Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2202/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
kontradiktornost řízení
konkurz a vyrovnání
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.2202.11.1
Datum podání28.07.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 12

328/1991 Sb., § 14 odst.1 písm.i

337/1992 Sb., § 64 odst.4, § 64 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2202/11 ze dne 21. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 21. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. Pavla Klána, se sídlem v Praze 7, U průhonu 40, správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice, a. s., se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, zastoupeného Mgr. Luisem Velásquezem, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2011 čj. 2 Afs 79/2010-80 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010 čj. 9 Ca 34/2008-51 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 28. 7. 2011 se Mgr. Pavel Klán, správce konkursní podstaty (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") úpadce TESLAMP Holešovice, a. s., se sídlem v Praze (dále jen "úpadce"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí správních soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "žalovaný") ze dne 18. 12. 2007.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 12. 2007 bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 7 ze dne 9. 10. 2006, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 3.593.130 Kč.

Dne 14. 4. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "Městský soud") zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2007 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 29. 4. 2011 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu ze dne 14. 4. 2010 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II.).

III.

V části I. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozhodnutími správních soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že "obecné soudy při aplikaci a interpretaci jednoduchého práva nepostupovaly ústavně konformním způsobem a nedostály povinnosti poskytovat ochranu ústavním procesním právům účastníků soudního řízení." V části V. a VI. stěžovatel uvedl, že správní soudy se ve svých rozhodnutích dostatečným a přezkoumatelným způsobem nevypořádaly s veškerou jím uplatněnou argumentací a současně nerespektovaly účel a smysl ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Ve zbývajících částech II. až IV. ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval dosavadní průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy a vyslovil přesvědčení, že právní závěry kasačního soudu byly ve vzájemném věcném rozporu a logickém protikladu. Poukázal na nález ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/06 a uvedl, že v něm podrobně a přesvědčivě vyložená ústavně konformní aplikace a interpretace ustanovení § 64 odst. 2 daňového řádu (zák. č. 337/1992 Sb.) ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání (zák. č. 328/1991 Sb.) nepřipouštěla jakoukoliv výkladovou rozdílnost; vyjádřil se také k právní povaze a charakteru rozhodnutí správce daně vydaným ve smyslu § 64 odst. 2 a 4 daňového řádu a polemizoval s právními názory kasačního soudu.

Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí; stěžovatel repliku k tomuto vyjádření nepodal.

IV.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecně namítal, že napadenými rozhodnutími Městského a kasačního soudu bylo porušeno jemu zaručené právo na spravedlivý proces ústavně nekonformní interpretací jednoduchého práva, přičemž tato rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna.

Ústavní soud k takovým obecným tvrzením o porušení základních práv a svobod připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu na zahájení řízení stanovených v § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod vymezených v Ústavě, Listině, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), či jiných pramenech základních práv a svobod, ale tvrzený zásah do základních práv a svobod musí být v ústavní stížnosti odůvodněn konkrétními skutečnostmi a vadami, které jsou stěžovatelem spatřovány (a to argumentací ústavněprávní či lidskoprávní, nikoliv pouhou polemikou s právním posouzením věci obecnými soudy); Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti totiž není oprávněn ani povinen na konkrétní ústavněprávní námitky stěžovatele jakkoliv usuzovat či je dovozovat, a ve shromážděných podkladech pro ně hledat relevantní ústavněprávní důvody. Jelikož stěžovatel v projednávaném případě své obecné tvrzení nedoložil řádnou ústavněprávní argumentací, jeho stížnost nebyla řádně odůvodněna.

Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou "nespravedlivost" napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejících stěžovatel spatřuje především v nesprávném právním posouzení jeho věci zejména kasačním soudem.

K tomuto tvrzení stěžovatele Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc správními soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda správní soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele rozhodovaly správní soudy obou stupňů, přičemž právě kasačnímu soudu ve smyslu ustanovení § 12 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem.

Městský i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní body obsažené ve správní žalobě stěžovatele a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správními soudy rozhodujícími o jeho správní žalobě, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru