Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2201/19 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práv... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.2201.19.1
Datum podání08.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 855, § 910


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2201/19 ze dne 27. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky T. N. H., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 11. 2018, č.j. 14 Nc 1445/2017-104, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, č.j. 19 Co 92/2019-158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č.j. 14 Nc 1445/2017-104, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") nezletilou T. T. N. svěřil do péče stěžovatelky (výrok I.), otci uložil přispívat na její výživu od 1. 7. 2017 částkou 4 000 Kč měsíčně (výrok II.), dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2017 do 30. 11. 2018 ve výši 68 000 Kč uložil otci splácet spolu s běžným výživným, a to po 1 000 Kč měsíčně do zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok III.). Dále obvodní soud rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu v roce po dobu šesti měsíců od právní moci rozsudku v sobotu od 9 hodin do 18 hodin a počínaje sedmým měsícem od soboty 9 hodin do neděle 18 hodin (výrok IV.). Právo na náhradu nákladů řízení obvodní soud žádnému z účastníků nepřiznal (výrok V.).

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č.j. 19 Co 92/2019-158, rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o výživném za dobu od 1. 7. 2017 do 31. 8. 2018 potvrdil. Za dobu od 1. 9. 2018 jej změnil tak, že otec je povinen platit výživné v částce 5 000 Kč měsíčně. Ve výroku III. o nedoplatku rozsudek obvodního soudu změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2017 do 30. 4. 2019 ve výši 86 000 Kč je otec povinen zaplatit ve dvou splátkách po 43 000 Kč, a to první splátku do 31. 8. 2019 a druhou splátku do 31. 12. 2019 k rukám stěžovatelky. Ve výroku IV. o úpravě styku rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II.

3. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rodičovskou péči a s tím spojenou vyživovací povinnost podle čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jak obvodní soud, tak i městský soud podle ní zcela ignorovaly podstatné skutečnosti namítané v rámci řízení, které mají přímý vliv na určení výše výživného odvozené od životní úrovně otce. Vzhledem k tomu, že nebyly provedeny navržené a některé založené důkazy, jedná se dle stěžovatelky o odepření spravedlnosti. S tvrzeními stěžovatelky a jí založenými důkazy se soudy podle jejího názoru nevypořádaly ani formálně. Napadená rozhodnutí proto považuje také za nepřezkoumatelná.

III.

4. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Obecné soudy, do jejichž kompetence tedy posouzení těchto otázek primárně patří, mají také povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí co do námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

7. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky, která je však spíše opakováním již předestřené argumentace a postrádá potřebný ústavněprávní rozměr, jelikož nereflektuje odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

8. Vznesené námitce nepřezkoumatelnosti rozsudků obecných soudů přisvědčit nelze. Naopak, v podrobnostech je možné na ně odkázat. Při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilé potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností daného případu nelze způsob jeho vymezení (ať už jde o výživné nezletilé či o úpravu jejího styku s otcem) považovat za ústavně nekonformní. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a napadená rozhodnutí taktéž přiléhavě odůvodnily. Pochybení, pro které by závěry obecných soudů bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti dané situace nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly potřebným způsobem vhodně upravit aktuální rodinné poměry.

9. Obecné soudy dle stěžovatelky při zjišťování rozhodných skutečností pro posouzení zákonného nároku nezletilé na výživné (požadované ve výši 10 000 Kč měsíčně) ignorovaly její tvrzení a návrhy na dokazování a v tomto směru nepostupovaly ani ex officio. Z rozhodnutí je však zřejmé, že soudy se v adekvátním rozsahu zabývaly potřebami nezletilé a příjmovými poměry obou rodičů, přičemž jak v případě stěžovatelky, tak v případě otce nezletilé, dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že majetková situace a životní úroveň obou je dobrá (zjišťováno na základě výpovědí stěžovatelky a otce, jakož i na základě jejich daňových přiznání a měsíčních výdajů), čemuž také odpovídá výživné stanovené v přiměřené výši 4 000 Kč, resp. ve výši 5 000 Kč od okamžiku nástupu nezletilé do první třídy, jakož i skutečnost, že městský soud otci uložil zaplatit dlužné výživné ve výši 86 000 Kč toliko ve dvou splátkách. Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatelky, obecné soudy si při svém rozhodování byly vědomy jak toho, že otec nezletilé si v mezidobí zakoupil byt (dokazováno kupní smlouvou a výpisem z katastru nemovitostí), do kterého se následně dle své výpovědi přestěhoval, tak toho, že se v mezidobí oženil. Stěžovatelkou tvrzené gamblerství otce nebylo nijak prokázáno a z ničeho ani nevyplývá, že by se otec tímto způsobem zbavoval významných finančních prostředků.

10. Za situace, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nespecifikovala, které navrhované důkazy soudy podle ní neprovedly, se nelze ztotožnit ani s její námitkou stran opomenutých důkazů, resp. odepření spravedlnosti. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. V této souvislosti lze pak poukázat také na to, že stěžovatelka byla v řízení od 13. 3. 2018 právně zastoupena. Z protokolů o jednotlivých jednáních u obvodního soudu (resp. ze zvukové nahrávky v případě městského soudu) nevyplývá, že by stěžovatelka vůči soudu učinila konkrétní důkazní návrhy či trvala na důkazních návrzích učiněných v rámci písemných podání a obecné soudy by tyto její návrhy ignorovaly. Ústavní soud tak ani v tomto ohledu nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva neshledal.

11. Jelikož pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru