Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 222/97Nález ÚS ze dne 24.02.1998Právo být slyšen při projednávání věci ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkDokazování
Správní soudnictví
pozemek
správní orgán
Restituce
občanské soudní řízení
restituční titul
Pozemkový úřad
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/10 SbNU 175
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.222.97
Datum vyhlášení02.03.1998
Datum podání24.06.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

269/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 222/97 ze dne 24. 2. 1998

N 27/10 SbNU 175

Právo být slyšen při projednávání věci ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z. S. proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 1997, č. j. 30 Ca

263/95-19, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného

předsedou senátu JUDr., jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 1997, č. j. 30

Ca 263/95-19, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 24. 6. 1997 doručena včas podaná

ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí,

kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu S., pozemkového

úřadu, ze dne 20. 4. 1995, č. j. PÚ/581/92/K/Č, podle něhož se

stěžovatelce nevrací vlastnictví k požadovaným nemovitostem,

specifikovaným ve výroku rozhodnutí. Oba orgány státu po

přezkumném řízení dospěly shodně k závěru, že nebyl naplněn

restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého

se vydají oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát

v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných

podmínek. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí ke

zjišťování restitučního titulu uvedl, že pozemkový úřad prokázání

tísně nijak nehodnotil a rovněž tak ani nelze zjistit, zda se

tísní vůbec zabýval. K tomu pak dodává, že toto pochybení by mohlo

mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí pouze v případě, že by

kupní smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Tato

druhá podmínka však v předmětné věci nebyla zjištěna.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že

v řízení, které proběhlo před Krajským soudem v Brně, jí nebylo

umožněno řádným způsobem uplatnit svá práva a objasnit vše, v čem

spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí správního orgánu, neboť

bylo rozhodnuto o opravném prostředku bez nařízení jednání. Proto

je toho názoru, že nebyl respektován čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka

se domnívá, že správní senát jako první, ale také jediný soudní

tribunál, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu, by měl

respektovat názor účastníků na nutnost jejich slyšení. Ztotožňuje

se s názorem, že neveřejné projednání věci a absence jakéhokoli

opravného prostředku proti rozhodnutí, které bylo v takovém řízení

vydáno, zbavuje účastníka možnosti dožadovat se respektování zásad

spravedlivého procesu. V této souvislosti pak uvádí, že krajskému

soudu musel být v době rozhodování, tj. 16. 4. 1997, znám nález

Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., kterým se s platností od 1. 5.

1997 zrušilo ustanovení § 250f občanského soudního řádu (dále jen

"o.s.ř."). Stěžovatelka má též za to, že fakt, že soudy ve

správním soudnictví přezkoumávají pouze zákonnost rozhodnutí

a jsou vázány skutkovým stavem zjištěným správním orgánem, ještě

neopravňuje soud odhlédnout od skutkových otázek, neboť by měl

v souladu s ustanovením § 250j odst. 2 o.s.ř. posoudit, zda

zjištění skutkového stavu je dostačující a zda není v rozporu

s obsahem spisu a se skutečností. Na základě toho pak stěžovatelka

dovozuje, že krajský soud nesprávně posoudil naplnění restitučního

titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., v čemž

spatřuje rovněž porušení čl. 38 Listiny. Stěžovatelka se proto

domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si v souladu

s postupem stanoveným v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Okresního úřadu S.,

pozemkového úřadu, Českého zahrádkářského svazu S., základní

organizace Sídliště, Města S., Okresního úřadu S., finančního

referátu, Jihočeských energetických závodů Č. B., Osevy,

semenářského podniku, T. a Pozemkového fondu České republiky,

územní pracoviště S. Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve

svém vyjádření uvedl, že v době rozhodování dosud platilo

ustanovení § 250f o.s.ř. a byl si i vědom toho, že od 1. 5. 1997

bude zrušeno, nicméně vycházel ze skutečnosti, že správní orgán

dostatečně zjistil skutkový stav věci a že se tedy jedná pouze

o právní posouzení případu. K námitce stěžovatelky, že případ

nebyl věcně správně posouzen, předseda senátu poukázal na právní

názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku. Závěrem pak navrhl, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník Okresní úřad S., pozemkový úřad, ve svém

vyjádření v podstatě konstatoval skutečnosti obsažené v odůvodnění

napadeného rozhodnutí a pokud jde o námitku stěžovatelky, že soud

vydal své rozhodnutí v neveřejném zasedání bez účasti stran,

nechává toto na posouzení Ústavního soudu. Vedlejší účastník je

přesvědčen, jak konstatuje závěrem svého vyjádření, že restituční

nárok stěžovatelky řešil v souladu s platnými právními předpisy.

Další z vedlejších účastníků, Okresní úřad S., finanční

referát, ve svém vyjádření uvedl, že sdělil pozemkovému úřadu, že

pozemek vedený jako část 1371 staveniště - ostatní plocha

- v k.ú. S. nelze vydat s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm.

c) zákona č. 229/1991 Sb. Pozemkový fond ČR, územní pracoviště S.,

ve svém vyjádření vyslovil souhlas se stanoviskem Krajského soudu

v Brně. Město S. se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti

nevyjádřilo. Ostatní vedlejší účastníci v tomto řízení se svého

postavení vzdali.

Ústavní soud si dále vyžádal jako podklad pro své rozhodnutí

spisy správního orgánu a krajského soudu, s jejichž obsahy se

seznámil.

Jak účastníci řízení, tak vedlejší účastníci ve smyslu

ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vyslovili souhlas

s tím, aby bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto bez ústního

jednání.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují

ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Proto se Ústavní soud

především zaměřil na posouzení toho, zda byla naplněna jedna ze

základních zásad spravedlivého procesu, a to právo stěžovatelky na

veřejné projednání věci v její přítomnosti, jak je garantováno

v čl. 38 odst. 2 Listiny. Po posouzení ústavní stížnosti a řízení,

které jejímu podání předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je opodstatněná. Ústavní soud se k aplikaci

ustanovení § 250f o.s.ř. vyjádřil, jak ostatně poukázala

stěžovatelka, již v nálezu, který byl publikován pod č. 269/1996

Sb., kterým bylo s účinností od 1.5.1997 uvedené ustanovení

zrušeno pro neústavnost, a to z toho důvodu, že neveřejné

projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti

rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka

možnosti dožadovat se respektování zásad spravedlivého procesu.

Přetrvávající skutečnost, že správní soudnictví v České republice

je nadále koncipováno po procesní stránce jako řízení

jednoinstanční, nemůže opravňovat obecné soudy k tomu, aby v rámci

přezkumného řízení posuzovaly věc pouze na základě spisu, bez

veřejného vyslechnutí strany. Takový postup by ve své podstatě

představoval odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny.

V posuzované věci bylo třeba zabývat se splněním restitučních

podmínek, jejichž posouzení závisí na hodnocení řady důkazů.

Projednání restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona

č. 229/1991 Sb. předpokládá splnění dvou předpokladů - tísně

a nápadně nevýhodných podmínek - které svým charakterem jsou

z hlediska důkazního řízení natolik složité, že je neodmyslitelné,

aby nebylo straně umožněno předstoupit před nezávislý a nestranný

soud ve veřejném ústním jednání, navíc za situace, kdy důkazní

břemeno spočívá na stěžovatelce. Na základě uvedených skutečností

Ústavní soud konstatuje porušení čl. 90, čl. 96 odst. 2 Ústavy

České republiky a čl. 38 odst. 2 Listiny. Proto Ústavní soud

ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl o zrušení napadeného rozsudku

Krajského soudu v Brně. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že

nepovažoval za nutné zabývat se námitkami vztahujícími se

k posouzení restitučního titulu, neboť není jeho úkolem spekulovat

o tom, jaký by byl výsledek řízení, pokud by byla respektována

práva zaručující spravedlivý proces.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je

vykonatelné rozhodnutí Ústavníhosoudu závazné pro

všechny orgány i osoby.

V Brně 24. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru