Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 2201/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Beroun
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkškoda/náhrada
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.2201.14.1
Datum podání30.06.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 99/1963 Sb.; občanský soudní řád; § 202/2

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 2201/14 ze dne 9. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Davida Andrýse, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti výrokům I. a III. rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 118 C 39/2011-307 ze dne 21. 3. 2014 a o návrhu na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Berouně (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 118 C 39/2011-145 ze dne 13. 7. 2012 zamítl žalobu advokáta Mgr. Jana Maška (dále jen "vedlejší účastník"), v níž se jmenovaný domáhal, aby mu stěžovatel uhradil částku 84.288,- Kč s příslušenstvím jako odměnu za poskytnuté právní služby (výrok I.). Okresní soud současně zamítl vzájemný návrh stěžovatele, aby mu vedlejší účastník nahradil škodu ve výši 8.160,- Kč s příslušenstvím (výrok II.); předmětná částka představovala část prostředků, které stěžovatel vynaložil na právní poradenství poté, co se dozvěděl o tom, jakou sumu po něm vedlejší účastník požaduje. Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení a o uložení poplatkové povinnosti za vzájemnou žalobu (výroky III. až V.).

Na podkladě odvolání účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 19 Co 14/2013-217 ze dne 28. 3. 2013 změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6.096,- Kč; ve zbytku výrok I. jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud dále zrušil výrok II. rozsudku okresního soudu, neboť se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že vzájemný návrh byl uplatněn předčasně, a uložil okresnímu soudu, aby jej posoudil dle § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Krajský soud zrušil rovněž související výroky o nákladech řízení.

Okresní soud poté, v pořadí druhým, rozsudkem č. j. 118 C 39/2011-307 ze dne 21. 3. 2014 rozhodl, že se vzájemná žaloba stěžovatele zamítá (výrok I.), přičemž vedlejší účastník je povinen uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 71.039,88 Kč (výrok II.) a stěžovatel vedlejšímu účastníkovi částku 25.085,18 Kč (výrok III.). Ohledně nároku stěžovatele na náhradu škody dospěl okresní soud k závěru, že postup vedlejšího účastníka, který po stěžovateli požadoval úhradu za právní služby, nelze považovat za protiprávní, a tedy chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu. Je věcí každého, zda v rámci jednání o úhradě závazku využije služeb advokáta či nikoliv; jestliže se dotyčný pro tuto službu rozhodne, nese sám náklady s tím spojené. Úhrada částky vynaložené na právní zastoupení přichází v úvahu až v souvislosti s vedením soudního řízení a jen tehdy, je-li jeho účastník úspěšný. Jelikož tvrzení stěžovatele nesměřovala k prokázání protiprávního jednání vedlejšího účastníka, nezbylo než žalobu zamítnout z důvodu neunesení břemene tvrzení.

Stěžovatel napadl posledně uvedený rozsudek okresního soudu, konkrétně jeho výrok I. a III., ústavní stížností, v níž namítal, že okresní soud nesprávně posoudil otázku protiprávnosti jednání vedlejšího účastníka. Dle názoru stěžovatele spočívala tato protiprávnost v tom, že vedlejší účastník po stěžovateli požadoval mnohonásobně více, než na co měl nárok. Skutečnost, že vedlejším účastníkem uplatněný nárok nebyl po právu, byla jednoznačně potvrzena tím, že jeho žaloba byla obecnými soudy v převážné části zamítnuta. Jestliže bylo v tomtéž řízení zjištěno, že nárok vedlejšího účastníka byl uplatněn v rozporu s právem, a okresní soud přesto konstatuje absenci protiprávnosti jednání, je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné. Vedlejší účastník svým jednáním porušil jak dohodu se stěžovatelem o maximální výši odměny, tak povinnosti plynoucí ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, jakož i vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy na rozpor se zmíněnými právními předpisy opakovaně upozorňoval, bylo proto na okresním soudu, aby v souladu se zásadou iura novit curia vyvodil z těchto skutečností příslušné hmotněprávní důsledky. Stěžovatel v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že on svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní splnil. Stěžovatel dále upozornil, že pokud by nebylo jednání vedlejšího účastníka posuzováno jako protiprávní, vedlo by to, dovedeno ad absurdum k tomu, že by advokáti mohli požadovat po svých klientech nepřiměřené odměny, a to bez rizika jakéhokoliv postihu. Stěžovatel rovněž podotkl, že mu v důsledku zamítnutí vzájemného návrhu nebyla přiznána ani náhrada účelně vynaložených nákladů ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Kromě výše uvedeného považoval stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces i skutečnost, že proti v pořadí druhému rozsudku okresního soudu nebylo s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy postupovaly ve vztahu k možnosti uplatnění řádného opravného prostředku nezákonně, neboť ačkoliv dle stejné právní úpravy mělo být posuzováno i odvolání proti prvnímu rozsudku okresního soudu, krajský soud odvolání stěžovatele projednal a výrok II. rozsudku okresního soudu zrušil. Okresní soud tedy jednoznačně pochybil, neboť neměl stěžovateli přiznat právo podat odvolání proti prvnímu rozsudku, nebo mu měl naopak toto právo přiznat ve vztahu k rozsudku druhému. Postup, který zvolil okresní soud, tzn., že stěžovatele překvapivě poučil, že odvolání proti druhému rozsudku není přípustné, je v rozporu se zásadou legitimního očekávání a principem právní jistoty. Stěžovatel dále zdůraznil, že okresní soud vycházel v pořadí druhém rozsudku ze závazného právního názoru odvolacího soudu, který však vůbec nebyl podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. oprávněn v posuzované věci rozhodovat. Tato skutečnost, společně s dalšími výše uvedenými okolnostmi, konstituuje dle stěžovatele natolik vážný zásah do jeho ústavně zaručených práv, že by Ústavní soud měl na jejich ochranu zasáhnout, přestože předmětem sporu byla toliko "bagatelní" částka, tzn. suma nepřevyšující 10.000,- Kč. V závěru stížnosti stěžovatel uvedl, že dává Ústavnímu soudu "ke zvážení, aby na podkladě této věci s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 498/12 posoudil, zda by se nemělo ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. zrušit".

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Berouně. Ten ve svém přípise označil podaný návrh za nedůvodný s tím, že dle jeho názoru nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. K návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. soud konstatoval, že postupuje dle platného právního řádu a uvedené ustanovení je platným ustanovením, které musí aplikovat. V podrobnostech soud dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

S ohledem na stručnost vyjádření účastníka řízení a absenci nových argumentů považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a naříkaného soudního aktu, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž se stěžovatel domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 8.160,- Kč s příslušenstvím.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10.000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení civilního soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud pak dovozoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Stěžovatel namítá především porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto základního práva je (zde) intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Již výše uvedené skutečnosti většinou zakládají samy o sobě důvod k odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost. Tuto zásadu Ústavní soud prolamuje, jak shora naznačeno, zcela výjimečně, pouze v případě extrémních pochybení, majících vážné dopady do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele. Ačkoliv stěžovatel existenci takové újmy tvrdil, nemohl mu Ústavní soud v tomto ohledu přisvědčit.

Z obsahu spisu a napadeného rozhodnutí je patrno, že okresní soud se uplatněným nárokem řádně zabýval a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelova vzájemného návrhu logicky a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud přitom neshledal nic, co by mu mohl z hlediska ústavněprávního vytknout. Okresní soud vyvodil, že předložení nesprávného vyúčtování odměny za právní služby, ani soudní uplatnění nároku na úhradu této odměny, není protiprávním jednáním, zakládajícím nárok na náhradu škody dle § 420 občanského zákoníku. Náklady na právní zastoupení, vzniklé v souvislosti s obranou proti neoprávněně uplatněnému nároku, jsou kryty prostřednictvím náhrady nákladů soudního řízení. Pakliže nárok nebyl soudně uplatněn, je na vůli každé osoby, zda vyhledá služeb advokáta, nicméně náklady na tuto konzultaci nese každý sám. Tyto závěry považuje Ústavní soud za zcela přiléhavé, přičemž dodává, že i kdyby došlo k porušení právních předpisů upravujících výkon advokacie, nic to nemění na tom, že samotným předložením vyúčtování stěžovateli žádná škoda nevznikla. Rozhodl-li se stěžovatel vyhledat již v tomto okamžiku radu advokáta, jednalo se o jeho dobrovolné rozhodnutí, které nebylo nezbytné z hlediska ochrany jeho práv, a náklady takto vzniklé tedy nepředstavují škodu, jejíž úhradu by mohl po vedlejším účastníkovi požadovat.

Za důvodné nebylo možno požadovat ani námitky, vztahující se k procesním nedostatkům řízení. Skutečnost, že krajský soud projednal nepřípustné odvolání stěžovatele proti v pořadí prvnímu rozsudku okresního soudu, sice představovala pochybení, nicméně jednalo se o okolnost působící ve prospěch stěžovatele, neboť výsledkem bylo zrušení výroku o zamítnutí vzájemné žaloby. Jestliže byl stěžovateli nad rámec zákona poskytnut opravný prostředek, který mu jinak nenáležel, nelze to v žádném případě vnímat jako porušení jeho ústavně zaručených práv.

Ohledně návrhu, aby "zvážil" přezkum ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že se k ústavnosti tohoto ustanovení již ve svých rozhodnutích vyjadřoval, přičemž neshledal důvod pro jeho zrušení, neboť ve vztahu k těmto (bagatelním) věcem není jednoinstanční soudní přezkum v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2784/13 ze dne 15. 4. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2686/13 ze dne 6. 5. 2014, nález sp. zn. IV. ÚS 548/14 ze dne 12. 6. 2014 či nález sp. zn. II. ÚS 2186/14 ze dne 13. 1. 2015, bod 52 - 53, a další rozhodnutí dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud neměl ani v nyní posuzované věci žádný důvod se od tohoto právního názoru odchýlit. Všechna citovaná rozhodnutí byla přijata až po vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 498/12 ze dne 11. 4. 2012 (N 77/65 SbNU 73); úvahy v něm uvedené, na něž stěžovatel poukazoval, již zjevně byly následnou judikaturou překonány.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud posoudil podnět k přezkumu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. jako návrh na jeho zrušení ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, nicméně i v tomto směru se, jak bylo vyloženo výše, jednalo o návrh zjevně neopodstatněný; proto jej Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru