Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 220/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Rehabilitace
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.220.11.1
Datum podání21.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 1, § 13

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 220/11 ze dne 30. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) A. S. a 2) V. M., obou zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, AK se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010 čj. 28 Cdo 2793/2010-365, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010 čj. 19 Co 366/2009-332 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2009 čj. 13 C 15/2000-304 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2009 čj. 13 C 15/2000-322 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 19. 1. 2011 se A. S. a V. M. (dále též "žalobci" nebo "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o finanční náhradu ve výši 80.000.000 Kč podle ustanovení § 13 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 13 C 15/2000 vyplývají následující skutečnosti.

Rozsudkem ze dne 21. 4. 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2009 nalézací soud zamítl žalobu na poskytnutí finanční náhrady dle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve výši 1/12 pro každého z žalobců za specifikované nemovitosti v k. ú. Roudnice nad Labem (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Podle nalézacího soudu předmětné nemovitosti přešly na stát před rozhodným obdobím uvedeným v § 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a z toho důvodu nebylo možné citovaný zákon na věc žalobců aplikovat.

Dne 3. 2. 2010 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobců rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 4. 2009 ve znění opravného usnesení 14. 10. 2009 ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem potvrdil, výrok o nákladech státu změnil tak, že každý z žalobců je povinen zaplatit náklady státu ve výši 12.647,70 Kč, jinak rovněž potvrdil. Dospěl k závěru, že nalézací soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil po právní stránce. Konstatoval, že zásadní spornou otázkou bylo, kdy přešel majetek žalobců, resp. jejich právních předchůdců, na stát a zda se tak stalo v rozhodném období; tuto otázku řešil odvolací soud již ve svém předcházejícím usnesení ze dne 4. 2. 2009 a ani nyní nemá žádný důvod se od závěrů v něm uvedeným odchýlit, když skutkový stav věci nedoznal žádné změny.

Dne 3. 11. 2010 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. 2. 2010 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Poukázal mj. na nález ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01 (Sb. n. u., sv. 26, str. 223) a konstatoval, že naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci) neshledal.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že se dovolávají ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, včetně práva na soudní ochranu, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). Dle jejich názoru v řízení před obecnými soudy bylo jedinou spornou otázkou, zda předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948.

V části III. ústavní stížnosti vyjádřili stěžovatelé přesvědčení, že "bylo porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces a na spravedlnost, neboť ze strany obecných soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení dané restituční věci a jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a nemohou tak vést k přesvědčení o správnosti těchto soudních rozhodnutí. Stěžovatelé mají za to, že naopak těmito rozhodnutími jim byla způsobena další křivda. Mají za to, že obecné soudy svévolně aplikovaly a interpretovaly příslušné právní normy, a to v rozporu s principy spravedlnosti, v rozporu s nálezovou judikaturou ÚS ČR, uplatňovaly formalistický přístup nad podstatou práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a nesnažily se nalézt individuální spravedlnosti ve smyslu čl. 36 Listiny."

Stěžovatelé dále polemizovali s postupem a právními názory obecných soudů v jejich věci a tvrdili, že obecné soudy se nezabývaly všemi jejich námitkami, ignorovaly judikaturu Ústavního soudu a nevyvodily z ní příslušné závěry; nezabývaly se také jejich tvrzeními "ohledně zápisu z podnikového (obchodního) rejstříku", tento důkaz neprovedly, řádně nehodnotily a neposuzovaly věc z hlediska dobrých mravů. Odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud nalézací, aniž by je řádně provedl, čímž porušil čl. 36 Listiny.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl; odkázal na své závěry uvedené v napadeném rozsudku a na závěry dovolacího soudu.

Stěžovatelé k vyjádření nalézacího soudu k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě repliku nepodali.

IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti, je především tvrzení, že nesprávným skutkovým a právním posouzením věci stěžovatelů obecnými soudy, konkrétně otázky, kdy došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným na stát, bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na poskytnutí finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Výklad a aplikace zákona, v projednávaném případě zákona o mimosoudních rehabilitacích, příslušel v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].

Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatelů rozhodoval vícekrát nalézací i odvolací soud a věc posoudil též Nejvyšší soud; obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobci uplatněné majetkové nároky nebyly důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. května 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru