Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 222/99Nález ÚS ze dne 04.08.1999Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoVarvařovský Pavel
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 111/15 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.222.99
Datum vyhlášení06.09.1999
Datum podání04.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 222/99 ze dne 4. 8. 1999

N 111/15 SbNU 83

Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 4. srpna 1999 v senátě ve věci ústavní

stížnosti ing. A. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

29. 3. 1999, čj. 5 To 82/99-715, za účasti Krajského soudu

v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 1999, čj. 5 To

82/99-715, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému usnesení

Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání

stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne

15. 12. 1998, čj. 1 T 204/95-695, jímž byla uznána vinnou trestným

činem porušování povinnosti při správě cizího majetku a odsouzena

k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, stěžovatelka tvrdí, že

napadené rozhodnutí zasáhlo do jejích ústavně zaručených práv,

neboť byla odsouzena pro trestný čin, který nespáchala. Podle

obecných soudů její deliktní jednání spočívalo v tom, že jako

ředitelka pobočky Banky Haná, a. s., Prostějov, v Kroměříži dne

23. 12. 1993 svým podpisem na žádosti o zrušení blokace finančních

prostředků vydala souhlas k uvolnění čerpání úvěru v částce 100

milionů korun, ač věděla, že podle úvěrové smlouvy a dodatku č.

1 k úvěrové smlouvě nedošlo ke splnění podmínek pro uvolnění

čerpání úvěru. Tímto jednáním porušila povinnosti k zamezení

vzniku škody při činnosti jí řízené pobočky a způsobila bance

škodu jednoho sta milionů korun, když úvěr čerpaný bez řádného

zajištění ručením klient neuhradil. V ústavní stížnosti

stěžovatelka oponuje právním závěrům obecných soudů a namítá, že

pro posouzení odpovědnosti za způsobení škody je rozhodující

skutečnost, že úvěr byl poskytnut a uvolněn již 20. 12. 1993, tedy

nikoliv na podkladě jejího podpisu na žádosti o zrušení blokace

finančních prostředků, že úvěrové oddělení banky nesplnilo

povinnosti plynoucí z dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě uzavřeného

dne 22. 12. 1993, kterým byly nově stanoveny podmínky pro

poskytnutí úvěru a pro jeho čerpání, a tím způsobilo, že

prostředky z účtu klienta nebyly převedeny zpět na účet banky, že

svým podpisem na žádosti o zrušení blokace finančních prostředku

vyjádřila pouze to, že žádost klienta vzala na vědomí, nikoliv

souhlas k uvolnění čerpání úvěru, že nebylo prokázáno, že

k blokaci prostředků na účtu klienta došlo dohodou klienta

a banky, a proto příkaz k blokaci čerpání prostředků z účtu, jakož

i k deblokaci, byl plně v moci klienta, takže podpis zástupce

banky na klientově žádosti neměl zásadní význam, že pro faktické

uvolnění úvěru byla rozhodující činnost příslušné úvěrářky,

a nikoli ředitelky pobočky banky, a že obecné soudy neuvedly,

který konkrétní předpis svým jednáním porušila. Stěžovatelka je

toho názoru, že její jednání by mohlo být posuzováno maximálně

jako nevědomá nedbalost, což pro naplnění subjektivní stránky

trestného činu, pro který byla odsouzena, nepostačuje, a žádá

proto Ústavní soud o zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za

to, že je v rozporu s článkem 39 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina").

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 28. 6. 1999

poukázal pro stručnost na odůvodnění napadeného usnesení.

Krajské státní zastupitelství v Brně se postavení vedlejšího

účastníka v tomto řízení vzdalo.

Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 1 T 204/95,

Ústavní soud zjistil, že Banka Haná, a. s., Prostějov, pobočka

Kroměříž (dále jen "banka") uzavřela dne 9. 12. 1993 s obchodní

společností B. Bystřice pod Hostýnem, s. r. o., (dále jen

"klient"), úvěrovou smlouvu, kterou se zavázala poskytnout

investiční úvěr ve výši 100 000 000,-- Kč s tím, že úvěr bude

čerpán k 15. prosinci 1993. Dne 14. prosince 1993 byla úvěrová

smlouva doplněna dodatkem č. 1, ve kterém byly nově stanoveny

podmínky poskytnutí a čerpání úvěru. Podle tohoto dodatku měla

banka převést finanční prostředky na účet klienta dne 20. prosince

1993, tyto prostředky měly být na účtu klienta blokovány

a uvolněny po předložení dokladů, v dodatku č. 1 přesně

specifikovaných (zejména kupní smlouva o koupi akciové společnosti

Zeveta Bojkovice klientem spolu s návrhem na vklad do katastru

nemovitostí, znalecký posudek na majetek a. s. Zeveta Bojkovice,

který měl být předmětem jištění úvěru a další). Tentýž den, t. j.

14. 12. 1993, dal klient příkaz k blokaci finančních prostředků,

které byly na jeho běžný účet převedeny dne 20. 12. 1993. Dne 14.

12. 1993 uzavřela banka s klientem dohodu, ve které se klient

zavázal, že v období od 20. 12. 1993 do 31. 3. 1994 nebude čerpat

poskytnuté finanční prostředky a vyjádřil souhlas s blokací svého

běžného účtu prostředky banky. Tato dohoda je ve spisu Městského

soudu v Kroměříži založena ve formě návrhu, tj. bez podpisů obou

smluvních stran (č. l. 548), avšak dle vyjádření znalce ing.

J. L., Csc. (č.l. 646) je podepsaná dohoda založena

v originálu úvěrového spisu.

Dne 22. prosince 1993 byl dodatek č. 1 k úvěrové smlouvě

nahrazen dodatkem č. 2, kterým se banka zavázala převést finanční

prostředky na účet klienta a uvolnit jejich čerpání poté, co

klient předloží v termínu do 10. 1. 1994 kupní smlouvu o koupi a.

s. Zeveta Bojkovice a návrh na vklad do katastru nemovitostí, dále

v termínu do 31. 1. 1994 výpis z katastru nemovitostí o nabytí

vlastnického práva k nemovitostem a další doklady v dodatku č. 2

přesně specifikované. Úvěrovou smlouvu, jakož i její dodatky

podepsal za banku ing. P. R., generální ředitel banky,

a stěžovatelka, ředitelka pobočky banky. Dne 23. 12. 1993 požádal

klient banku o zrušení blokace finančních prostředků. Tato žádost

je formulována takto: "Žádám o zrušení blokace fin. prostředků na

účtě č. 610206-794/2200 v částce 100.000.000,-- Kč, ke dni 23.

12. 1993." V pravé části pod textem žádosti je razítko a podpis

klienta jako majitele účtu, v levé části pod textem je podpis

A. V.. Na základě tohoto dokladu provedli příslušní pracovníky

banky úkony, jimiž bylo čerpání úvěru uvolněno a finanční

prostředky převedeny na účet klienta do jiného peněžního ústavu.

Ze spisu vyplývá, že dokazování bylo zaměřeno na objasnění

skutečnosti, zda stěžovatelka, jako ředitelka banky, svým podpisem

mohla uvolnit čerpání úvěru i přesto, že klient nesplnil podmínky

sjednané v úvěrové smlouvě a dodatcích a zda lze prokázat její

úmyslné zavinění. Stěžovatelka uvedla, že její podpis na

předtištěném formuláři žádosti o zrušení blokace finančních

prostředků neměl jiný význam a funkci než vidování žádosti

klienta, neboť měla za to, že s ohledem na výši poskytované částky

úvěrářka zašle žádost úvěrové komisi centrály banky do Prostějova.

Dále uvedla, že i kdyby šlo o povolení odblokování v rozsahu

působnosti pobočky banky, tj. do výše 5 miliónů Kč, samotný podpis

ředitelky by nebyl schopen blokaci úvěru uvolnit, neboť by bylo

třeba podpisů dvou osob. Při své obhajobě poukázala rovněž na

odpovědnost ostatních pracovníků pobočky banky, jakož i na

odpovědnost vedoucích pracovníků v centrále banky v Prostějově.

Okresní soud v Kroměříži přibral do řízení znalce z oboru

ekonomiky, z odvětví peněžnictví a účetnictví se zvláštní

specializací na finance, daně a bankovnictví ing. J. L., CSc.,

kterému položil 18 písemných otázek za účelem zjištění, a to

zejména, 1) zda úvěr byl klientovi poskytnut v souladu s předpisy

banky, 2) jaká data byla rozhodná pro čerpání úvěru podle úvěrové

smlouvy a jejích dodatků, 3) zda převod finančních prostředků

z účtu banky na běžný účet klienta byl proveden v souladu

s podmínkami úvěrové smlouvy, 4) zda na základě dodatku č. 2

k úvěrové smlouvě měly být finanční prostředky přeúčtovány z účtu

klienta zpět na účet banky, 5) zda při bezhotovostním výběru

z účtu klienta byly předloženy doklady dokazující, že výběr je

v souladu s účelem poskytnutého úvěru, 6) zda příkaz k výběru byl

dán osobou oprávněnou k dispozici s úvěrem, 7) kteří pracovníci

banky jsou odpovědni za vystavení dokladů, realizaci a kontrolu,

8) jaký způsob blokace účtu klienta byl skutečně použit a 9) zda

všechny provedené operace byly provedeny v souladu s předpisy.

Znalec provedl rekonstrukci jednotlivých etap úvěrového vztahu

mezi bankou a klientem a z originálu úvěrového spisu konstatoval

existenci podepsané dohody ze dne 14. 12. 1993 o blokaci běžného

účtu klienta. Z jeho posudku a dvou doplnění vyplynulo, že banka

poskytla klientovi úvěr v rozporu s úvěrovou smlouvou a jejími

dodatky č. 1 a 2, že převedení finančních prostředků z úvěrového

účtu na běžný účet klienta dne 20. 12. 1993 bez splnění

dohodnutých úvěrových podmínek a jejich blokování na běžném účtu

je postup neobvyklý a neobezřetný, že pro čerpání úvěru byla

rozhodná ujednání v dodatku č. 2 k úvěrové smlouvě, která nebyla

splněna a že podpis ředitelky banky na žádosti o zrušení blokace

vyjadřuje odsouhlasení uvolnění úvěru, ovšem bez splnění podmínek

úvěrové smlouvy ve znění dodatku č. 2 a dohody mezi bankou

a klientem ze dne 14. 12. 1993.

Znalec konstatoval, že blokace finančních prostředků na účtu

klienta je upravena v pracovním předpisu banky č. 4/1993 Oběh

dokladů pouze v souvislosti s platbou do zahraničí, tedy pro zcela

jiný účel než v daném případě, přičemž odblokování účtu není

upraveno vůbec. Podle jeho názoru bylo tedy třeba postupovat podle

podpisového řádu banky, ve kterém je stanoveno, že smlouvy

a dohody, účetní doklady a podklady podepisují příslušní

pracovníci banky, vždy v kombinaci dvou podpisů. Zásada dvou

podpisů nebyla v daném případě dodržena jednak při převodu

finančních prostředků z úvěrového účtu na běžný účet klienta, kdy

znalec zjistil, že na kopii dokladu o zúčtování plateb ze dne 20.

12. 1993 chybí podpis vedoucího úvěrového odboru, jednak při

zrušení blokace, kdy pracovnice provozního oddělení Renata

Vaculíková provedla počítačem administrativní operaci v rozporu

s podpisovým řádem.

Znalec rovněž upozornil na to, že na hromadném příkazu k úhradě,

na základě kterého byl proveden převod prostředků z běžného účtu

klienta, je klient označen razítkem s odlišným názvem společnosti,

než je uvedeno v úvěrové smlouvě, dodatcích, příkazu k blokaci

finančních prostředků a žádosti o zrušení blokace. Přestože IČO

souhlasí, je podle znalce rozhodující název uvedený v podpisovém

vzoru k běžnému účtu. Znalec však podpisový vzor neměl k dispozici

a vzhledem k tomu, že spis neobsahuje originál hromadného příkazu

a na jeho kopii chybí podpis pracovníka likvidatury, nelze podle

jeho názoru zjistit, který pracovník banky podpis ověřil a operaci

provedl.

Na dotaz obhajoby, na základě čeho blokace proběhla, zda podle

příkazu klienta nebo podle dohody nebo jestli byly provedeny

blokace dvě, uvedl znalec, že z podkladů, které měl k dispozici,

nemůže na tuto otázku odpovědět. Úvěrový spis byl v majetku České

finanční a. s. Praha, která s ohledem na bankovní tajemství

poskytla jen část originálních podkladů. Znalec nebyl schopen se

vyjádřit k tomu, zda dodatky č. 1 a 2 k úvěrové smlouvě byly

projednány v úvěrové komisi, neboť chybí protokoly, případně data

na jednom z nich.

Okresní soud v Kroměříži vzal na základě provedeného dokazování

za prokázáno, že stěžovatelka "je vinna, že dne 23. 12. 1993

v Kroměříži jako ředitelka pobočky Banky Haná, a. s., Prostějov na

svém pracovišti svým podpisem na žádosti zrušení blokace

finančních prostředků vydala souhlas k uvolnění čerpání úvěru

v částce 100 000 000,-- Kč, který byl poskytnut na základě úvěrové

smlouvy č. 72252193 ze dne 9. 12. 1993 firmě B., s. r. o.,

Bystřice pod Hostýnem majitele J. B., ač věděla, že podle úvěrové

smlouvy a podle dodatku č. 1 k úvěrové smlouvě ze dne 14. 12.

1993 nedošlo ze strany J. B. ke splnění podmínek pro uvolnění

čerpání úvěru, týkajících se řádného zajištění návratnosti úvěru

a tímto porušením smluvně převzatých povinností k zamezování

vzniku škod při činnosti jí řízené pobočky způsobila Bance Haná,

a. s., Prostějov škodu 100 000 000,-- Kč, když úvěr čerpaný bez

řádného zajištění ručením nebyl J. B. ve lhůtě do 12. 12. 1994 ani

později uhrazen". Tímto jednáním naplnila skutkovou podstatu

trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku

podle ustanovení § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona

ve znění zákona č. 557/1991 Sb. a byla odsouzena k trestu odnětí

svobody v trvání čtyř let. Poškozená Banka Haná, a.s., Prostějov

byla ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána se

svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech

občanskoprávních. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně

vyplynulo, že tento soud dospěl k závěru o vině stěžovatelky na

základě výpovědi svědků, shromážděných listinných materiálů,

stanov, interních předpisů, obecně závazných právních předpisů,

informací Banky Haná, úvěrového spisu a zejména znaleckého posudku

a jeho doplnění. Okresní soud měl za to, že stěžovatelka znala

podmínky vyplývající z úvěrového vztahu, neboť základní dokumenty

podepsala společně s generálním ředitelem Banky Haná, a.s.,

Prostějov, a že její podpis postačoval k uvolnění čerpání úvěru,

který nebyl řádně zajištěn ručením. Co se týče subjektivní stránky

trestného činu, soud dovodil, že stěžovatelka jednala v nepřímém

úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) trestního zákona, neboť

věděla, že po uvolnění úvěru bez jeho řádného zajištění může bance

vzniknout škoda, jestliže úvěr nebude v termínu splacen a pro

případ, že by škoda vznikla, s tím byla srozuměna.

Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky zamítl, když

z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že rozhodné momenty případu,

totiž, zda stěžovatelka věděla, co podepisuje a zda věděla, jaké

to bude mít důsledky, byly skutkově prokázány a soud prvého stupně

z nich také vyvodil náležité závěry, jimž nelze z logického či

právního hlediska nic vytknout. Odvolací soud připustil, že lze

souhlasit s námitkami obhajoby, že zřejmě došlo k pochybení jiných

řídících pracovníků celé banky a že v činnosti banky existovaly

určité organizační nedostatky, na které poukázal i znalec, avšak

podle názoru odvolacího soudu na druhé straně nelze pominout

postavení stěžovatelky v systému banky, ukazující na její

povinnost tyto nedostatky napravovat či eliminovat, nikoli jich

zneužívat.

Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti

nepřísluší přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy,

to však za předpokladu, že obecné soudy při rozhodování dodržují

ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý

proces. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, pouze v případě, že

by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu

s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by třeba takové rozhodnutí

považovat za vydané v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny a čl.

1 Ústavy ČR (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str.

257). O takový případ jde podle názoru Ústavního soudu

i v projednávané věci, neboť právní závěr okresního soudu o tom,

že stěžovatelka způsobila Bance Haná svým jednáním, kterého se

dopustila dne 23. 12. 1993, škodu jednoho sta milionů korun, je

v relevantních bodech v rozporu s již konstatovanými závěry

znaleckého posudku, a tím se stává i nepřezkoumatelným.

Majetkové trestné činy, vztahující se k poskytování úvěrů,

u nichž není zabezpečena jejich návratnost, představovaly

v minulých letech a stále dosud představují jeden z neuralgických

bodů ekonomického dění současné společnosti. Právě vysoký stupeň

nebezpečnosti uvedených činů, jejichž důsledky pociťuje a nese

celá společnost, zdá se však nasvědčovati tomu, že naplnění jejich

skutkové podstaty by v rámci existujícího systému úvěrování nemělo

ani nemohlo být snadným způsobem průchodnou záležitostí jednání

jediného člověka. Tento pohled se nabízí právě v projednávané

věci, kdy na straně jedné byly uzavřením úvěrové smlouvy a dvou

dodatků k této smlouvě vytvořeny poměrně bezpečné podmínky

vylučující zneužití poskytovaného úvěru, na straně druhé se však

mohlo stát, a také stalo, že tyto podmínky v dalším postupu nebyly

vůbec respektovány. Obecné soudy se zaměřily v tomto směru výlučně

na jednání a trestní odpovědnost stěžovatelky, a soustředivše se

proto na hodnocení svědeckých výpovědí jejich podřízených,

svědčících v její neprospěch, ponechaly zcela stranou právě ony

momenty způsobilé podat vskutku relevantní výpověď o vině

a trestu. Jak totiž vyplynulo ze závěru doplnění znaleckého

posudku ze dne 31. 10. 1997, o který okresní soud jinak opřel

svoje rozhodnutí, při vyšetřování nebyly objasněny klíčové momenty

úvěrového případu B., a to, kdo a na základě čeho převedl finanční

prostředky z úvěrového účtu na běžný účet bez splnění podmínek

úvěrové smlouvy, zda bylo postupováno v souladu s tehdy platným

pracovním předpisem Banky Haná o poskytování úvěrů a v souladu

s pravomocemi jednotlivých pracovníků při disponování

s prostředky, a dále jakým způsobem byly převedeny finanční

prostředky mimo pobočku banky, když příkaz byl dán v jiné pobočce,

ačkoli šlo o poměrně vysokou částku, ovlivňující likviditu pobočky

a navíc na příkazu je jiné razítko klienta než na úvěrové smlouvě.

Také Ústavní soud považuje to, kdo a na základě čeho převedl

finanční prostředky z úvěrového účtu na běžný účet bez splnění

podmínek úvěrové smlouvy za první klíčový moment konkrétního

úvěrového případu, při jehož posuzování obecné soudy ponechaly

zcela stranou to, co vyplynulo z druhého doplnění znaleckého

posudku znalce ing. J. L. ze dne 9. 9. 1998, v němž se konstatuje,

že k účetní operaci převodu finančních prostředků z účtu

1505/610206-794 na účet 610206-794 v částce l00 000 000,-- Kč

s parafou Jur. došlo bez schválení vedoucím úvěrového obchodu,

tedy nedodržením vnitřních předpisů banky. Rovněž pokud jde

o klíčovou otázku, zda bylo dále postupováno v souladu s tehdy

platným předpisem Banky Haná o poskytování úvěrů a v souladu

s pravomocemi jednotlivých pracovníků při disponování

s prostředky, ponechaly obecné soudy bez náležitého zdůvodnění

zcela stranou stanovisko uvedené ve znaleckém posudku, že totiž

při neexistenci interní úpravy blokování a odblokování běžného

účtu klienta v souvislosti se splněním podmínek pro uvolnění

poskytnutého úvěru mělo být postupováno podle podpisového řádu

banky. Ten v podpisovém rozvrhu v bodu 3 uvádí, že "ostatní

smlouvy a dohody, účetní doklady, podklady, apod." podepisují

vedoucí či jiní k tomu určení pracovníci, vždy však v kombinaci

dvou podpisů, zatímco v bodu 4 stanoví, že "písemnosti běžného

charakteru (odborná a vnitřní a vnější korespondence, evid.

doklady)" podepisují vedoucí pracovníci v rozsahu organizačního

řádu a udělených plných mocí. Podle znalce měla být žádost

o zrušení blokace finančních prostředků považována za účetní

doklad či podklad a listina měla být kontrasignována. Nebyla-li

kontrasignována, neměl být úvěr administrativně uvolněn.

Základním předpokladem trestní odpovědnosti stěžovatelky je

bezpečné zjištění příčinného vztahu mezi jejím jednáním ze dne

23. 12. 1993 a způsobeným následkem, tedy vznikem škody ve výši

jednoho sta milionů korun, přičemž, pokud jde o rozsah této

případné odpovědnosti, souvisí nepochybně stupeň nebezpečnosti

případného trestného jednání stěžovatelky i se stupněm

nebezpečnosti případného trestného jednání dalších osob. Právo na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyžaduje,

pokud jde o trestní řízení, zjištění všech relevantních

skutečností vedoucích k následku naplňujícímu skutkovou podstatu

trestného činu, nevyjímaje z hlediska trestního postihu

relevantního jednání všech, na tomto činu participujících, osob.

Pouze takové zjištění a z něj vycházející závěry umožňují totiž

u každé takové jednotlivé osoby spravedlivé rozhodnutí o její vině

a trestu. Těmito úvahami se však obecné soudy vůbec neřídily,

a proto Ústavní soud považuje jejich závěry nejen za extrémně

vybočující z rámce skutkových zjištění, ale i za nepřezkoumatelné.

Ústavní soud proto z uvedených důvodu pro porušení článku 6

odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. srpna 1999

Odlišné stanovisko soudceJUDr. Pavla Varvařovského:

Ve své již ustálené judikatuře zdůraznil Ústavnísoud opakovaně, že není součástí obecné justice, a tudíž ani další přezkumnou soudní instancí. Z toho dovodil, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, pokud nevybočily z rámce principů řádného procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V posuzované věci senát Ústavníhosoudu, aniž by provedl dokazování dle § 48 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, hodnotil obecným soudem provedené dokazování jako extrémně vybočující z kautel plynoucích z § 2 odst. 6 trestního řádu.

Pojem "extrémního" rozporu mezi právními závěrysoudů a provedenými skutkovými zjištěními je nezbytné interpretovat přísně restriktivně, neboť v opačném případě se Ústavní soud ocitá v pozici další, jakési superrevizní instance, čímž popírá vlastní, v úvodu tohoto stanoviska uvedené závěry a judikáty. K takové situaci došlo po mém soudu i v posuzované věci, kdy řada zjištění svědčila v neprospěch obžalované, a bylo proto věcí obecných soudů, aby dle kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů učinily závěr o vině a trestu. Tak se také stalo a není věcí Ústavního soudu , aby takovýto postup obecných soudů přezkoumával, a to ani v případě, jestliže tyto závěry nesdílí. Jinými slovy, tam, kde soudy pracují s okolnostmi konkrétního a jedinečného případu, aniž by věc sama měla zobecňující dopady a souvislosti, zejména pak takové, které jsou ve své obecnosti schopny zasáhnout do základních práv či svobod, není místa pro jurisdikci Ústavního soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru