Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2215/14 #1Nález ÚS ze dne 18.08.2015Povinnost k náhradě nákladů uhrazených ustanovenému obhájci státem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkObhájce
advokát/ustanovený
Náklady řízení
advokát/odměna
odsouzený
Obhajoba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 148/78 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2215.14.1
Datum vyhlášení09.09.2015
Datum podání30.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 152 odst.1, § 33 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Není povinností obecného soudu zjišťovat, zda má odsouzený nárok na bezplatnou obhajobu, či na obhajobu za sníženou odměnu. Pokud však obecné soudy uloží obžalovanému, resp. odsouzenému nahradit odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl uznán vinným a v jakém rozsahu byl obžaloby zproštěn, zasahují tak do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele D. P. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 18. 8. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014, a to pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu uznán vinným z provinění krádeže a současně byl týmž rozsudkem zproštěn obžaloby z provinění loupeže, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Obvodní soud dále rozhodl, že je stěžovatel povinen nahradit částku 78 129,70 Kč jako odměnu a hotové výdaje státem ustanovené obhájkyně. Proti tomuto usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž se domáhal zohlednění skutečnosti, že byl zproštěn obžaloby z provinění loupeže. Tato stížnost byla však městským soudem zamítnuta a soud pouze konstatoval, že ze strany stěžovatele nedošlo k podání stížnosti proti usnesení o přiznání odměny obhájkyně a ze spisu nevyplynulo, že by stěžovatel žádal o poskytnutí bezplatné obhajoby. Stěžovatel je však toho názoru, že nárok na bezplatnou obhajobu měl, neboť je mladistvým studujícím nevlastnícím žádný majetek. Navíc ze strany soudu nedošlo k zohlednění zproštění obžaloby z provinění loupeže a dle názoru stěžovatele tedy není možné, aby byl povinen uhradit náklady v plné výši, neboť nebyl uznán vinným oběma skutky, ale pouze jedním.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že není přípustné, aby pro ustanovení nákladů trestního řízení bylo rozhodující pouze vyslovení viny bez bližšího rozlišování jednotlivých skutků, jak bylo na základě § 152 odst. 1 písm. b) trestního řádu judikováno např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tz 65/99 nebo usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 157/2011. Takovýmto postupem je totiž v porovnání s ostatními zcela zjevně znevýhodňován ten obviněný, proti kterému je současně vedeno důvodné a bezdůvodné trestní stíhání, což Ústavní soud považuje za ústavně nekonformní.

Ačkoliv trestní řád obecným soudům neposkytuje prakticky žádný prostor pro úvahy v otázce nákladů řízení, Ústavní soud v tomto případě poukazuje na nutnost se odchýlit od formalistického pojetí obsahu zákona, a to v případě, že to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů v rámci ústavně konformního právního řádu. Vodítko, podle něhož lze postupovat v podobných případech, spatřuje Ústavní soud v usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 150/2002, v rámci kterého bylo judikováno, že v podobných případech je možné snížit tuto povinnost zpravidla podle poměru sazeb mimosmluvní odměny stanovených pro jednotlivé trestné činy za jeden úkon právní služby. Pokud však není možné zjistit skutečné náklady, nebo pokud se výše zmíněné postupy ukážou jako neefektivní či nespravedlivé, měl by obecný soud dle názoru Ústavního soudu přistoupit k proporcionálnímu nastavení nákladů trestního řízení na základě vlastní volné úvahy.

Ve spojitosti s otázkou bezplatné obhajoby Ústavní soud poukazuje na ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, v rámci kterého je uvedeno, že v případě nedostatku prostředků na náhradu nákladů obhajoby vyplývajícího ze shromážděných důkazů může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodnout o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. Jak však bylo judikováno Vrchním soudem v Praze rozhodnutím sp. zn. 4 To 77/02, předseda senátu nemá povinnost zjišťovat, zda odsouzený má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pokud tedy stěžovatel během řízení nevznesl návrh na přiznání bezplatné obhajoby a ani před soudem neprokázal splnění podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby, nemůže se tohoto přiznání domáhat v ústavní stížnosti.

Ústavní soud uzavřel, že není povinností soudu zjišťovat, zda odsouzený disponuje dostatkem prostředků k úhradě odměny a hotových výdajů ustanovenému obhájci. Jelikož ale obecné soudy při ukládání povinnosti náhrady nákladů trestního řízení nezohlednily, v jakém rozsahu byl stěžovatel uznán vinným a v jakém rozsahu byl obžaloby zproštěn, zasáhly tak do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 2215/14 ze dne 18. 8. 2015

N 148/78 SbNU 287

Povinnost k náhradě nákladů uhrazených ustanovenému obhájci státem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Pavla Rychetského a Vladimíra Sládečka - ze dne 18. srpna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2215/14 ve věci ústavní stížnosti Jana D. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného advokátkou Mgr. Janou Matysovou, U Prašné brány 3, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti nahradit státu částku 78 129,70 Kč jakožto odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci zatupujícímu stěžovatele v jeho trestní věci.

I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na spravedlivý proces, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2013 sp. zn. 1 Tm 10/2013 byl stěžovatel uznán vinným z provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a d) trestního zákoníku (dále jen "tr. z."). Současně byl stěžovatel týmž rozsudkem zproštěn obžaloby z provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. z., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. K podanému odvolání došlo sice rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 67 Tmo 44/2013 k dílčí modifikaci výroku, nicméně ve věci zproštění obžaloby zůstalo napadené rozhodnutí beze změny.

4. Přesto, že byl stěžovatel obžaloby částečně zproštěn, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 tak, že stěžovatel je povinen nahradit státu částku 78 129,70 Kč, uhrazenou jako odměnu a hotové výdaje státem ustanovené obhájkyni, která stěžovatele zastupovala. Příslušný obvodní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 11 Tz 17/2011, podle něhož uloží soud odsouzenému povinnost zaplatit státu stejnou částku, jakou soud předtím přiznal obhájci a posléze mu ji i vyplatil, tedy včetně DPH. Obvodní soud přitom neshledal důvody pro bezplatnou obhajobu.

5. Proti předmětnému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž se výslovně domáhal zohlednění skutečnosti, že byl zproštěn obžaloby z provinění loupeže. Tato stížnost byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014 zamítnuta s tím, že proti usnesení o přiznání odměny obhájkyni stěžovatel stížnost nepodal a ze spisu nevyplynulo, že by stěžovatel žádal o poskytnutí bezplatné obhajoby. Městský soud měl za to, že podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby nejsou dány, neboť stěžovatel nijak nedoložil své výdělkové poměry ani potvrzení, že by nějaké peníze z brigádnické činnosti vydělal a kolik. Na zásadní námitku zohlednění částečného zproštění obžaloby Městský soud v Praze vůbec nereagoval. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 17/2011 byl zcela nepřípadný, protože tento rozsudek se zabýval otázkou placení daně z přidané hodnoty.

6. Stěžovatel je toho názoru, že příslušný obvodní soud nedostatečně zkoumal podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, ač tak má činit i bez návrhu. Strohý závěr soudu, že "neshledal důvody pro bezplatnou obhajobu" považuje stěžovatel za nedostatečně odůvodněný, a tedy za nepřezkoumatelný. Stěžovatel jako student střední školy není vlastníkem žádného majetku, nemá žádný, zejména pak stálý příjem, z něhož by byl schopen náklady obhajoby uhradit. Uvedené skutečnosti vyplývaly ze souvisejícího trestního spisu.

7. V rámci odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2003 sp. zn. 6 To 141/02, z něhož vyplývá, že je-li obžalovaný trestně stíhán pro více skutků (trestných činů, resp. provinění), lze mu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, jen tehdy, pokud se týkaly jeho obhajoby ohledně skutku, pro který byl pravomocně uznán vinným. Městský soud v Praze se k této právní argumentaci stěžovatele vůbec nevyjádřil.

8. Stěžovatel má za to, že podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu byly dány, a to už proto, že se v jeho případě jedná o mladistvého studujícího, který není vlastníkem žádného majetku. Obecné soudy měly při ukládání povinnosti nést náklady obhajoby vzít v potaz i tu skutečnost, že trestní stíhání bylo vedeno dlouhodobě, vyústilo ve zproštění obžaloby ze závažného provinění loupeže a že k odsouzení z provinění krádeže došlo mimo jiné i na základě doznání stěžovatele. Z uvedených důvodů mu neměly být dány náklady na právní zastoupení v plné výši.

9. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za podstatný zásah do svých procesních práv v rámci trestního řízení dle čl. 40 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou navíc zcela vágní, nepřezkoumatelná, a tedy protiústavní.

III.

10. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření jak Obvodnímu soudu pro Prahu 5, tak i Městskému soudu v Praze, které ve svých přípisech shodně uvedly, že odkazují na argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadených rozhodnutích.

11. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo prakticky žádnou věcnou argumentaci, Ústavní soud tato nezasílal stěžovateli k replice.

IV.

12. Ústavní soud si vyžádal dotčený soudní spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 Tm 10/2013, po jehož seznámení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, leč pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud tedy není soudem, který by zevrubně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud shrnul svou judikaturu týkající se otázky nákladů řízení, je zásadně doménou obecných soudů, aby rozhodovaly o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud není oprávněn v tomto směru v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 (N 39/40 SbNU 325)].

14. Ústavní soud při svém rozhodování v občanskoprávních věcech již v minulosti konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

15. Právní argumentace stěžovatele se v předmětném případě odvíjela dvěma směry. V prvním stěžovatel poukazoval na skutečnost, že byl uznán vinným pouze v jednom ze dvou skutků, přičemž náklady nutné obhajoby musí nést, jako kdyby byl uznán vinným skutky oběma. Druhý směr právní argumentace pak poukazuje na skutečnost, že stěžovatel byl v době trestního stíhání nezletilým a obecné soudy se dostatečně nezabývaly jeho majetkovými poměry jakožto prakticky nevýdělečného studenta obchodní akademie.

16. Z ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. vyplývá, že byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Zákon přitom nerozlišuje, ve kterých skutcích byl obviněný uznán vinným a ve kterých byl obžaloby zproštěn, případně ve kterých bylo trestní stíhání zastaveno. Z dostupné judikatury obecných soudů (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 65/99 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 157/2011) vyplývá, že pro stanovení nákladů trestního řízení je rozhodující vyslovení viny, a to bez bližšího rozlišování jednotlivých skutků. Uvedený postup však nepovažuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť zde dochází ze strany státu k nedůvodnému přenášení nákladů trestního řízení na obviněného, jenž byl obžaloby zproštěn nebo jehož trestní stíhání bylo pro daný skutek zastaveno. Jinými slovy řečeno, obviněný se dostává z finančního hlediska do horšího postavení jenom proto, že současně se skutkem, pro který byl uznán vinným, byl projednán také skutek, pro který byl obžaloby zproštěn nebo v němž bylo trestní stíhání zastaveno. Pokud by tyto skutky byly projednány soudem samostatně, náklady trestního řízení, pro skutek, pro který byl obviněný zproštěn viny, nebo v němž bylo trestní stíhání zastaveno, by mu k tíži kladeny nebyly. Obviněný je tak fakticky sankcionován za to, že v rámci jednoho trestního řízení bylo projednáno více skutků. Z tohoto úhlu pohledu je pak pro obviněného výhodnější projednat každý skutek zvlášť, což je však v diametrálním rozporu nejen s principy trestního řízení, ale i hospodárností soudního řízení jako takového.

17. Podle náhledu Ústavního soudu nelze přehlížet ani to, že uvedeným postupem stát nedůvodně diferencuje mezi dvěma obviněnými, kteří svým jednáním naplnili tutéž skutkovou podstatu trestného činu. Z hlediska celkového dopadu trestního řízení na oba obviněné je na jednoho nahlíženo přísněji jenom proto, že současně s důvodným trestním stíháním bylo proti němu vedeno též trestní stíhání nedůvodné. V neposlední řadě lze poukázat na skutečnost, že nedůvodně hrazené náklady trestního řízení představují faktickou sankci nemající oporu v celkovém výsledku trestního řízení. Takový způsob ukládání sankcí považuje Ústavní soud za nepřípustný.

18. Trestní řád v souvislosti s posuzováním otázky nákladů řízení, na rozdíl od občanského soudního řádu, neposkytuje obecným soudům prakticky žádný prostor pro úvahu nad její výší. To však ještě neznamená, že by v odůvodněných případech nemohl obecný soud využít své diskrece a do nákladů trestního řízení zasáhnout. Nicméně uvedený postup je nutno i s ohledem na zákonnou úpravu obsaženou v trestním řádu považovat za výjimečný. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud vymezil tyto podmínky zejména následujícím výčtem: základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73), sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195) či nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].

19. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se obdobnou problematikou již zabýval a který uzavřel, že v případech, kdy je obžalovaný trestně stíhaný pro více skutků, lze mu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, jen pokud se týkaly jeho obhajoby ohledně skutku, pro který byl pravomocně uznán vinným. Ústavnímu soudu je zřejmé, že v některých případech, jako je i ten právě projednávaný, může nastat situace, kdy nelze rozlišit, který úkon obhajoby je vázán ke kterému konkrétnímu skutku. Dokonce lze i tvrdit, že tyto případy budou při částečném zprošťování viny či částečném zastavování řízení převažovat. Pokud by se obecný soud chtěl v takových případech přidržet formálního rozlišování jednotlivých úkonů obhajoby a jejich přiřazování k jednotlivým skutkům, nebyl by zřejmě úspěšný, a to právě z důvodu jejich faktického překrývání.

20. Vodítko, podle něhož lze postupovat, nastínil v minulosti již Vrchní soud v Praze ve svém usnesení sp. zn. 7 To 150/2002, kde uvedl, že "byl-li by odsouzený ve společném řízení zčásti pravomocně uznán vinným trestným činem, který byl spojen s nutnou obhajobou, a bylo-li zčásti trestní stíhání pro skutek zakládající jiný trestný čin spáchaný ve vícečinném souběhu pravomocně zastaveno, nebo byl-li odsouzený pro skutek zakládající takový trestný čin obžaloby zproštěn, soud rozhodující o povinnosti k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. sníží tuto povinnost zpravidla podle poměru sazeb mimosmluvní odměny stanovených pro jednotlivé trestné činy za jeden úkon právní služby ... Teprve v případě, že by tento postup byl pro odsouzeného zjevně nespravedlivý, lze při snížení náhradové povinnosti postupovat i podle jiných kritérií, kupř. podle zaměření jednotlivých úkonů poskytnuté právní služby".

21. Pokud nebude v moci obecného soudu zjistit skutečné náklady trestního řízení s využitím výše zmíněných pomůcek, případně pokud by na tento postup bylo lze nahlížet z hlediska účelu trestního řízení jako na neefektivní či nespravedlivý, může podle náhledu Ústavního soudu přistoupit soud obecný ke stanovení nákladů trestního řízení v proporcionální výši, vycházeje přitom z vlastní volné úvahy. Při takovém rozhodování se však soudy musí vyvarovat libovůle; výrok se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

22. Ústavní soud je dalek toho, aby obecným soudům diktoval, jakým způsobem mají v obdobných případech postupovat. Podle jeho názoru je podstatným především cíl, jehož má být dosaženo, a to spravedlivé či alespoň spravedlivější rozvržení nákladů trestního řízení v případech tzv. nutné obhajoby. Je především na judikatuře obecných soudů, jakým způsobem se k této problematice postaví a jaký způsobem dosáhnou výše proklamovaného cíle.

23. Jak bylo již shora nastíněno, další část právní argumentace stěžovatele směřuje proti tomu, že obecnýsoud nepřihlédl při rozhodování o nákladech trestního řízení k postavení odsouzeného, který byl v době rozhodování nezletilým studentem střední školy, nedisponujícím stálými příjmy.

24. V ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. je mimo jiné uvedeno, že vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnoutpředseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného.

25. K uvedené argumentaci je nutno uvést, že ač byl stěžovatel v řízení před obecnýmisoudy zastoupen advokátem, tj. právním profesionálem, návrh na přiznání bezplatné obhajoby nevznesl. V souvislosti s výše uvedeným není od věci odkázat též na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 77/02, podle něhož "není předseda senátu povinen zjišťovat, zda odsouzený má dostatečné prostředky k tomu, aby nahradil odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem. Je na odsouzeném, aby se sám svým podáním domáhal rozhodnutí, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, a aby doložil tuto skutečnost". Jestliže tedy stěžovatel sám aktivně v řízení před obecným soudem neprokázal splnění podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby, nemůže se tohoto přiznání domáhat v ústavní stížnosti.

26. Pokud obecnésoudy uložily stěžovateli nahradit náklady trestního řízení bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl uznán vinným a v jakém rozsahu byl obžaloby zproštěn, zasáhly tak do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 1 Tm 10/2013 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 67 Tmo 11/2014 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru