Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 222/01Nález ÚS ze dne 28.02.2002Vydání nebytového prostoru podle restitučního předpisu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 24/25 SbNU 183
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.222.01
Datum vyhlášení07.03.2002
Datum podání10.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

403/1990 Sb.

72/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 222/01 ze dne 28. 2. 2002

N 24/25 SbNU 183

Vydání nebytového prostoru podle restitučního předpisu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti

1) J. F., 2) M. Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2540/2000, a proti rozsudku Krajského

soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 1. 2. 2000, sp. zn.

12 Co 598/99, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení

a T., státního podniku "v likvidaci", jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28

Cdo 2540/2000, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka

v Olomouci, ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 12 Co 598/99, jakož

i rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 1999, sp. zn.

9 C 368/93, se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující formální

předpoklady a podmínky stanovené zákonem, se stěžovatelé obrátili

na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozsudků

obecných soudů, neboť jsou přesvědčeni, že těmito rozhodnutími

došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv dle

čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

vyjadřujícího rovnost účastníků v právech, čl. 11 odst. 1 věty

druhé Listiny, garantujícího stejný zákonný rozsah a ochranu

vlastnickému právu všech vlastníků a čl. 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),

dle kterého má každý právo na spravedlivé projednání jeho věci.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 9

C 368/93, zjistil Ústavní soud tyto skutkové a právní okolnosti

souzené věci. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě

- pobočka v Olomouci, ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 12 Co 598/99, byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 1999,

sp. zn. 9 C 368/93, jímž nalézací soud zamítl návrh, aby vedlejší

účastník, T., státní podnik "v likvidaci", který měl v řízení před

obecnými soudy postavení odpůrce, byl povinen vypracovat

prohlášení vlastníka a navrhnout jeho vklad do katastru

nemovitostí, příslušného pro katastrální území Olomouc - město,

a to podáním písemného prohlášení ke Katastrálnímu úřadu

v Olomouci, že v budově (domě) č.p. 25 na Dolním náměstí č. 40,

v Olomouci, na stavební ploše p. č. 448 o výměře 1039 m2

v katastrálním území Olomouc - město, vymezuje jednotky podle

zákona č. 72/1994 Sb., přičemž toto prohlášení musí splňovat

veškeré formální i obsahové náležitosti definované ustanovením §

5 odst. 3, odst. 4 citovaného zákona s tím, že jako jednotky se

vymezují zejména nebytové prostory, označované dosud jako řeznické

kóje, podle dřívějších předpisů zapisované samostatně v pozemkové

knize a nacházející se v přízemí (pasáži) budovy, když vymezení

i jiných jednotek se nevylučuje. Současně tímto svým rozhodnutím

zamítl okresní soud návrh o uložení povinnosti odpůrci vypracovat

a uzavřít v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 403/1990

Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v platném

znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), ve výroku blíže

specifikovanou dohodu o vydání věci, nebytové prostory označené

dosud jako řeznická kóje č. 4, vpravo v přízemí domu č. p. 25, na

stavební ploše p. č. 448 v katastrálním území Olomouc - město

(Dolní náměstí č. 40, Olomouc).

Citovaný rozsudek okresního soudu byl v dané věci v pořadí

již druhým rozhodnutím nalézacího soudu, když jeho původní

rozhodnutí, rozsudek ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. 9 C 368/93,

kterým vyhověl návrhu stěžovatelů za tehdejšího procesního stavu

domáhajících se svých nároků na základě odlišného žalobního

petitu, byl zrušen usnesením označeného odvolacího soudu ze dne

28. 5. 1998, sp. zn. 12 Co 250/97, a věc mu byla vrácena k dalšímu

řízení. Soud II. stupně přisvědčil námitkám vedlejšího účastníka

a především pro procesní pochybení, kdy výrok napadeného

rozhodnutí neodpovídal navrhovanému petitu stěžovatelů, dle něhož

zůstalo nejasným, co tvoří předmět sporu, opravnému prostředku

vyhověl. Okresnímu soudu uložil, aby postupem podle § 43 odst. 1

o.s.ř. vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu z hlediska

upřesnění skutkových tvrzení a určitosti žalobního petitu, jehož

se domáhá. Dále poukázal na to, že v řízení nebyla prokázána

existence předmětu vydání jakožto věci v právním smyslu ke dni

nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., kdy naopak z požadavku

stěžovatelů na uložení povinnosti vyčlenit kóji jako samostatnou

jednotku podle zákona č. 72/1994 Sb. vyplývá skutečnost, že jako

samostatná věc v právním smyslu neexistuje. Podle § 5 odst. 1

citovaného zákona vlastník budovy může prohlásit, že v budově

vymezuje jednotky podle tohoto zákona, v žádném případě však

z žádného ustanovení právního řádu nelze dovodit možnost tuto

povinnost vlastníkovi domu uložit, přičemž poukázal také na

ustanovení § 11 věta druhá zákona č. 403/1990 Sb., dle něhož

oprávněné osobě nepřísluší uplatňovat jiné nároky související

s vydáním věci, než jsou v tomto zákoně uvedeny.

Po provedeném řízení rozhodl nalézací soud v dané věci, jak

již výše poznamenáno, v pořadí svým již druhým rozsudkem ze dne

29. 4. 1999, sp. zn. 9 C 368/93, ve kterém dospěl k závěru, že

není sporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu §

3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb., svůj nárok uplatnili

řádně a včas a sporná "nemovitost" přešla na stát způsobem, se

kterým uvedený zákon spojuje povinnost věc vydat. Neztotožnil se

však, v souladu s právním názorem odvolacího soudu, s vývody

stěžovatelů, že vedlejší účastník jakožto osoba povinná měl

původně odňatou "nemovitost" ve svém držení ke dni účinnosti

citovaného zákona, když po provedeném dokazování a právním rozboru

věci dospěl k závěru, že předmětná řeznická kóje nebyla ke dni

nabytí účinnosti restitučního zákona samostatnou věcí v právním

smyslu, nýbrž se jedná o součást věci ve smyslu ustanovení § 120

zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, neboť

je stejně jako např. sklepy, sklady a schodiště součástí domu

a nemůže s ní jako s takovou být samostatně nakládáno. K návrhu na

vyčlenění této kóje jako samostatné jednotky v podstatě zopakoval

argumentaci odvolacího soudu. O odvolání směřujícímu do tohoto

rozhodnutí rozhodl soud II. stupně již zmíněným zamítavým

rozsudkem, napadeným ústavní stížností. V tomto rozhodnutí

odvolací soud mimo jiné také k návrhu stěžovatelů připustil dle

§ 239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci dovolání, neboť (jak uvedl)

otázka, zda je možné v rámci restitučního sporu vyhovět návrhu na

uložení povinnosti k vyčlenění jednotky jako samostatné věci

a jejího následného vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud

tato byla odňata postupem tímto restitučním zákonem předvídaným,

avšak ke dni jeho účinnosti jako samostatná věc právně

neexistovala, a kterou považují stěžovatelé za právně významnou,

není dosud právní praxí řešená a nelze vyloučit její relevantnost

i pro posouzení jiných obdobných poměrů, jež v konečném důsledku

mohou mít vliv na rozhodovací praxi obecných soudů.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 30.

1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2540/2000, zamítl. Shodně se soudem

odvolacím konstatoval, že předmět vydání, ohledně něhož uplatnili

stěžovatelé své právo, neodpovídal podmínkám zákona č. 403/1990

Sb., když možnost domáhat se zmírnění některých majetkových křivd

na základě ustanovení tohoto zákona formou vydání věci ve smyslu

§ 2 této normy se váže pouze k předmětu vydání, který splňuje

náležitosti pojmu věci v právním smyslu podle předpisů, platných

v době přijetí uvedeného zákona, resp. nabytí jeho účinnosti, což

v daném případě dovodit nelze. Dovolací soud poukázal na to, že

v souzené věci bylo nutno při absenci legální definice věci

v zákoně č. 403/1990 Sb. aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991, jako předpis obecné

povahy. Jestliže tedy inkriminovaná kóje byla právnímu předchůdci

stěžovatelů odňata jakožto předmět reálného spoluvlastnictví,

existenci takového předmětu spoluvlastnictví ze znění občanského

zákoníku v době nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. dovodit

nelze, čehož důsledkem je závěr, kdy není místa pro úvahy

z hlediska dopadů, které pro oblast občanského zákoníku přinesla

úprava provedená jeho novelou č. 509/1991 Sb. v ustanovení § 118

odst. 2, a která zahrnula pod pojem předmětu občanskoprávních

vztahů i byt a nebytové prostory. Tím spíše nelze přihlédnout

k úpravě tímto ustanovením předvídané, jak se projevila

v ustanoveních zákona č. 72/1994 Sb., neboť jde rovněž o předpis,

který v době nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nebyl ještě

vydán. Nejvyšší soud ČR dále připomněl, že z příslušných

ustanovení tohoto zákona se dostatečně srozumitelně nabízí závěr,

že tento nezaložil možnost domáhat se nápravy všech křivd

způsobených odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě

movitým věcem, k nimž způsobem uvedeným v § 1 citovaného zákona

v něm označeným subjektům došlo a už vůbec ne v plném rozsahu

původního odnětí. Z dikce ustanovení § 2 tohoto zákona totiž

jednoznačně plyne, že zmírnění následků některých křivd je možné

jen způsoby zde uvedenými, takže lze učinit závěr, že jde o výčet

taxativní. K okolnosti namítané stěžovateli v podaném dovolání,

zda předmětná kóje byla podle předpisů platných v době jejího

nabytí právním předchůdcem stěžovatelů předmětem právních vztahů,

případně zda tuto kvalifikaci - lhostejno zda přiléhavě či nikoliv

- respektoval i stát jednající orgánem, který o odnětí vlastnictví

původnímu vlastníkovi rozhodoval, uvedl, že je v souzené věci

právně bezvýznamná.

V ústavní stížnosti, domáhající se zrušení citovaných

rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě - pobočka

v Olomouci, stěžovatel poukazuje především na to, že předmět sporu

- řeznická kóje - je umístěna v budově, která je památkovým

objektem patřícím původně městu Olomouc. Dne 18. 9. 1818 prodalo

Královské hlavní město Olomouc tuto budovu Olomouckému

společenství řezníků a na základě rozsudku Okresního soudu

v Olomouci ze dne 11. 12. 1930, C III 2815/30, bylo vloženo

vlastnické právo k uvedené nemovitosti ve prospěch Svépomocného

družstva řezníků a uzenářů v Olomouci, zapsané spol. s r.o.

V přízemí této budovy se nalézaly masné krámy, po obou stranách

pasáže byly jednotlivé kóje v počtu asi 15 až 20, přičemž kóje

vpravo označená č. 4 byla předmětem daného řízení před obecnými

soudy. Tato kóje tvořila dle stěžovatelů samostatnou věc v právním

a faktickém slova smyslu a jako taková byla zapsána na jméno

jejich právního předchůdce J. F. v knihovní vložce

725 pozemkové knihy vedené pro katastrální území Olomouc - město.

Jako taková samostatná věc přešla do vlastnictví československého

státu podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. na základě

rozhodnutí ONV v Olomouci ze dne 30. 9. 1961, zn. Fin.maj.

I-447/88-1959-Řa. Kupní cena jejich právnímu předchůdci nebyla

vyplacena. Stěžovatelé vyjádřili své přesvědčení, že v rámci

restitučního sporu lze vyhovět návrhu na uložení povinnosti

k vyčlenění jednotky jako samostatné věci a jejího následného

vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud tato byla odňata

postupem podle tohoto zákona, avšak ke dni jeho účinnosti jako

samostatná věc právně neexistovala. Stejně tak nelze dle jejich

názoru přisvědčit ani závěru Nejvyššího soudu ČR o "právní

bezvýznamnosti" okolnosti, zda předmětná kóje byla podle právních

předpisů v době jejího nabytí právním předchůdcem stěžovatelů

předmětem právních vztahů, případně zda tuto kvalifikaci

respektoval i stát při odnětí vlastnického práva původnímu

vlastníkovi. V této souvislosti odkazují i na nález Ústavního

soudu, sp. zn. II. ÚS 105/98, podle kterého "nárok na vydání věci

jako takové, se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle

skutečného a právního stavu v době jejího odebrání původním

vlastníkům a jejího převedení na stát. Byt jako část nemovitosti

sdílel právní osud celé nemovitosti a jeho vyčleněním v samostatný

subjekt - nemovitost - neztratil původní a určující znaky jeho

přechodu na stát. Proto je také nutno dovodit, že tzv. nabídková

povinnost se nevztahovala na nemovitost jako celek, ale vztahovala

se na její části". V projednávaném případě je dle přesvědčení

stěžovatelů právní postavení tzv. "kóje" ještě silnější, neboť

byla převedena na stát nikoliv jako část nemovitosti, ale jako

samostatná jednotka. Proto podle citovaného nálezu Ústavního soudu

je zde právo na její vydání, byť modifikované do statusu

nebytového prostoru. Stěžovatelé mají za to, že nesprávné právní

závěry dovolacího soudu vedou k nerovnosti účastníků a k porušení

právních jistot, které má garantovat stát, a k porušení právní

rovnováhy ve prospěch držitele věci. Závěrem poznamenávají, že

uplatněním jejich nároku na vydání věci, jehož oprávněnost byla

potvrzena i původním rozhodnutím okresního soudu, tak neuplatnili

nárok na náhradu podle § 14 zákona č. 403/1990 Sb., přičemž ani

žádný z rozhodujících soudů se nezabýval odkazem na tuto možnost.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR jako

účastník řízení a dále vedlejší účastník, T., státní podnik

"v likvidaci".

Předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu ČR, který ve

věci rozhodoval, ve vyjádření uvedl, že s ohledem na konstantní

judikaturu Ústavního soudu nemohlo v dané věci dojít k tvrzenému

porušení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, což

vůbec relativizuje přípustnost ústavní stížnosti v relaci

k argumentaci v ní uvedené, když v podstatě stěžovatelé

reprodukují své procesní stanovisko, které v průběhu řízení již

uplatnili. S obsahem těchto důvodů se vypořádal jak soud odvolací,

tak i dovolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a proto

Nejvyšší soud ČR na právní posouzení obsažené v jeho odůvodnění

odkazuje. Závěrem svého vyjádření sdělil, že ponechává na úvaze

Ústavního soudu posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření v podstatě zopakoval

argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy, když zejména

poukázal na to, že právní i faktický stav, v jakém se budova,

v níž se nachází kóje, jež je předmětem souzené věci, nachází, dle

jeho názoru odůvodňuje závěr, že tato předmětná kóje není věcí

v právním smyslu a stěžovatelé se svým návrhem a následně podanou

ústavní stížností v konečném důsledku snaží dosáhnout toho, aby

taková věc byla dle ustanovení § 5 zákona č. 72/1994 Sb.

vytvořena. Vedlejší účastník dále vyjádřil pochybnost, zda se

vůbec stěžovatelé jimi citovaných ústavních práv domáhají před

Ústavním soudem oprávněně, neboť neuvedli žádné argumenty

a nenabídli žádné důkazy, které by nasvědčovaly jejich tvrzení, že

byla porušena rovnost účastníků v právech nebo právo na

spravedlivé projednání věci. Závěrem svého vyjádření navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti pro její nedůvodnost.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního

soudu v Olomouci, sp. zn. 9 C 368/93, a po zvážení všech okolností

souzené věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Úvodem Ústavní soud poznamenává, že pokud obecné soudy

zamítly návrh stěžovatelů odůvodněný jejich názorem, že v rámci

restitučního sporu lze vyhovět návrhu na uložení povinnosti

k vyčlenění jednotky jako samostatné věci a jejího následného

vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., pokud tato byla odňata

postupem uvedeným v § 1 tohoto zákona, avšak ke dni jeho účinnosti

jako samostatná věc právně neexistovala, lze závěru učiněnému

obecnými soudy, kterým stěžovatelům stran této otázky

nepřisvědčily, stěží co vytknout. Zákon č. 72/1994 Sb., ve zněním

platném do 30. 6. 2000, v ustanovení § 5 odst. 1 stanovil, že

"vlastník budovy může prohlásit, že v budově vymezuje jednotky

podle tohoto zákona", z čehož vyplývá jednoznačný závěr o plné

dispozici vlastníka budovy, zda-li toto prohlášení v souladu se

svou autonomní vůlí učiní či nikoliv. Možnost uložit vlastníku

budovy povinnost vymezit jednotky podle tohoto zákona tento ani

jiný právní předpis nezakládá (výjimkou je pouze ustanovení § 23

odst. 2 označeného zákona, z něhož lze dovodit, že má-li bytové

družstvo dle tohoto ustanovení povinnost uzavřít smlouvu o převodu

bytu, vyplývá z této jeho povinnosti, že je povinno provést

i všechny úkony, které musí převodu předcházet, tedy učinit

i písemné prohlášení vlastníka budovy podle § 5 zákona č. 72/1994

Sb.; srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12.

1999, sp. zn. 11 Cmo 472/99). Zákonem č. 103/2000 Sb., kterým byl

novelizován zákon č. 72/1994 Sb. s účinností od 1. 7. 2000, došlo

ke změně tohoto ustanovení a jeho přečíslování do § 4 odst. 1,

jehož upravená dikce obdobně stanoví, že "vlastník budovy svým

prohlášením určuje prostorově vymezené části budovy, které se .

stanou jednotkami .". Pokud by tedy zmíněný názor stěžovatelů

obecné soudy akceptovaly, zasáhly by do ústavně zaručeného práva

vedlejšího účastníka zakotveného v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2

odst. 4 Ústavy ČR, dle něhož "každý může činit, co není zákonem

zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Potud

Ústavní soud akceptuje důvody, na nichž jsou založena napadená

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě

- pobočka v Olomouci, v ostatním se s jejich závěry nemohl

ztotožnit, a to z důvodů níže rozvedených.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka posuzovaná i v předchozím

řízení před obecnými soudy - zda předmětná kóje, jíž měl právní

předchůdce stěžovatelů v tzv. reálném spoluvlastnictví a která

nebyla ke dni účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. samostatnou věcí

v právním smyslu, může být předmětem vydání dle uvedeného

restitučního zákona. Výchozí otázkou, kterou je tedy nutno v prvé

řadě zodpovědět, je právní režim k této kóji se upínající

v průběhu období relevantního pro posouzení daně věci.

Právní úprava spoluvlastnictví na území České republiky byla

původně upravena především v ustanovení § 361 a §§ 825 a násl.

zákona č. 946/1811 ř. z., obecného zákoníku občanského, který byl

zrušen zákonem č. 141/1950 Sb. Tato právní úprava rozlišovala

spoluvlastnictví s podíly ideálními a spoluvlastnictví s podíly

reálnými (označované také jako spoluvlastnictví dělené), tudíž

s přesně specifikovanými reálnými podíly, ve které byla společná

věc rozdělena. Z řečeného se podává, že každý spoluvlastník měl

reálnou, konkrétně určenou, část věci ve svém "vlastnictví", ovšem

nikoliv jako věc samostatnou, nýbrž toliko jako část (součást)

věci, přičemž "vlastnictví" (roz. reálné spoluvlastnictví)

k přesně vymezené části věci bylo taktéž předmětem zápisu do

pozemkových knih. Následující právní úprava spoluvlastnictví dle

občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (stejně jakož i úprava dle

občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) již spoluvlastnictví reálné

neznala a upravovala pouze spoluvlastnictví ideální (§ 133 a násl.

zákona č. 141/1950 Sb.). Uvedený zákon dopad účinků nové právní

úpravy ve svých intertemporálních ustanoveních nijakým způsobem

nezohlednil. Pouze v § 562 citovaného zákona bylo uvedeno, že

"ustanoveními tohoto zákona se řídí, pokud není dále ustanoveno

jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne

se tyto právní poměry řídí právem dřívějším". Jakákoliv

preciznější specifikace dopadů této nové právní úpravy na reálné

spoluvlastnictví zcela absentuje. Lze tudíž konstatovat, že

z tohoto pohledu - co do ochrany minulých právních skutečností

- právní úprava ve vztahu k takto nabytým právům mlčela. Na druhé

straně jejich zánik ve výše naznačeném směru jí výslovně

"konstituován" nebyl, ač jako předmět (spolu) vlastnictví podíl

vyjádřený reálnou částí věci neznala.

Není pochyb o tom, že předmětná kóje byla právnímu předchůdci

stěžovatelů odňata na základě rozhodnutí ONV v Olomouci ze dne

30. 9. 1961, zn. Fin.maj. I-447/88-1959-Řa, jakožto předmět

reálného spoluvlastnictví. Stran této skutečnosti pak nelze upřít

oprávněnosti odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 105/98, v němž bylo konstatováno, že nárok na vydání věci

jako takové se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle

skutečného i právního stavu v době jejího odebrání a převedení na

stát (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 13, č. 29,

vydání 1., Praha, C.H.Beck 2000). V tomto směru nelze přisvědčit

závěru Nejvyššího soudu ČR, že tato okolnost je právně

bezvýznamná. Jest sice pravdou, jak uvedl v odůvodnění napadeného

rozhodnutí, že existenci takového předmětu spoluvlastnictví ze

znění občanského zákoníku, tedy zákona č. 40/1964 Sb., v době

nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. dovodit nelze. V dalších

jeho vývodech se však již s jeho závěry Ústavní soud ztotožnit

nemohl. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze setrvávat na

názoru, že s ohledem na ustanovení § 2 zákona č. 403/1990 Sb.

hovořícím o vydání "věci", nelze stěžovatelům předmětnou kóji

vydat. Ostatně stran otázky, zda lze vydat "věc", která v době

nabytí účinnosti restitučního zákona neexistovala, postačí odkázat

na nálezy ve věci, sp. zn. II. ÚS 82/95 a sp. zn. I. ÚS 28/99

(publikované ve Sbírce nálezů a usnesení; sv. 7, sv. 18; č. 31, č.

61; vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997, 2000), kde se sice jednalo

o případy skutkově odlišné, nicméně výkladem a logickou

argumentací a minori ad maius nelze dospět k jinému stanovisku.

Tento závěr činí Ústavní soud s vědomím, že soud není

absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od

něj smí a musí "odchýlit" v případě, kdy to vyžaduje ze závažných

důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost

nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně

konformním právním řádu jako významovém celku, přičemž je přitom

nutno vyvarovat se libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na

racionální argumentaci (viz nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn.

Pl. ÚS 21/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 7, č.

13, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997). Právnímu předchůdci

stěžovatelů - jak již bylo výše poznamenáno - byla zmíněným

výměrem ONV v Olomouci odňata řeznická kóje č. 4 vpravo, zapsaná

ve vložce č. 725 pro k.ú. Olomouc - město. Ústavní soud se

domnívá, že tedy nic nebrání v souladu s ústavně konformním

výkladem (a taktéž s poukazem na to, že podstatou restituce je

navrácení do původního stavu, je-li to možné) tomu, aby tato

konkrétní část věci, vyjádřená spoluvlastnickým podílem na budově,

který je dle přesvědčení Ústavního soudu možno vyjádřit vzájemným

poměrem velikosti podlahové plochy předmětné kóje k celkové ploše

všech bytových a nebytových prostor v budově, byla dle příslušných

ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. stěžovatelům při splnění všech

ostatních restitučních podmínek vydána (když právní režim

k předmětné kóji se upínající - kterážto skutečnost má v souzené

věci klíčovou roli - v mezidobí od jejího odnětí státem do

okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. nedoznal žádných

změn). Sluší se dodat, že opačný výklad by vedl ke zjevné

nespravedlnosti, což principům právního státu neodpovídá

a koneckonců by mohl vést i k závěru, že citovaným výměrem

k řádnému odnětí předmětné kóje jakožto části věci ani dojít

nemohlo, což by posunulo souzenou věc do zcela jiné úvahové

roviny.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil

stanovisko, že restitučními zákony se demokratická společnost

snaží alespoň zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd

spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny

postupovat v řízení v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž

újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně

kompenzována, což platí pro všechny restituční zákony, které jako

leges speciales mají své výrazné postavení i účel v právním řádu

České republiky, když při interpretaci právních norem nestačí

v některých případech přihlížet pouze k formální legalitě, nýbrž

výklad a použití právních norem je nutno - jako v daném případě

- podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu s ohledem na celou

koncepci aplikovaného restitučního zákona. K současně namítanému

porušení práva podle čl. 11 Listiny Ústavní soud poukazuje na svou

konstantní judikaturu ve které vyjádřil opakovaně názor, dle něhož

se ústavní ochrana vztahuje k vlastnickému právu již

konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku.

V tomto směru nemohl ústavní stížnosti přisvědčit. Naproti tomu,

jakkoli na straně stěžovatelů nejde o ochranu již existujícího,

ale "pouze" tvrzeného práva, třeba i zde vycházet z účelu a smyslu

v souzené věci aplikovaného restitučního zákona sledujícího

zmírnění následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve

vztahu k účelu tohoto zákona je - jak již výše zmíněno - třeba

vykládat i všechny v dané věci relevantní pojmy, a to v intencích

celého právního řádu založeného na úctě k právům a svobodám

člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).

Z takto vyložených důvodů Ústavní soud shledal, že uvedeným

postupem (přijatým výkladem) nebyla ze strany obecných soudů zatím

právům stěžovatelů poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 odst. 1

Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a proto ústavní stížnosti vyhověl

a napadené rozsudky Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu

v Ostravě - pobočka v Olomouci, a z důvodů hospodárnosti řízení

i rozsudeksoudu I. stupně, zrušil (§ 82 odst. 3 písm. a) zákona

č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru