Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 221/98Nález ÚS ze dne 04.03.1999K právní subjektivitě Vězeňské služby České republiky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklegitimace/pasivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/13 SbNU 247
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.221.98
Datum podání14.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 18 odst.2 písm.a

555/1992 Sb.

99/1963 Sb., § 239, § 5, § 19, § 43, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 221/98 ze dne 4. 3. 1999

N 34/13 SbNU 247

K právní subjektivitě Vězeňské služby České republiky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Mgr.

J. G., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem se sídlem v K., proti

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j. 13 Co

1137/97-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Karviné ze

dne 9. 9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22, za účasti Krajského soudu

v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j.

13 Co 1137/97-30, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9.

9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22, se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 14. 5.1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost

proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 1998, č.j.

13 Co 1137/97-30, ve spojení s usnesením Okresního soudu

v Karviné ze dne 9. 9. 1997, č.j. 17 C 156/97-22. Uvedenými

rozhodnutími bylo pravomocně zastaveno řízení, kterým se

stěžovatel domáhal vůči žalované Vězeňské službě ČR, Vazební

věznici Ostrava 1, náhrady škody ve výši 254.500,- Kč

s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaná nemá právní

subjektivitu a tudíž není způsobilá být účastníkem soudního

řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných

soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

("Listina"), zaručující právo domáhat se stanoveným způsobem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedl, že soudy obou

stupňů shodně dospěly k právnímu názoru, že Vězeňská služba ČR

nemá právní subjektivitu a není tedy způsobilá být účastníkem

řízení před soudem. Na rozdíl od obecných soudů je toho názoru, že

Vězeňská služba ČR je právnickou osobou a má způsobilost k právům

a povinnostem, jakož i procesní způsobilost. Odkázal na zákon č.

555/92, podle něhož Vězeňská služba ČR je rozpočtovou organizací,

přičemž jako organizace se obecně označují právnické osoby,

a poukázal na skutečnost, že např. občanští pracovníci jsou

k uvedené organizaci v pracovním poměru. Dále uvedl, že obecné

soudy s Vězeňskou službou ČR jako s právnickou osobou v několika

soudních řízeních jednaly, stejně jako Ústavní soud ČR ve věci

III. ÚS 213/97. Pokud soudy obou stupňů zastavily řízení o jeho

žalobě, pak jej zbavily jeho shora uvedeného ústavně zaručeného

práva. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel

včas dovolání, neboť krajský soud výslovně dovolání připustil.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. září 1998, č.j. 20 Cdo

1373/98-41 dovolání odmítl s odůvodněním, že dovolání je

nepřípustné. Usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci

samé, přičemž přípustnost dovolání proti usnesení, kterým odvolací

soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení,

nemůže být založena úvahou odvolacího soudu ve smyslu § 239

odst. 2 o.s.ř., ani rozhodnutím odvolacího soudu podle § 239

odst. 1 o.s.ř.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení

a dále uvedl, že setrvává na svém stanovisku, podle něhož Vězeňská

služba ČR (obdobně jako Policie ČR) není způsobilou být účastníkem

řízení pro absenci těch vlastností, jimiž se právnické osoby

charakterizují, a k nimž patří i v případě Vězeňské služby ČR

absence vlastního sídla, vymezení orgánu, který je oprávněn

za právnickou osobu jednat jejím jménem v právních vztazích

(statutární orgán), vymezení vlastního majetku sloužícího

k plnění jejích úkolů a absence vlastní odpovědnosti

za majetkovou újmu způsobenou jinému. Závěrem vyslovil

přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k zásahu do práv

navrhovatele zajištěných Ústavou či Listinou.

Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

mj. uvedl, že okolnosti, které vedly k vydání napadeného usnesení,

jsou podrobně rozvedeny v jeho odůvodnění. Dále odkázal na

odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu a navrhl, aby

Ústavní soud, pokud neshledá důvody pro odmítnutí ústavní

stížnosti, vydal nález, kterým se ústavní stížnost zamítá.

Vězeňská služba České republiky, jako vedlejší účastník, ve

svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právními

závěry obecných soudů, podle nichž není právnickou osobou a tudíž

nemá právní subjektivitu, a proto účastníkem způsobilým řízení

před soudem ve věcech Vězeňské služby České republiky může být

pouze stát, tj. Česká republika. Vyjádřila přesvědčení, že právní

subjektivitu má, protože je rozpočtovou organizací a jiným

správním úřadem ve smyslu čl. 79 odst. 1 Ústavy České republiky

("Ústava"), neboť byla zřízena zvláštním zákonem ČNR č. 555/1992

Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky.

K námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti pak uvedla, že

stěžovatel opakovaně nesprávně označoval odpůrce jako "Vězeňská

služba ČR, Vazební věznice, se sídlem na adrese: Ostrava 1,

Kratochvílova 4" a tedy nešlo o chybné označení odpůrce

z hlediska § 79 odst. 1 o.s.ř., s možným postupem soudu podle §

43 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel označil za odpůrce útvar bez právní

subjektivity, jež není způsobilý být účastníkem občanského

soudního řízení, čímž byla způsobena procesní situace, kdy řízení

od svého počátku trpělo vadou, tj. nedostatkem procesní podmínky

řízení, která nemohla být odstraněna ani poučením navrhovatele dle

§ 5 o.s.ř. o tom, koho má podle hmotného práva stěžovatel žalovat

a kde má tato osoba sídlo, neboť by tím obecné soudy překročily

rámec poučení o procesních právech a povinnostech, a tím i zásadu

rovnosti účastníků řízení. Řízení u okresního soudu, popř.

u krajského soudu měla být zastavena dle § 104 o.s.ř., anebo

zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace odpůrce. Vedlejší

účastník dále předložil ověřenou kopii výpisu z registrace

ekonomických subjektů Českého statistického úřadu ze dne 3. 2.

1998, z něhož vyplývá, že Vězeňská služba České republiky je

statisticky vedena jako ekonomický subjekt s vlastním

identifikačním číslem, sídlem a právní formou rozpočtové

organizace.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Karviné,

sp. zn. 17 C 156/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných

soudů a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za

předpokladu, že napadenými rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel

uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv

a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené rozhodnutí a řízení

mu předcházející přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem

bylo tedy namítané porušení práva na soudní ochranu zaručeného

v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 90 Ústavy. Právo na soudní

(a jinou) právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (právo

na spravedlivý proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na

nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 Ústavy České

republiky, dále jen "Ústava"), ctící jako všelidské hodnoty práva

a svobody člověka a občana. Ochrana těchto práv je ústavně svěřena

především obecným soudům (čl. 90 Ústavy), které při výkonu své

jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy),

a to jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož

předpisy (pro úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup

(čl. 36 odst. 1 Listiny), jímž je vázán nejen účastník soudního

řízení, ale i obecný soud sám. Aplikace těchto procesních předpisů

obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální (procesní)

předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být vždy

s ústavními principy ve shodě.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem

řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti (právní

subjektivitu). Ve smyslu § 103 o.s.ř. soud je povinen kdykoliv za

řízení zkoumat, zda ten, kdo v řízení vystupuje jako účastník

řízení, má způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek této

způsobilosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro

který je třeba řízení zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) Podle

ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. lze ovšem postupovat jen tehdy,

byl-li účastník řádně označen, takže není důvod k postupu podle

§ 43 o.s.ř., tj. zejména k úpravě nesprávného podání na výzvu

předsedy senátu. Z tohoto pohledu se Ústavní soud nejprve zaměřil

na posouzení otázky, zda Vězeňská služba ČR je právnickou osobou

a tudíž zda má právní subjektivitu, tedy způsobilost být

účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. Právnickými osobami jsou

podle § 18 odst. 2 obč. zák. mj. též subjekty, o nichž to stanoví

zákon. Takové stanovení nemusí být výslovné. Postačí, pokud zákon

stanoví, že určitý subjekt má atributy právní subjektivity (viz

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 52/95). Vězeňská

služba České republiky byla zřízena jako rozpočtová organizace

zákonem č. 555/1992 Sb., s účinností od 1. ledna 1993. V čele

Vězeňské služby ČR je generální ředitel, kterého jmenuje

a odvolává ministr spravedlnosti (§ 4 odst. 1 cit. zákona).

Příslušníci Vězeňské služby ČR jsou ve služebním poměru a občanští

pracovníci Vězeňské služby ČR v pracovním poměru k Vězeňské službě

ČR (§ 4 odst. 2 cit. zákona). Základními články organizace

Vězeňské služby jsou vazební věznice a věznice, které zřizuje

a zrušuje ministr spravedlnosti (§ 4 odst. 3 cit. zákona). Podle

ust. § 29 odst. 1 cit. zákona práva a závazky zrušeného Sboru

nápravné výchovy ČR přešly dnem účinnosti tohoto zákona na

Vězeňskou službu. Zřízení Vězeňské služby ČR bylo oznámeno

v částce 1/1997 Ústředního věstníku ČR, včetně názvu organizace,

způsobu zřízení, sídla, statutárního orgánu, IČO, předmětu

činnosti a dalších skutečností. Z uvedeného nezbývá Ústavnímu

soudu než dovodit, že Vězeňská služba ČR je právnickou osobou

ve smyslu § 18 odst. 2 písm. d) obč. zák., a tudíž má

i způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. Dále je

nutno konstatovat, že vazební věznice a věznice právní

subjektivitu nemají, neboť jsou pouhými organizačními součástmi

Vězeňské služby ČR.

Ústavní soud současně podotýká, že při řešení otázky právní

subjektivity nelze abstrahovat od toho, zda se jedná o oblast

práva veřejného či soukromého a pouze konstatuje, že z tohoto

hlediska se soudy věcí nezabývaly vůbec.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud proto při

posuzování právní subjektivity Vězeňské služby ČR zastává

stanovisko zcela opačné, než jak je vyslovily obecné soudy

v napadených rozhodnutích.

Dále se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda

v žalobě uvedené označení odpůrce jako "Vězeňská služba ČR,

Vazební věznice Ostrava 1, Kratochvílova 4, Ostrava 1" je

neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který bylo třeba

řízení dle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit, či zda v daném případě

bylo na místě postupovat dle § 43 odst. 1 o.s.ř., tj. v rámci

poučovací povinnosti soudu podle § 5 o.s.ř. vyzvat stěžovatele

(žalobce) k opravě nesprávného podání v tom smyslu, že je třeba

žalovat právní subjekt, nikoliv jeho organizační složku. K otázce

poučovací povinnosti soudů v občanském soudním řízení již existuje

ustálená a četná judikatura Ústavního soudu. Závěr o tom, kdy je

a kdy není poučení na místě, je třeba činit v každém jednotlivém

případě podle konkrétně existujících okolností, zejména

s přihlédnutím k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je

možno nesprávné označení žalovaného posoudit spíše jako omyl

žalobcův (viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 41/95, uveřejněný

pod č. 70 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Podle názoru Ústavního soudu v daném případě však možnost

a povinnost postupovat dle § 43 odst. 1 o.s.ř. nepochybně dána

byla. Je ovšem skutečností, jak vyplývá z odůvodnění napadených

rozhodnutí, že jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu

nebyla již jasná samotná základní otázka, tj. zda Vězeňská služba

ČR má či nemá právní subjektivitu (tudíž uvažovat o postupu dle

§ 43 odst. 1 o.s.ř. v daném případě lze jen v rovině teoretické).

Uvedená skutečnost vyplývá i z toho, že v odůvodnění napadeného

rozhodnutí Krajský soud v Ostravě vyslovil, že " . proti jeho

rozhodnutí je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí v dané věci,

jež je založeno na názoru, že Vězeňská služba ČR není subjektem

způsobilým mít práva a povinnosti, je rozhodnutím po právní

stránce zásadního významu.". Stěžovatel v souladu s rozhodnutím

odvolacího soudu dovolání podal, Nejvyšší soud ČR však svým

usnesením ze dne 10. 9. 1998, č.j. 20 Cdo 1373/98-41 dovolání jako

nepřípustné podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm.

c) o.s.ř. odmítl s odůvodněním, že usnesení o zastavení řízení

není rozhodnutím soudu "ve věci samé" a tudíž "přípustnost

dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení

soudu prvního stupně o zastavení řízení, proto objektivně nemůže

být založena úvahou odvolacího soudu ve smyslu § 239 odst. 2

o.s.ř., ani rozhodnutím odvolacího soudu podle § 239 odst. 1

o.s.ř.". Takový postup ovšem znamená, že ke sporným otázkám právní

subjektivity nelze dosáhnout zásadního stanoviska vrcholného

orgánu soustavy obecných soudů, a to ani za situace, kdy nižší

soudy o takový judikát de facto žádají, jak tomu bylo i v tomto

případě. Při takové právní úpravě či interpretaci pak Nejvyšší

soud ČR ovšem neplní roli orgánu, který rozhodováním konkrétních

případů sjednocuje judikaturu. Za této situace pak Ústavnímu soudu

nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit a současně vyjádřit

závazný právní názor.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl

k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů, jimiž řízení ve

stěžovatelově věci vedené před Okresním soudem v Karviné pod sp.

zn. 17 C 156/97-22 bylo zastaveno, jsou zásahem orgánu veřejné

moci do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože obě rozhodnutí

obecných soudů trpí v důsledku protiústavního zásahu totožnými

vadami, nezbylo než - též s přihlédnutím k zásadám procesní

ekonomie - je obě zrušit (§ 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru