vedoucí pracovníci v rozsahu organizačního
řádu a udělených plných mocí. Podle znalce měla být žádost
o zrušení blokace finančních prostředků považována za účetní
doklad či podklad a listina měla být kontrasignována. Nebyla-li
kontrasignována, neměl být úvěr administrativně uvolněn.
Základním předpokladem trestní odpovědnosti stěžovatelky je
bezpečné zjištění příčinného vztahu mezi jejím jednáním ze dne
23. 12. 1993 a způsobeným následkem, tedy vznikem škody ve výši
jednoho sta milionů korun, přičemž, pokud jde o rozsah této
případné odpovědnosti, souvisí nepochybně stupeň nebezpečnosti
případného trestného jednání stěžovatelky i se stupněm
nebezpečnosti případného trestného jednání dalších osob. Právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyžaduje,
pokud jde o trestní řízení, zjištění všech relevantních
skutečností vedoucích k následku naplňujícímu skutkovou podstatu
trestného činu, nevyjímaje z hlediska trestního postihu
relevantního jednání všech, na tomto činu participujících, osob.
Pouze takové zjištění a z něj vycházející závěry umožňují totiž
u každé takové jednotlivé osoby spravedlivé rozhodnutí o její vině
a trestu. Těmito úvahami se však obecné soudy vůbec neřídily,
a proto Ústavní soud považuje jejich závěry nejen za extrémně
vybočující z rámce skutkových zjištění, ale i za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud proto z uvedených důvodu pro porušení článku 6
odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. srpna 1999
Odlišné stanovisko soudceJUDr. Pavla Varvařovského:
Ve své již ustálené judikatuře zdůraznil Ústavnísoud opakovaně, že není součástí obecné justice, a tudíž ani další přezkumnou soudní instancí. Z toho dovodil, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, pokud nevybočily z rámce principů řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V posuzované věci senát Ústavníhosoudu, aniž by provedl dokazování dle § 48 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, hodnotil obecným soudem provedené dokazování jako extrémně vybočující z kautel plynoucích z § 2 odst. 6 trestního řádu.
Pojem "extrémního" rozporu mezi právními závěrysoudů a provedenými skutkovými zjištěními je nezbytné interpretovat přísně restriktivně, neboť v opačném případě se Ústavní soud ocitá v pozici další, jakési superrevizní instance, čímž popírá vlastní, v úvodu tohoto stanoviska uvedené závěry a judikáty. K takové situaci došlo po mém soudu i v posuzované věci, kdy řada zjištění svědčila v neprospěch obžalované, a bylo proto věcí obecných soudů, aby dle kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů učinily závěr o vině a trestu. Tak se také stalo a není věcí Ústavního soudu , aby takovýto postup obecných soudů přezkoumával, a to ani v případě, jestliže tyto závěry nesdílí. Jinými slovy, tam, kde soudy pracují s okolnostmi konkrétního a jedinečného případu, aniž by věc sama měla zobecňující dopady a souvislosti, zejména pak takové, které jsou ve své obecnosti schopny zasáhnout do základních práv či svobod, není místa pro jurisdikci Ústavního soudu.