Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 220/99Usnesení ÚS ze dne 10.09.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
Diskriminace
občanství/absence
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.220.99
Datum podání03.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., § 2

243/1992 Sb., § 2

33/1945 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 220/99 ze dne 10. 9. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 1999, sp. zn. 15 Ca 365/98, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Liberci - okresního pozemkového úřadu, ze dne 21. září 1998, čj. PÚ-R-6260/98-Šo,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 3. května 1999 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadá shora uvedený rozsudek, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí uvedeného okresního pozemkového úřadu o tom, že stěžovatel není vlastníkem pozemků uvedených v rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. Původním vlastníkem pozemků byl B. P. - děd stěžovatele, kterému byly pozemky zabrány na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret"). Rozhodnutí se opírá o skutečnost, že původní vlastník nenabyl nikdy zpět státní občanství ČSR tak, jak požaduje ustanovení § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., a současně neprokázal, že se neprovinil proti československému státu. Z toho důvodu nebylo možno vydat nemovitosti ani jeho právnímu nástupci - stěžovateli. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že to nebyl původní vlastník, kdo měl zájem být německé státní příslušnosti, neboť tu musel přijmout, jelikož část území, na níž žil a kde měl i svůj majetek, bylo násilně připojeno k Německé říši a obyvatelstvu byla přidělena státní příslušnost Deutsches Reich. Jako předpoklad loajality původního majitele stěžovatel uvádí, že ten nebyl odsunut jako jiné osoby německé státní příslušnosti. Vzhledem k tomu, že původní majitel zemřel 9. června 1948, nemohl se již aktivně účastnit na navrácení občanství dle zákona č. 34/1953 Sb.

V uvedeném jednání spatřuje stěžovatel zásah do svých práv chráněných v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se obrátil na účastníka - Krajský soud v Ústí nad Labem, který ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť původní vlastník nepochybně pozbyl československé státní občanství; nelze jej považovat za československého občana, i když nebylo doloženo, že se proti ČSR provinil. Předpoklad zachování či obnovení státního občanství je zakotven v zákoně 243/1992 Sb., jako conditio sine qua non a vzhledem k tomu, že není splněna, není možno uvedené nemovitosti stěžovateli vydat. Z tohoto důvodu účastník navrhuje, aby ústavní stížnost nebylo vyhověno.

Ústavní soud vyzval k vyjádření také vedlejšího účastníka - Okresní úřad v Liberci - okresní pozemkový úřad, který připouští správnost údajů uvedených stěžovatelem, tj. na prokázání loajality původního vlastníka i skutečnost, že nebyl nikdy souzen ani vysídlen a dožil ve stejné obci, a že v případě dalšího žití by patrně i získal státní občanství, tak jako jeho syn (otec stěžovatele). Je však nesporné, že k přechodu vlastnictví na stát došlo na základě ustanovení § 2 odst. 1 dekretu, ve spojení s § 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. Vzhledem k tomu není možno aplikovat zákon č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), neboť k přechodu majetku došlo před 25. únorem 1948, tedy před rozhodným obdobím, a bylo by možné použít jen ustanovení zákona č. 243/1992 Sb. Okresní pozemkový úřad dále poukazuje na legitimitu a legálnost dekretů, jakož i na podmínku dokladu o vrácení státního občanství pro aplikaci zákona 243/1992 Sb. Z toho okresní pozemkový úřad dovodil, že chybí-li jeden ze základních předpokladů obnovení vlastnických práv k nemovitostem pro žadatele, tj. vrácení občanství původního vlastníka, nebylo již třeba dále zkoumat splnění dalších předpokladů.

Po posouzení ústavní stížnosti, jakož i obsahu vyjádření účastníků a obsahu správního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je nezbytné odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

Není zřejmě sporu o tom, že stěžovatelův předek byl osobou německé národnosti. Je tedy právně irelevantní, zda se provinil či neprovinil proti československému státu, neboť byl-li německé národnosti, mohl být jeho majetek vyňat z konfiskace jen při splnění podmínky § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., tedy zúčastnil-li se aktivně boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. V takovém případě rozhodoval o výjimce na návrh příslušné rolnické komise okresní národní výbor, v pochybnostech pak zemský národní výbor. O takový případ v projednávané věci nešlo, a sám stěžovatel ani netvrdí, že by taková výjimka byla připuštěna, či že o ni bylo alespoň požádáno. Nemohlo tedy dojít ani k postupu podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Nic takového ze stížnosti ani ze spisu neplyne. Pokud tedy takovou žádost, která byla nepochybně institutem ryze osobní povahy, stěžovatelům děd nepodal, a pokud jeho německá národnost nebyla nikým, tedy ani stěžovatelem zpochybněna, jde další argumentace stěžovatele mimo podstatu věci.

I kdyby Ústavní soud přijal tvrzení, že by B. P. bylo vráceno československé občanství podle zákona č. 34/1953 Sb., pokud by se byl býval data účinnosti tohoto zákona dožil, nemůže to nic změnit na skutečnosti, že podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. nemohl správní orgán ani soud požadavkům stěžovatele vyhovět. Tento zákon se vztahuje pouze na osoby, které nabyly zpět občanství podle zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., a dále, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, též na ty osoby, které prokáží, že státní občanství československé nikdy nepozbyly (viz např. nález III. ÚS 39/95 publikovaný pod č. 60 ve sv. 4 Sbírky nálezu a usnesení ÚS ČR). Na takový případ, jako je příklad stěžovatelův, se tedy právo na restituci majetku nevztahuje, když zákonodárce zcela výslovně restituční zákony uvodil konstatováním, že jejich smyslem a účelem není odstranění veškerých křivd, ale pouze křivd některých, a to především z toho důvodu, že si byl vědom, že úplná rehabilitace a restituce možná není. Také tento závěr o charakteru restitučních předpisů, jakož i právní názor, že v případě neuspokojených restitučních nároků nelze argumentovat porušením čl. 11 Listiny, vyslovil Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně.

Souhrnně řečeno - z ústavněprávního hlediska nelze napadeným rozhodnutím ničeho vytknout a vzhledem k tomu, že i proces byl veden způsobem, který nikterak neporušil ústavní principy, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti a tuto podle § 43 odst. 2 písm. a) odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru